Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (14)
Slunce už bylo vysoko, když jsem zahnal své koně k napajedlu. Nenechali se pobízet, po dlouhé cestě byli žízniví. Podal jsem majiteli pozemku patřičný obnos a přidal spropitné za vlídný pohled na mé oře. Bylo vidět, že je znalec; než se napili, chvíli jsme se o nich bavili. Postěžoval si mi, jaké existenční problémy mají někteří jeho kolegové v místech, která navštěvuje méně jezdců.
Sotva mí miláčci ukojili žízeň, vydali jsme se na další trasu. Byl čas vánoční, doba vhodná na to, aby se lidé navštěvovali a svou přítomností a rozjímáním potěšili mysl a ducha; na jednom z míst jsem zatoužil přípitkem oslavit blížící se nový rok, ale pak mi došlo, jak se ztráta koncentrace nevyplácí, zvláště na tak dlouhých cestách, jako byla ta moje. Bloudit krajem, který jsem navštívil naposledy před dvaceti lety, není nic příjemného.
Samozřejmě jsem se ztratil. Znáte to, ten pohled na mapu s pocitem skauta na první výpravě. Tady před chvílí jsme měli odbočit doleva, přesvědčoval jsem sám sebe. Vydali jsme se zpátky po vlastních stopách; cesta tam byla, ale pro příště jsem se zařekl, že už nepojedu tryskem, kdepak; pěkně pomalu a krokem.
Jenže zkuste si to, když vás rovný terén a krásná krajina svádí k rychlosti ! Ještě několikrát jsme bloudili, než se podařilo nalézt správné místo.
No, nebudu to protahovat; nakonec jsem nalezl všechny své známé. Pozdravili jsme se po těch letech, jako by to bylo včera, co jsme se rozloučili na ranči. Všichni už měli bříško, jako každý, komu se stádo namnoží a kosti s věkem zbolaví.
Domů jsem dojel pozdě. Má žena se na mě lehce vyčítavě podívala, neřekla však nic. Překvapilo mě to, byl jsem ale unavený a skoro okamžitě jsem usnul.
Ráno jsem se probudil s nejasným pocitem, že je něco výjimečného. Vždyť je Štědrý den, dokleplo mi. Vybavil se mi celý včerejšek. Odhadoval jsem, kolik jsem musel ujet kilometrů. To bylo zase peněz za benzín…
Při téhle představě mi zhořkla i představa vánočního cukroví. S povzdechem jsem pomyslel na ty krásné blázny, kteří se odmítají podřídit téhle šílené době a tvrdošíjně lpí na starodávném způsobu života. Ještě nedávno jsem patřil mezi ně. Teď mi roste panděro a své přátele objíždím v reznoucí felicii. Počkejte, až dojde nafta nebo Ukrajina otočí kohoutkem, pomyslel jsem si pomstychtivě. Ještě se rádi všichni vrátíme ke koním…
Na chvíli jsem se zasnil nad budoucí nevyhnutelnou renesancí koňského řemesla.
Vzpomněl jsem si, že jsem slíbil manželce sehnat vejce na salát u známého ve vedlejší vesnici. Došel jsem ke garáži a strnul jsem.
„Kde je auto ?!“ otočil jsem se nechápavě. Stála za mnou a ve tváři jí hrál úsměv.
„Není,“ zavrkala líbezně. „Vzal si ho náš kluk. Ale neboj, ode dneška se nemusíš bát ropné krize. Máš tu jeden dárek malinko dřív. Zavři oči, ano?“
Poslechl jsem a svět se se mnou zatočil. Vzápětí se ozval nefalšovaný koňský čtyřtakt, odfrknutí a cosi velkého mi přátelsky zafunělo za krk…
Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.
Galerie
Trójský kůň
Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…
Šemík a Horymír
Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…