Jako vždycky mě ale nevnímá a mele si svou dál: „a vlezli mi do kuchyně“. „Nepovídej, opravdu?“ divím se takřka divadelně, protože jiná reakce se ode mne ani nečeká. Mým údělem je se divit, chlácholit, napravovat zlotřilosti  a škody, ještě tak dodávat krmení a vodu. A zásadně neodporovat a  neremcat.
Koní je u nás čím dál víc, nejsem si jistá jestli je dokážu vyjmenovat. Ona je zná všechny jménem, ví co kdo má rád, co ho baví a co ne, kam rád chodí a který s kým kamarádí. Ačkoli mě se zdá stádo stále stejně velké, ona přesně ví jaký se jí právě zaběhl. Trénuje je, cvičí, peskuje, vychovává, ale dopřává jim i oddych. Jít ven jen tak sama bez koně? Ani nápad. Ani dalším věcem v domácnosti se koňská tematika nevyhne. Polštář? Jedině s koněm. Tričko? Taktéž.
No a hádejte, co si takováhle slečna přeje k Vánocům. Samozřejmě – dalšího koně. Já jako rodič č. 1 i manžel jako rodič č. 2 jsme zaujali souhlasné stanovisko - NE. Koní je moc, nebudou kam dát, díme společně a nerozdílně. Myslíme si jak jsme na to vyzráli, a k Vánocům pořizujeme věc veskrze potřebnou – stájové přístřešky. Posuvné dveře, dva dvojboxy, lehce přemístitelné, stříška nad uličkou, k tomu část ohrady. Těšíme se víc než ona. Jak už to ale s dcerami bývá, jsou z velkého těšení málem slzy, ona si tak přála toho koně a my vyrukujeme s takovou praktickou věcí! S rozpaky zakončíme sváteční večer, rozmíška je nakonec uhašena a nastolíme příměří.
Ale Ježíšek je bytost nevyzpytatelná a tak se místo obměkčování dvou zatvrzelých srdcí vydal jinou cestou – ke strýčkovi. Ano ano, jsou i tací strýčkové, kteří svým neteřím neodepřou sebevětší nesmysl. Naše dcera jednoho takového má. Takže je pětadvacátého, Hod Boží, navštěvujeme manželovy rodiče a jeho bratra, onoho báječného strýčka. Po výtečném obědě je konečně čas na dárky a pak to přijde:  „Mami, maminko podívej, ten je krásný!!!!“ křičí dcera radostí a obdivuje  svůj nový přírůstek. Koník je pravda krasavec, hříva zapletená, bílo krémová barva, dokonce uzda se stříbřitě leskne….. Dcera je unešená, nejradši by ho ani nikomu neukázala, objímá ho a chce aby byl jen a jen její. Koukám po švagrovi, očima házím blesky (proč jí vždycky hned dáte na co si vzpomene?).  Ale posléze také taju když mám konečně možnost si kopytníka pořádně prohlédnout. A je pravda pravdoucí že Vánoce mají být časem splněných přání, nebo ne? Večer doma s manželem počítáme – hříváků je suma sumárum šestnáct. Když to takhle půjde dál...

Ne, nebojte, nezbláznili jsme se a nejsme ani žádní Rothschildové. Jen máme umíněnou tříletou dceru a zakopáváme tu o čím dál větší hromadu figurek koní :o)   Veselé vánoce!

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.