Stejně jako u koně, i u jezdce nastává dříve nebo později (v rámci dnů či týdnů), zvláštní forma hyperflexe určitých částí těla (většinou všech). Tento třes a svalový tonus je spojen s velkým fyzickým vypětím a má úzkou souvislost s pocitem, že je člověk „paralyzován strachem". V některých případech zůstává hybnost zachována, v jiných je hybnost značně omezena.

Kdy nastává naučená bezmocnost jezdce?

Nastává již při sedlání. Poznávacím znamením je ztráta schopnosti odpovídat na otázky, a to i ve větách holých. Vyznačuje se nespecifickým mumláním, huhláním, povětšinou citoslovců nebo podstatných jmen (z 98 % sprostých slov).

„Pojedeš se mnou na vyjížďku?"
„...heh?!?.... ee-eee..."
„Jdeš jezdit?"
„ehmmm áááách..."
„Vezmeš dneska ven ... xxx (bližší specifikace názvu koně) ?"
„... ááách uáááááh..."

První fáze DH nastává někdy mezi koňovým UÍÍÍÍÍ a UI-UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ a taky UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ a KVÍÍÍÍ (mezidobí mezi druhým a padesátým šestým hrbákem), kdy jezdec dostává výše zmíněný svalový tonus do sevřené čelisti. Později se tento tonus přemisťuje do ostatních částí těla, končí většinou v oblasti rekta, tyto pocity většina jezdců popisuje jako - „sevřenou prdel" nebo „hrůzou zvedlé chlupy až na řiti".

Druhou fází by se dal označit okamžik, kdy jezdec ucítí tupý náraz o zadní rozsochu sedla v oblasti třetího a čtvrtého obratle krční páteře. To bohužel trvá jen velice krátce, většinou tento moment nebývá ani zaregistrován. ( „...od čeho mě bolí za krkem?!")

Třetí fází jsou staré známé - uštní boltce mezi nohama, posléze hlína a tráva v dutině ústní.

Toto byla přímá DH - naučená bezmocnost jezdce.

Existují však i varianty nepřímé DH.

Jedna z forem nepřímé DH je, když jezdec u zubaře složitě vysvětluje, že přesně NEVÍ, o co si uštípl oba dva přední zuby. Jestli to bylo už o přichomýtnuvší-se větev při volném pádu vzduchem, nebo až o pařez, při přistání držkou napřed.

Nebo když se jezdec snaží vysvětlit pánovi za pultem v optice, že takové ty „šroubečky", co on NUTNĚ POTŘEBUJE ke smontování brýlí dohromady, prostě NEMÁ, chápe smysl slova „atypické" a legraci si z něj PROSTĚ nedělá, jelikož OPRAVDU neví, jestli odpadly už při letu vzduchem po nárazu do stojanu oxeru, anebo jestli na ně herka šlápla až na zemi.

Jezdec, dlouhodobě vystavený vlivům DH, má po čase problémy se zkresleným vnímáním skutečností a jevů.

Po sesednutí ze sedla, v momentě, kdy se mu při dopadu na zem podlomí kolena a ruce se mu třesou jak při posledním stadiu Parkinsona, přichází nutkavý pocit, že „NĚCO je špatně", jezdec však nedokáže přesně definovat co, dezorientovaně se rozhlíží okolo sebe, a poté si vytáhne (většinou až ze spodního prádla) kusy kamínků, větviček, bodláčí a jehličí, ačkoli by přísahal, že lesem se tentokrát nejelo.

Další negativní důsledky DH na jezdce z dlouhodobého hlediska jsou - zesinalý výraz v obličeji a tik v oku.

Jak se proti DH bránit?

Neustálým přesvědčováním sebe sama, že jezdíme pro radost, výzkumy psychologů z posledních let ukazují, že člověk je schopen si vsugerovat i zdánlivě nemožné věci. Proto větu : „jezdím pro radost" je nutno si opakovat ve frekvenci každou půl minutu, ve ztížených podmínkách i častěji (např. když běháte po lese, a s očima upřenýma za horizont hledáte koně)...

Jezdíme totiž OPRAVDU pro radost.

„Pojedeš se mnou na vyjížďku?"
„...hmmmm...." PŘIKÝVNE a já se na něj nedůvěřivě podívám, s podezřením, že se předtím preventivně nadopoval lexaurinem.

Ať vám koně jdou! :o)