Křupání sněhu, pod koňskými kopyty, bílé hmatové vousy, pára vycházející z nozder,  naše zmrzlé nosy, ledové konečky prstů, však nádherná krajina s prchajícími zajíci, srnky na poli a havrany na nebi…

Na Štědrý den, jako odměna tedy dárek od koní nám lidem byla výjimečná vyjížďka. Na to se každý těšil. Konečně nastal ten čas a my vyjeli do polí,bylo všem fajn, zpívali jsme koledy.

Seděla jsem tenkrát na menší, drobné plnokrevné klisně, dosahovala výšky většího poníka, tak se jí také tak říkalo,,poník“, i když její tvrdohlavost, umíněnost, ale také hrdost plnokrevníka byla dosti na výši.

Když se jeden den nechala stát, tak se urazila a druhý den za to, nechtěla ani ze stáje, když se ji od tam ,,zázrakem“ podařilo dostat a nějaký jezdec na ni sedl, nebylo vyhráno, protože doopravdy trucovala!! Ještě chvíli dělala,,ofuky“, že nikam nepůjde, ale nakonec se naštěstí nechala vždy přemluvit.

Ale to by s naší milou Latinkou nebylo jen tak. Nemohli jsme jít na stejnou vyjížďku dva dny po sobě, nechť se tak stalo a byla na rozcestí mezi cestou kterou šla den předtím a cestou na kterou jste měli úmysl jít, tak se ,,zapíchla“ a pokud měla možnost, strčila hlavu do křoví a čekala, že si to jezdec přeci jen rozmyslí. V tomhle byla trpělivá, kolikrát si dala opravdu na čas. Byla svým způsobem dosti osobitá, Jednu zimu jsem ji jezdila převážně já, dosti jsem si ji oblíbila, i když měla své slabé stránky Proto jsem si ji také pochopitelně vybrala na Štědrý den a chovala se fantasticky, tak jsem si neodpustila a říkám:,, Ta Latinka…(výdech nadmírné spokojenosti), to je teď tak dobrej kůůůů……“ na písmeno ň jsem byla ve vzduchu a náhle ve sněhu , žádné hvězdičky,  žádní ptáčci nebyli, jen můj andělíček ve sněhu po mně zůstal.

Stoupla jsem na nohy a co nevidím Lata ,,mazala jak namydlená „do stáje, že by zůstala s koňmi?
Kdepak….

Co už...

Nezbývalo mi nic jiného, než jít asi dva kilometry  pěšky ve sněhu, ale jak asi všichni víte, tak dostihové třmeny jsou úzké, vlezly se mi do nich pouze vietnamské černo bílé plátěné boty, podotýkám letní..Neodpustila jsem si, ale těch poníků, co jsem si zanadávala bylo až dost.

Konečně jsem došla (celá rudá zlobou) na kraj vesnice a nějací opraváři či údržbáři kolotočů se zeptali: Slečno, nehledáte náhodou koně? Ten tón byl výsměch mé rudé barvě v obličeji. Ne nadarmo se říká: Nehas, co Tě nepálí. Za můj vražedný pohled a odpověď: Jáá? Css, já se s tím bičem a helmou na hlavě tady brodím sněhem jen tak.“ bych se po šesti letech chtěla pánům omluvit, ale smáli se, tak to brali asi jako já dnes. Sportovně.

Uřícená Lata na mě čekala ve stáji a hned za rohem, další smích: Ivet, to je za flašku. ,,Já vím“ Hrubým tónem mi odešlo z úst. Milou Latu jsem vytáhla naštvaně ze stáje sedla na ni a jela na stejné místo, náhle jsem zahlídla svého andělíčka ve sněhu a opět jsem se ocitla ve vzduchu, tentokrát s Latou, držela jsem se jako klíště. Představa absolvování stejné trasy v promáčených vietnamských botách a posměch kolotočářů mi dodávalo sílu udržet se.

Lata se nevzdávala, ale naštěstí se jí to už na Štědrý den nepovedlo..Své sny si splnila o něco později, snad si dala předsevzetí. Důležité bylo, že Štědrý den proběhl nakonec ve zdraví a nikomu se nic nestalo.
 

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Fejetony

Podobné články

Trójský kůň

6. 5. 2021 Lenka Gotthardová

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Fejetony

Šemík a Horymír

27. 2. 2021 Lenka Gotthardová

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…

Fejetony