Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (5)

5. 1. 2009 Hana Kotálová

„Já myslím, že to není nereálné.“ Řekl můj manžel. „Opravdu si to myslíš? To by mě nikdy nenapadlo!“, odpovídám a do mého srdce se vlévá vlna obtížně skrývatelného nadšení. Stejného, jaké jsem pociťovala vždy každé Vánoce v domnění, že tentokrát dostanu konečně živého koně. Což se bohužel nikdy nestalo.

Z nějakého, pro mě nejasného důvodu, dávali moji rodiče přednost vždy falzifikátům opravdového koně, které se vešly do bytu dvě plus jedna.
Hlavně nenápadně, abych manžela nepoplašila, dodávám:
„No, ..vlastně, naši mi vždycky říkali „až budeš vydělávat, tak si ho kup“ “.
A to tento měsíc dostanu teprve třetí výplatu v životě, hahaha.
Ale rodiče se mají poslouchat, nebo ne?

„Pavlíku, našla jsem na internetu inzerát“, halasím druhý den po příchodu z práce.
„Na co inzerát?“, finta nevím o čem mluvíš na mě tentokrát nezabrala.
„Na koně“.
„Cože???? Zbláznila ses?“
„Ne, říkal si přece, že...“
„To sem nemyslel, že druhý den přijdeš s koněm. Snad někdy v budoucnu. Vzdáleném budoucnu.“
“Tak se na něj alespoň podívej“, právě bojuju o svůj životní sen, jsem tak blízko...
„Ty ses snad zbláznila? Třicet tisíc? Kde bysme na něj vzali?“

O pár dní později a mnoha hodinách přesvědčovacích pokusů:
„Ale tenhle stojí jen 18 tisíc, na toho se musíme jet podívat!!!“
„To nepřipadá v úvahu“
„Podívej, jak je krásnej“ mávám nekvalitní  fotkou vyjetou z tiskárny své drahé polovičce před obličejem.
Je to pětiletý hřebec... pro začátečníka téměř ideální...
„Musíme se na něj jet podívat“, teď to fakt nemůžu vzdát...

Sedíme v autě klouzaje po naprosto příšerném náledí do jakési zapadlé vísky kdesi na opačném konci jižních Čech. Manžel udolán, a já opravdu na vrcholu blaha.
Ukazují nám Qíka.
Zamiluju se ještě víc. Chudák můj muž. Do koně...
Platíme zálohu, už je skoro náš. A celou cestu domů v radostné euforii čichám ke svým koňským parfémem navoněným rukou. Můj kůň...

„Hele, on mě kopnul“, volá můj muž z oné zapadlé vísky.
„Jak kopnul? Kam kopnul“ začínám trochu hysterčit.
„Do hlavy, ale jen trochu“. Aha, šlápnul mě slon, ale jenom trochu, je mi to jasné...
„Cože??? Děláš si legraci?“, to nemůže být pravda, studená sprcha hadr...
„No, úplně dobře mi není, tak bych zajel do nemocnice do Budějic...“
„Přeci nebudeš řídit...“
„Jedu ti vlakem naproti“ a uháním na vlak, naštěstí k nám jezdí rychlíky.

„Já toho koně nechci!“
„Proč ho nechceš?“ ptá se mě překvapeně můj muž, nad jehož levým okem je zašitá podlitina ve tvaru  a velikosti fialové klobásy, skoro jako by se to nestalo před pár hodinami jemu.
“On za to nemohl, leknul se“, přesvědčuje mě oběť nevypočitatelného koně.
„Ne, já ho prostě nechci, dyť tě málem zabil“. Odpovídá mu čerstvá málemvdova.
„Je to jen devět stehů, nic zlomeného. On je fakt hodnej“. Barevný zastehovaný otok se na mě hnusně šklebí, tohle by přesvědčilo leda hluchého slepce... ne, ani toho ne.
 „Dyť tě kopnul!!!“, kašlu na nějaký životní sen, lepší živý manžel. Cítím stejné zklamání, jaké jsem cítila každé Vánoce poté, co jsem pod stromeček nedostala skutečného koně... ale jen nějakou plyšovou, knižní nebo obrazovou náhradu.
Škoda, když ten sen byl tak blízko...

Je fakt hodnej.
I když kopnul mého muže, tenhle nejhezčí dárek k Vánocům, jaký jsem mohla dostat.

A hádejte třikrát, kdo pro něj nakonec dojel do té zapadlé vísky...
 

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…