Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (8)

6. 1. 2009 Karin Hašová

Vánoce... Někomu se v období blížících se vánočních svátků začnou podlamovat kolena v předtuše krásných romantických chvilek u vkusně nazdobeného stromečku, vonícího cukroví, koled, linoucích se v lepším případě z hrdel jejich blízkých talentovaných milovaných, v horším z vypáleného přeskakujícího cédéčka... No a pak je tady 2. skupina lidí, dle mých soukromých průzkumů a statistik početnější, které se kolena podlamují z úplně jiných důvodů – jdou na ně totiž tak trochu mdloby.

Ti přemýšlí asi takto: ještě nemáme stromek ... Cukroví ... Mám péct? Nestíhám, ale musím... Něco napeču a něco koupím... To kupované ale nikdo nebude jíst... Bramborový salát s majonézou nebo s jogurtem?... No aspoň že nikdo neremcá nad kaprem… Katka tomu svojemu musí smažit extra řízečky!... No a s dárkama letos díru do srdcí svých nejbližších asi taky neudělám... Co si taky mám pro ně pořád vymýšlet?!?... A ponožky potřebuje každý...

No, vlastně existuje ještě 3. skupina lidí, a to těch, kterým se kolena z Vánoc nepodlamují vůbec. Berou Vánoce z různých důvodů jako každé jiné všední dny. Mezi ně se tak trochu řadím i já. Věřící nejsem, děti nemám a sama už jsem taky trochu odrostlejší... Navíc od dětství jsem u koní a o ty se lidi musí starat svátek nesvátek. Zkrátka každé Vánoce jsem trávila s nimi jako jakékoli jiné dny. Šli jsme na procházku, pak rozdali pár dobrot navíc a jela jsem na kapra a salát k našim. Pořád před nimi žasnu nad krásně nazdobeným stromkem a vrhám se s nezkrotnou vášní na mamčiné cukroví, ačkoli jsem jím už přecpaná díky různým večírkům a posezením v práci i u koní. Nechybí samozřejmě ani koledy, linoucí se z vypáleného přeskakujícího cédéčka.. Ano, moje maminka patří do 2. skupiny lidí s podlamujícími se koleny. Po rozbalení balíčků, plných „překvapení“, jedu domů, kde není po Vánocích ani stopa, stejně tam jen přespávám :o)

Letos mělo být všechno jinak. Volné dny jsme se rozhodli strávit na horách. Když jsou Vánoce pro mě i pro koně jen den, jako každý jiný, proč bych jim ty „sváteční“ dobroty nemohla dát o 2 dny později?... Jenže člověk míní, koně mění. Minutku před vypnutím mobilu, které nám mělo zaručit úplné, i když jen chvilkové ztržení pout od civilizace, přišla sms od majitelky stáje: „Přijeďte, vaše kobylka je nějaká nemocná.“ Tak jsme přijeli. A rádi. A já si slíbila, že příští Vánoce už experimentovat nebudu, tradice je holt tradice, a i když jsem s koňmi téměř denně, na Vánoce by mi prostě chyběli... :o)

Nakonec jsem tedy letos nepřišla ani o toho kapra a koledy a rodičům jsem se tak trochu nadělila pod stromeček. V práci se mi budou chvilku asi trošku smát, protože jsem nijak své postoje k vánočním tradicím netajila, ale to mám za to, že jsem se předtím já smála těm jejich stresům a vyvádění ohledně vánočních příprav… Příští rok možná rozšířím řady 1., nebo 2.skupiny, nebo zůstanu dál nezařazená, ale do té 3. už určitě nepatřím...

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Fejetony

Podobné články