Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (4)

4. 1. 2009 Martina Mařanová

Další, už zase? „Ti koně mě vážně zlobí“ povídá mi tuhle nasupeně má dcera. Po mé nejapné otázce „proč?“ následuje výčet hříchů jimiž se provinili:  „Uzlík mi snědl všechnu mrkev, Strakáč ztratil podkovu a Sluníčko se ztratil úplně, nikde není!“ Snažím se zachovat klidný tón, opakuji po několikáté že mrkev se nemá nechávat válet bez dozoru, slibuji že ztracená podkova se dá do pořádku a tvrdím že Sluníčko se určitě neztratil, ať se jde pořádně podívat do ohrady.

Jako vždycky mě ale nevnímá a mele si svou dál: „a vlezli mi do kuchyně“. „Nepovídej, opravdu?“ divím se takřka divadelně, protože jiná reakce se ode mne ani nečeká. Mým údělem je se divit, chlácholit, napravovat zlotřilosti  a škody, ještě tak dodávat krmení a vodu. A zásadně neodporovat a  neremcat.
Koní je u nás čím dál víc, nejsem si jistá jestli je dokážu vyjmenovat. Ona je zná všechny jménem, ví co kdo má rád, co ho baví a co ne, kam rád chodí a který s kým kamarádí. Ačkoli mě se zdá stádo stále stejně velké, ona přesně ví jaký se jí právě zaběhl. Trénuje je, cvičí, peskuje, vychovává, ale dopřává jim i oddych. Jít ven jen tak sama bez koně? Ani nápad. Ani dalším věcem v domácnosti se koňská tematika nevyhne. Polštář? Jedině s koněm. Tričko? Taktéž.
No a hádejte, co si takováhle slečna přeje k Vánocům. Samozřejmě – dalšího koně. Já jako rodič č. 1 i manžel jako rodič č. 2 jsme zaujali souhlasné stanovisko - NE. Koní je moc, nebudou kam dát, díme společně a nerozdílně. Myslíme si jak jsme na to vyzráli, a k Vánocům pořizujeme věc veskrze potřebnou – stájové přístřešky. Posuvné dveře, dva dvojboxy, lehce přemístitelné, stříška nad uličkou, k tomu část ohrady. Těšíme se víc než ona. Jak už to ale s dcerami bývá, jsou z velkého těšení málem slzy, ona si tak přála toho koně a my vyrukujeme s takovou praktickou věcí! S rozpaky zakončíme sváteční večer, rozmíška je nakonec uhašena a nastolíme příměří.
Ale Ježíšek je bytost nevyzpytatelná a tak se místo obměkčování dvou zatvrzelých srdcí vydal jinou cestou – ke strýčkovi. Ano ano, jsou i tací strýčkové, kteří svým neteřím neodepřou sebevětší nesmysl. Naše dcera jednoho takového má. Takže je pětadvacátého, Hod Boží, navštěvujeme manželovy rodiče a jeho bratra, onoho báječného strýčka. Po výtečném obědě je konečně čas na dárky a pak to přijde:  „Mami, maminko podívej, ten je krásný!!!!“ křičí dcera radostí a obdivuje  svůj nový přírůstek. Koník je pravda krasavec, hříva zapletená, bílo krémová barva, dokonce uzda se stříbřitě leskne….. Dcera je unešená, nejradši by ho ani nikomu neukázala, objímá ho a chce aby byl jen a jen její. Koukám po švagrovi, očima házím blesky (proč jí vždycky hned dáte na co si vzpomene?).  Ale posléze také taju když mám konečně možnost si kopytníka pořádně prohlédnout. A je pravda pravdoucí že Vánoce mají být časem splněných přání, nebo ne? Večer doma s manželem počítáme – hříváků je suma sumárum šestnáct. Když to takhle půjde dál...

Ne, nebojte, nezbláznili jsme se a nejsme ani žádní Rothschildové. Jen máme umíněnou tříletou dceru a zakopáváme tu o čím dál větší hromadu figurek koní :o)   Veselé vánoce!

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…