V holinkách se brodit výběhem pro černýho se mi taky nechce. Od kupy sena na mě kouká s výrazem „jestli si na mě hodláš sednout, tak si pro mě hezky dojdi". Zcela nevýchovně sáhnu do kapsy a smířlivým „na.." v něm vzbudím jiskřičku zájmu. Když ještě vytáhnu na dlaň pár drobků od minule, neodolá a dá se do pohybu. Aby to trochu zpestřil, dvacet metrů přede mnou si nacválá, takže si raději stoupnu za sloupek (tento zbabělý způsob volím od té doby, kdy jsem si přečetla o případu úmrtí jedné dívky, před kterou to její kůň neubrzdil).

Oškrábu bláto v místech, kam přijde výstroj, navěsím na něj výstroj a vyrážíme. Černej do svižného kroku lehce odfrkává, což na začátku vyjížďky znamená, že bude jako dělo. Od stáje vede cesta podél pole na louky a do lesa. Z hluboké orby se line čistá vůně země a nad hlavou tiše krouží káně. Traktory, motorky, děti, psi, cyklisti, komáři, mouchy a vosy, zpěvní ptáci, to všechno zůstalo kdesi za oponou mlhy a přicházející zimy. Ani sojka tentokrát varovně neřve, když vjedeme do lesa.

Je zkrátka hnusně. Všichni a všechno je zalezlé doma, ve škole, v práci, v garážích, v norách, ve větvích nebo v Tescu. Klušeme a zebou mě palce u nohou. Černej jde příjemně dychtivě, srst se mu leskne kapičkami mlhy. Přes cestu přebíhají tři srnky. Pod nohama jim nezapraská větvička ani nezašustí listí. Jsou jako tři přízraky.

Rozcestí. Cesta nahoru, cesta dolů, cesta rovně. Černej mě táhne dolů. No jasně, má choutky na louku hříchů. Mých výchovných hříchů. Je to louka podél lesa do táhlého kopce, první část výstupu na vrchol ve výšce 785 metrů. Na dně louky jsem v cca 530 metrech. Tu louku občas zcela nevýchovně daruji černýmu pro volný let. Odměna za hodiny v kroku, když vozí děti. Postupem času mívám malý problém, když sejdu lesem na začátek téhle ranveje. Problém v klidu sejít dolů, v klidu otočit koně a neudělat kotoul dozadu, když odskočí. Opatrně vylézám z lesa. Černej mi předvádí pasáž v překroku, příjemně se houpe, v rukách pár deka dynamitu. Čtvrt obrat vpravo, a ještě jeden...

Do ticha lesní katedrály vtrhnou čtyři kopyta v třídobém taktu, zrychlený dech koně a moje tiché „tak si to užij, krasavče". Zbytek strmého kopce jdeme v rychlém kroku na zahozené otěži. Nahoře leží stohy čerstvě pořezaných smrčků. Mlha voní po jehličí.

Vracíme se podél pastvin. Mladší valaši se proti sobě staví na zadní. Klisna kluše podél pásky a řehtá na bílého, který zase utekl a pózuje na horní louce. Nejstarší hnědák se nenechá rušit a neodtrhne hlavu od trávy. Nebo už jen blbě slyší.

Černej vykračuje, našpicované uši, hřívu a konečky chlupů ozdobené jinovatkou. Táhlým ržáním si cosi sdělí s tím bílým nahoře.

Odporná a vším prolézající inverze skončila v roli kulisy - mojí malé apassionaty.