Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (19)

9. 1. 2009 Jitka Nesvorová

„Vážení zákazníci využijte našich slev v oddělení zeleniny…“, zazní ženský hlas v nejmenovaném obchodním řetězci. Hned na to navazuje jedna z prvních vánočních koled, které jsou k slyšení již 9. listopadu. Hromada lidí se doslova žene k zelenině a náležitě využívá slev, jak hlásala paní. Radši si seberu své dva pytlíčky nebo spíš bych měla říct pytle a odcházím k dalším regálům s vánoční tematikou. Obsahem pytlů je jako již tradičně pár kilo mrkve a jablek. Pečlivě je ukládám do košíku vedle kostkového cukru a kukuřičných lupínků.

Každý rok si lámu hlavu nad tím, co dám oři pod stromeček. Letos dříve než obvykle. Moje myšlenky směřují od nové podsedlové dečky přes bandáže až k nové uzdečce. Pak se nad tím zamyslím a dojdu k závěru, že ten můj Šampion z toho asi moc velkou radost mít nebude a pokud mu nepřinesu něco dobrého, tak mě při nejlepším bude ignorovat a dávat mi patřičně najevo svou nespokojenost. No jo, jemu se člověk nezavděčí, buď je toho málo, nebo to Šampion nepapá. To už vyplácím paní pokladní patřičný obnos a říkám si, jak ti lidé blázní.

Naštěstí mám Vánoce už za sebou. Letos jsme je měli z určitých rodinných důvodů už 8. listopadu. Šampion je má o den později. Snad jsem ho moc nezmátla, když jsem 9. listopadu naběhla s hláškou „Šťastné a veselé!“. Je pravda, že koukal jaksi nedůvěřivě, ale to bylo asi tou šustivou taškou. Jakmile zjistil, že taška nesežere jeho, nýbrž on ji zapomenul na strach a pustil se do díla. Samozřejmě něco k snědku neušlo jeho spolubahnícím se kamarádům a tak si přišli také nabídnout.

Po „poštědrodenním“ dlabanci jsem mu během cesty do stáje řekla, že mi Ježíšek přinesl novou jezdeckou bundu, dvě knížky a jemu novou podsedlovou dečku. Kupodivu mu bylo jedno, co přinesl Ježíšek mě, ale zkoumal, jestli Ježíšek ještě něco nezapomněl v mé kapse. Následovala drbárna v použití všech snad deseti kartáčů, co mám v čištění. Namazala jsem mu ouška a šli jsme se projít, jen tak lehce. Skončilo to samozřejmě na první louce, kde se našlo něco na uždíbnutí a tak se můj bujný oř zabořil do něčeho, co bych já teda nejedla. Při tom nasadil výraz „Týden jsem nežral.“ Po nějaké době se začalo stmívat a tak jsme se vydali k domovu. Tak jsem Šampionovi dala královskou porci sena a do jádra mu přimíchala trochu kukuřičných lupínků. Cukr jsem rozdala všem koňským kamarádům mého oře. Potom jsem se se Skippoušem pomuchlovala a odcházela ze stáje. Měla jsem pocit, že jsem alespoň trochu udělala radost. I když jak jsem už řekla, jemu se co se týče žrádla nezavděčím :)

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Fejetony

Podobné články