Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (15)

8. 1. 2009 Michaela Burdová

A pěkně pomalu, ne abyste se mi tady pošlapali, mumlám si u závory ohrady, za kterou se netrpělivě mačkají potencionální narušitelé štědrovečerního rozjímání. Otvírám a koně kolem mě spořádaně čvachtají hlubokým blátem ke stáji, pěkně v řadě, necpou se, nepředhánějí, jako kdyby mi chtěli dát najevo, že plně chápou, jak je pro mě důležité večer za zvuku koled chroustat kapří filátko, prokládat ho bramboráčem a občas slastně přivřít oči nad buketem červeného vína a jásotem mého synka rvoucího vánoční papír z četných balíků s jeho jménem. Jak je pro mě důležité, aby mě dnes neotravovali čímkoliv, co vyžaduje konzultaci s veterinářem, co vyžaduje můj čas navíc, nadměrné fyzické úsilí.

…aby se náhodou nic nestalo

Ve stáji mě sledují velkýma očima a nadšeně pořehtávají, jako kdyby fandili každému pohybu mých rukou, ve kterých třímám vidle a napichuji pro každého štědrou porci sena. Frkají a rozhrabují kopyty to zatraceně drahé seno až ze Šumavy, aby dali jasně najevo, že příloha je sice fajn, ale to, co se line ze sudu za rohem, je prostě neodolatelné. Sakra, taky jsem si to mohla namíchat venku. Letím pro další chod. Mash z otrub, do sliznata uvařeného lněného semínka a dalších přísad, mi taky voní, odklápím poklici a líznu si, má to správný vegetariánský náboj, je to výživné a přitom dietní. Dnes je totiž dietní večeře důležitá. Jen ať jim to v útrobách pěkně klouže, ať se jim střeva hýbou, koliku jsem pár let nezažila, co kdyby si některý z nich ZROVNA NA VÁNOCE vzpomněl, už slyším rezignovaný hlas veta v telefonu, kterého vytáhnu rovnou od stromečku (jako před třemi lety).

Kydám do žlabů porce mashe, klisna s poetickým jménem Jasněnka ve stylu českého politika hlídajícího si koryto vycení zuby a zatřese výhrůžně hlavou, mám otruby i koňské sliny ve vlasech a v obličeji. Nezlobím se, hlavně, že jí chutná, hlavně, že je jí dobře, bez jejích obvyklých grimas „to je JENOM MOJE žrádlo“ bych mohla mít důvod k obavám, že něco není v pořádku (jako předloni).

Při pohledu na čtyři zablácené potvory slastně se vrtající v plných žlabech a vydávající zvuky hodné dospělých vepřů se pomalu začínám pomalu těšit na poklidný sváteční večer. Přesto se ještě třikrát vracím a kontroluji zástrčky. Nehodlám trávit Vánoce pobíháním po okolních lesích s kyblíkem ovsa a vykřikováním jmen uprchlíků (jako loni). Kdysi jsem si totiž myslela, že KAŽDÝ mentálně nenarušený lichokopytník zná cestu k domovu. Naposledy přehlédnu mohutné oblouky uschlého bláta a věřím…ne, dnes jsem si jistá, že pod ním tepají srdce spokojených a zdravých koní. Zhasínám. Odcházím. Těším se, jak ze sebe shodím zablácené holinky, zablácené kalhoty, blátem nahozenou bundu. Těším se jak s vědomím perfektně zajištěné stáje plné koní nevyžadujících mou přítomnost minimálně do zítřejšího rána budu nasávat úchvatnou vůni, která se bude linout z bublající pánve plné kapřích podkůvek. Letos jsou všichni koně tak hodní, bez problémů, pomyslím si dojatě.

Kloužu se blátem k domovu a z našeho domečku ozdobeného žárovičkami náhle slyším děsivý řev, ve kterém stěží rozeznávám jednotlivá slova. Ze dveří radostně vybíhá náš labrador a za ním se zjevuje rozlícená tvář mé drahé polovičky. Rozčileně na mě mává dvěma…dočista…prázdnými podnosy. Konečně mi dochází, že původně slyšené slovo másle, je v e skutečnosti „hajzle“, že slova „v písních popěli“ znamená v e skutečnosti „řízky v … (s pravděpodobností hraničící s jistotou v žaludku našeho psa).“ Dívám se na labradora jehož tělo má nyní tvar malé vzducholodě, a obdivuji schopnost jeho útrob zvětšit svůj objem na dvojnásobek. Do jeho očí zaplněných hrdostí úspěšného lovce. Příští Vánoce strávíš v ohradě, sděluji mu nekompromisně a přehlížím jeho radostné vrtění ocasem. A ty na půdě, dodávám na adresu kočky, která se mi bez dovolení vyšplhala po noze až na rameno. Taky se nějak podezřele olizuje. Maně si vybavím klec s křečky, do omrzení se množící rybičky a chlupatého sklípkana. Vidím křečka, kterak na útěku z klece chroustá kabely k počítačům. Převržené akvárium a rybičky plácající se na modrém koberci. Sklípkana, který uteče až do stáje, aby se nechal důkladně vylisovat pod jedním z koňských kopyt. Dochází mi, že sváteční pohoda je něco, co ve zvířatech vzbuzuje zvláštní smysl pro humor. A vím, jak zařídit naprosto poklidné příští Vánoce.

Budu dělat, jako kdyby žádné nebyly. Nebudu zdobit stromeček ani péct cukroví. Nebudu zpívat ve stáji koledy a nebudu vůbec vyslovovat slovo Ježíšek.

Aby se náhodou nic nestalo.

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Fejetony

Podobné články