Že můj koníček Vánoce prožívat nebude, alespoň ne za mé podpory, už mám v sobě dávno vyřešeno, a tento aspekt Vánoc mě tedy příliš netíží. Domnívám se, že zvíře, které spotřebuje většinu toho, co dokážu vydělat, slaví tímto Vánoce každý den, ať už se jí to líbí nebo ne, a tak jsem ušetřena těžkého rozhodování holčiček v jezdeckých potřebách, zda můj drahoušek ocení tento rok více nové šporničky s vsazeným růžovým kamínkem, či snad vkusný nový bičíček stejného barevného ladění. Hm. To by bylo mé pojetí Vánoc.

Koňské Vánoce... ano, to je to. To, že vánoční svátky neprožívám já, se mé zvíře zřejmě letos rozhodlo vyřešit po svém.

Můj kůň si užívá Vánoce, lépe řečeno celé své osobní vánoční prázdniny, protože v prosinci na mě rok co rok dopadnou termíny odevzdávání nenapsaných seminárek a blížících se zkoušek, které mému oři prodlouží oslavu svátků klidu obvykle na dobu dvou měsíců. To, že vprostřed tohoto období stájníci zjihnou a sypou do žlabů víc suchého chleba než obvykle, nechápe můj kůň pravděpodobně jako dny sváteční, ale daleko spíše jako dny, kdy je konečně krmen spravedlivě, a dovedu si taky živě představit, že daleko větší příkoří následuje při hořkém zjištění, že teď už je zase SKORO HLADY!

A protože můj kůň si zřejmě na toto dlouhé období klidu zvyknul, naordinoval si ho letos pro jistotu sám po prvním týdnu mé nepřítomnosti v sedle (asi usoudila, že pravidelné svátky klidu začínají). Pobolívající kopyto tak slečně zajistilo hájení před jakoukoliv činností jen trochu připomínající práci, a ona si své klidné svátky opět užívá dle libosti.

Tedy klidné… no teď už ano, alespoň v rámci kompromisu mezi námi dvěma. Má představa o ještě větším klidu se zábalem na noze a v boxe vzala za své. „Míšo, vona celej den hrabe“ sděluje mi stájník, zatímco si prohlížím torzo „botičky“ na kterou padla jedna kobercovka a kotouček jiné, velmi drahé superpevné pásky, a po jejím bližším přezkoumání je mi taky ihned jasné, kterou že to nohou pacient celý den hrabe. Třetí den tuto snahu vzdávám, když už botička (sice nalezená, ale nikoliv na koňské noze) není zdaleka tolik prošoupaná, zato na ní lze pozorovat stopy od zubů. Ani tentokrát se to neobejde bez veselé historky z natáčení. „Víš, co mi ta potvora udělala? Vona mi utekla! A víš, kam mi utekla? Dozadu do výběhů, do velkejch. Já jsem jí šel vždycky chytit, a vona vocas nahoru a frrr, a hups, přeskočila vedle, a šup, a skočila zase do dalšího, a zase vocas nahoru... A představ si, že takhle přeskákala všecky, co byly zavřený.“ Raději nepočítám, kolik že to drahoušek nemocný přeskočil výběhů s bolavou nožičkou při pátrání po „svých“ koních, a pro bezpečnost všech opět povoluji výběh.

Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu?

To myslím tyhle nebudou. I když pokud budeme uvažovat počítání mé koňské slečny, jsme teprve v polovině, takže bych asi neměla chválit dne před večerem. Ty lidské už ale končí. Bolavé nožičce jsem po nich slibovala veterináře, tentokrát nejen na telefonu, a tak se kůň v posledních dnech tváří, že to vlastně snad ani nebolí a že když mi veterinářka říká, že to je absces, který se prostě neprovalil a možná ani neprovalí, tak má pravdu. Občas sice koníček přestává zatěžovat přední nohy zcela, a to pro jistotu obě současně, ale projev bolestivosti to zřejmě nebude. No uvidíme...

Tímto přeji všem podobně postiženým, aby bez ohledu na roční dobu při kterýchkoliv svátcích klidu (obzvlášť při těch v koňské režii) nedošli psychické újmy, a samozřejmě mnoho dalších radostí a dobrodružství s našimi koňmi. Protože oni si vždy najdou způsob, jak se o svou radost ze života s námi podělit :o)

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.