Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (7)

6. 1. 2009 Lenka Tumová

Znáte to. Kůň a člověk. Jedinečné spojení. Nejhezčí pohled na koně je z koňského hřbetu. Něžný koňský výraz, atd, atd. I mně chytli koně za srdce. Občas bych ale ráda srdce hodila někam pěkně daleko, obzvláště, když ležíte v posteli, máte zvýšenou teplotu, která vám připomíná, že by jste nejraději spali a spali. A nebo taky umřeli. A protivně řvoucí budík vám rovněž připomíná, že je sice štědrý den, ale zvířatům je šumák, jestli přinese žrádlo Ježíšek nebo vy. Důležité je samotné žrádlo a ne nositel (pokud nemá v kapsách kostku cukru).

Pomalu se vyškrábete z postele, aby jste krátkým pohledem zjistili, že je venku hromada sněhu, kterým se budete muset prodrat a teple zrovna nevypadá. Vyškrábete se na kolo a po klouzavé silnici vyrazíte potácivou jízdou hodnou akrobatů do dva kilometry vzdálené stáje.

Krátký pohled na stáj, jindy poklidnou a tichou, člověka ujistí, že dneska se nic poklidného a tichého dít nebude. Kamarádka Světluška honí vypaseného poníka po dvoře s koštětem a člověk nemusí být dlouholetý koňák, aby poznal, že strakatému poníku, trefně pojmenovaného Emanuel (i když motýla zrovna nepřipomíná) je nějaké koště a Světluška na jeho konci úplně ukradená. Vždy popojde několik kroků, utrhne trs trávy, a když k němu doběhne funící Světluška, s veselým vyhozením popoběhne zase k dalšímu trsu, bezpečně vzdáleném od vztekající se paničky (alespoň na tři kousnutí). „Ten prevít, mizerné mi sežral snídani!“ Volá na mne, zatímco sesedám z koně. „Ale očividně mu chutnala.“ Nedokážu se ubránit smíchu. Nejde to. To ovšem mojí blonďatou kamarádku lehce uráží: „Jak by bylo asi tobě, kdyby ti Emanuel zbácnul vánoční cukroví?! Bylo od maminky! Domácí!“ tváří se jako nanicovaté děcko. Pohled je opravdu netradiční. Spokojený poník, doplňující zásoby. Dá se na takové zvíře zlobit? Kdyby mu někdo řekl, že Světlušce sežere snídani, a tudíž bude kydat hladová, jistě to Emanuela zamrzí, dozajista, kdyby byl schopen, snídani jí vrátí. Zabalenou a s mašličkou. Ovšem kůň není zvíře přemýšlející, obzvláště o tom, co s smí a nesmí žrát. Po chvilce, kdy se Světluš zvedne, že půjde „toho zmetka mrňavýho vykydat, i když si to vůbec nezaslouží,“ se k ní přikrade ze zadu a jemně jí pysky prohledává kapsy. Majitelka, krmička a posluhovačka v jedné osobě vztekle vrčí a aniž by se otočila, odhání zvědavého tvora rukou, aniž by se otočila. Je to zvláštní. Emanuel jest sice zvíře nenažrané, ale rovněž je i zvíře flegmatické a naprosto nezvědavé. Buď má enormní hlad (že by všechny jeho tukové buňky strávily samy sebe a nebohý tvor umírá hlady) nebo by chtěl něco dostat navíc. Třeba i ve zvířecím světě je jakýsi Ježíšek. Třeba Emanuel dožaduje se svého daru nejkulturnějším způsobem, jakého je schopen. A nebo s železnou pravidelností, uběhlého roku poznal, že už by měl zase dostat nějakou pochoutku navíc (Světluška mu vždycky nějaký ten vánoční dar donese). Tak jako tak, nikdy předtím ani potom jsem ho neviděla vytahovat věci z batohu (pokud byl opravdu kvalitně zapnutý, kousek hodný cirkusového zvířete) ani zezadu přikrást se k člověku, jenž čistí jeho ubytovnu a najisto jít po kapsách. Kdo ví. Třeba je opravdu koňský Ježíšek, Papa Noel, Santa Klaus nebo děda mráz. Kdyby opravdu existoval, jak by mu koně asi říkali? Svatý kůň? Kůň za všechno žrádlo? A kde by bydlel? Na hromadě mrkve (útvar pro běžného koně dozajista nejpřitažlivější). Nevím. Jediné, co vím jistě je to, že nikdy nezapomenu své kobylce dát na Štedrý den hromadu mrkve, aby si omylem nezkazila žaludek domácím cukrovím od maminky.

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Fejetony

Podobné články