Já na ní věřím, takže rok co rok jsem různě rozdurděnou, nasupenou, otrávenou, unavenou či jen lenivou rodinu vytahovala na odpolední procházku do přírody. My bydlíme na samotě v lese, nám stačí jen otevřít vrátka ze dvora (častý argument zejména dětí toužících se dívat na televizi). A protože do naší rodiny patří i koně, musí se pospolité vánoční vycházky zúčastnit i oni, omlouvá jen kulhavost 3. stupně, případně stav těsně před a těsně po porodu.

A letos to nebylo jinak. Připadalo mi, že jsme víc rozladěni než jiné roky, že se máme míň rádi a že navzájem nijak nevyhledáváme svou společnost. Ještě že jsou ty vánoce. Ty to mávnutím proutku změní (nikoli, má profese nemá nic společného s psychologií, to já jsem jen takový manželský poradce-amatér. Nejhorší druh.).

Tak jsme v pozdním odpoledni vyrazili. Každý jsme měl v ranečku nějakou ukřivděnost a nějakou bolístku. Manžel například prudil, že musel brzo vstávat (už v půl druhé odpoledne) a řádně neposnídal. Dcery a já jsme jely na našich valaších, jednu novou kobylku vedl manžel a druhá nová kobylka šla s námi jen tak. Lesem to šlo docela pěkně, ale na louce se to trochu zadrhlo. Zdálo se mi, že manžel tu kobylku za sebou tak trochu vláčí, taky mi jí bylo líto, že je na vodítku, i vyslovila jsem osudovou větu:"Tak Dalilu taky na chvíli pusť, ať se proběhne!" Ano, jsem blondýna...

A co myslíte, že se stalo? Správně, proběhly se, holky. Obě. Ne snad tak, že by běžely pořád, to ne, evidentně znají umění gradace, protože nadšeně s ocasem nahoru běžely jen asi prvních 300 metrů, pak zvolnily, nechaly nás k sobě dojít, mávat mrkví, oslovovat se vlídnými hlasy... pak zase popoběhly, případně popošly... Tak jsme se za nimi posunovali pořád dál a dál (a blíž a blíž k silnici), kilometr za kilometrem. Naštěstí je kraj málo obydlený a v podstatě jsme táhli jen po loukách. Ale to si pište, komu jsme mohli šlápnout na pozemek, tomu jsme šlápli. Normálně hranice ctím a vyhýbám se jim velkým obloukem, ale tentokrát jsme se valili středem soukromých luk, ba dokonce i jedním sadem.

Naši valaši by se asi mohli chovat vstřícněji. Můj koník si vybral zrovna tyhle napjaté chvíle, aby začal diskutovat o tom, jestli skutečně musíme jet právě tam, kam jedeme a jestli vážně musí klusat, dokonce říkal něco o tom, že jsem hovořila o krátké vycházce kolem domu, prevít. Koník mladší dcery usoudil, že by vlastně mohl běžet s kobylkama, stačí se jen zbavit toho člověka na zádech. Ještě nikdy si nevyhodil, fakt nikdy - a teď začal.  Smůla, že jsem právě při sedlání mluvila s dcerami o tom, že na vánoce slouží na pohotovosti doktoři-začátečníci (já zmiňovala i jiné, ale nevím, kdo tohle bude číst a komu se jednou dostanu do spárů, tak u greenhornů skončím), takže dcerka byla rozrušená nejen tím, že její miláček poskakuje, ale navíc tím, že jí případně zlomenou nohu bude rovnat specialista na ušní-nosní-krční. Jediný Maňásek, na kterém jela starší dcera, pochopil, že jde o všechno a stále se držel kobylám v patách. Poté, co jsme se několikrát dostali až ke kobylám a co ony zase vzaly draka, jsem si myslela, že horší už to nemůže být. Ale jak vypadá opravdická pakárna jsem viděla, když starší dcera seskočila z Maňáska a šla zkusit odchytit jednu z kobylek a ony samozřejmě utekly a s nimi tentokrát i Maňásek... Takže tři koně v dáli a nám zbyli dva zpruzení valaši a manžel bublající už zcela bez servítek (s vánočním motivem, nezapomínejme na svatvečer!).

Nebudu napínat, Nakonec jsme je asi 7 kilometrů od domova chytili. Všechny. Domů jsme táhli za tmy a o nějaké pospolitosti samozřejmě nemohlo, vlastně dosud ještě nemůže, být ani řeč. Koně naštvaní (zpožděná večeře! Mistík si hýčkal křivdu po ráně bičíkem, můj Divoš se tak urazil, že musel jít daleko a svižně, že se mnou mluví jen na půl tlamy, Maňásek unavený, kobylky zklamané, že útěk nevyšel...), o manželovi nemluvím, dcery otrávené...To mi teda ta procházka pěkně zavařila. Třeba si reputaci napravím zítra - novoroční vyjížďka je před námi!

(Fotila Kristýna Kutišová)

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.