Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (9)

6. 1. 2009 Jana Klimentová

Je tomu již drahně let, kdy nastaly ty první, na které snad nikdy nezapomenu. Venku se smrákalo, lidí ubývalo, za okny se rozsvěcovala světýlka svíček a vánočních stromečků. Tenkrát naše kroky poprvé mířili k autu a ven z města. Na venkov, téměř na samotu u lesa. A tam do té malé stáje s pár boxy a několika čtyřnohými obyvateli.

Na prahu nás přivítali kočky a z boxů se ozvalo tiché zařehtání. To nás vítali koníci. Naslouchám a tahám mamku a pak i taťku za cíp kabátu. To jedno řehtání vůbec neznám – to je nějaký malinký a nový koníček? Ten tady minule nebyl. Rodiče se zaposlouchali a přikyvují: „No toho taky neznáme.“ Odkud pak to jde? Čekáme až se rozsvítí světlo a dopadne i do toho nejtemnějšího kouta. Už, už je všude vidět. No, jo, ale pro toho kdo měří víc jak 140 cm. A ne pro takovýho špunta do metru, jako jsem já. No, ale mezi prknama boxů jsou sem tam škvíry. Tak hurá! A hup sem a hup tam. Nakouknout, zjistit to jako první. Kde to jenom může být. Pro sebe si říkám jména koníků – Máňa, Áda, Lojzík, Ferda, Jiskra …. Nic tyhle znám. Teď už jen ty dvě černé vzadu, co jsou tu teprv od podzimu. Jen si tak vzpomenout na jejich jména – no fakt nevím a tak jim říkám po svém: Ježura (to proto, že má na hlavě hvězdu a teď v zimě má bílé chlupy v ní delší než okolní černé) a té druhé říkám Lízo – vždycky mi olizuje ruce. Stojí na štontech a mezi nimi se v slámě válí béžové cosi, to co vydávalo ten nový hlásek. Přichází strejda Pepík a říká: „To je hříbátko, víš. No neboj, koukám na něj taky jako na zázrak. Když jsem je kupoval, pravda byla tahle trošku tlustší, ale dušovali se mi, že určitě březí není ani jedna. No to je dobře, že vás je tady tolik. To mi aspoň pomůžete udělat tady rošádu. To, víš musíme dát mamku a drobečka na box a sem na stání dáme Lojzíka nebo ne, dáme sem Jiskru. Jo ještě počkej, ověřím, že … zas mi to jméno jedno složitý uniklo…. jo, jo je to ona (pro mne Líza) ta je mamkou toho drobka.“

Po velkém malém stěhování, kterého se zúčastnili dospělí, sedím u kyblíčků s večeří a dávám do nich tu jablíčko, tu mrkvičku, sem zas kousek tvrdého chleba, rohlík a řepu …… „Proč máš těch kyblíčků o jeden víc než je koníků?“ ptá se taťka. Ne, ne je to správně kroutím hlavou a ukazuji na to mrně. Smích dospělých nechci pochopit. Vždyť ten drobek si zaslouží taky dobru večeři, když jsou ty Vánoce?!

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Fejetony

Podobné články