To, že koníčkovi koupím něco teplého na sebe a nebo fungl nové sedlo,které mě stálo celoroční šetření a ještě asi dva důchody mojí babičky,udělá radost maximálně mě, ale ne mé čtyřnohé chlupaté potvoře,kterou občas ve vzteku nazvu také – herkou, (pro její černou barvu) černou sviní, darmožroutem a ludrou. Našlo by se těch názvů víc, ale některé by nebyly publikovatelné, neboť se vypustily z úst po šlápnutí na nohu, proletění kopyt kousek od hlavy a nebo po letu vzduchem, kdy se naštěstí moje tělo po dopadu dostalo zase zpět na koně, ale ne do stejné polohy, ale o kousek výš než předtím - na krk.

Abych se dostala k jádru věci samotné. Po vydatné snídani,kdy jsem přidala o pár mrkví, jablíček a nějakém chlebu navíc a úklidu stáje,kterou jsem prováděla s nadšením, že už nastal den D a večer bude rodina čučet, cože to maminka zase vymyslela, vzali jsme naše čtyři mazlíky na ohlávky a vydali se s nimi na procházku. Kousek od naší stáje má výběh kamarádka,která zde koně ještě nemá a celá ohrada se usmívá na moje čtyřnohé potvory zelenou travičkou. A co může být pro koně lepší, než na Štědrý den krásná zelená pastva? Jelikož  kamarádka nemá tuto ohradu úplně dokončenou, vchod jsme uzavřeli položením roury na vchod ohrady a spojením všech vodítek a natažením pod rouru. Kam by také utíkali, když mají celou ohradu plnou zelené travičky, kterou minimálně 2 měsíce neviděli?!

Když to vypadalo, že se klidně pasou, šli jsme si dát domů teplý čaj a ohřát si zmrzlé nohy a ruce.  Manžel byl venku v naší vypasené ohradě a sekal dřevo na topení, proto dostal za úkol sledovat koně, na které viděl i přes docela velkou vzdálenost. Nakonec, černé dva koně se nedají přehlídnout i na takovou dálku na zelené trávě. Po chvilce si všiml, že není něco úplně v pořádku, že ohrada je trošku jinde, než vidí ty dvě černé tečky… Ona byla čtvercová ohrada ze dvou stran chráněna pevnou ohradou, z jedné strany potokem a poslední strana byl prudký svah k silnici a ukončen svodidly. Jenže zrovinka šli koně z vedlejší stáje po té silnici,kam se moje koně rozhodli jít podívat, kdože to jde kolem. Svah plný keřů, prudký tak, že jsem měla i já co dělat, abych ho ustála a navíc zemina se bořila tak, že kobyla stála po lokty zabořená. Po oznámení manželovým-máš ty černý svině na silnici!-jsem popadla bundu a šupla do manželových desítek (já mám osmičky) a běžela jsem koním naproti jak o závod. Hlavou mi kupodivu nešlehaly nadávky, ale prosba k Bohu, že jestli mě má aspoň trošku rád, tak ať se jim nic nestane, že už jim nadávat nebudu a vůbec mi nevadí, že ta „nenažraná černá svině“ je tak nenažraná a že její osmiměsíční potomek je i po odstavu na ní závislý a vůbec, vždyť já bych bez nich nemohla být. Při tom všem jsem zjistila, že už nemůžu popadnout dech,studený vzduch se s bolestí boří do mé hrudi a vlastně tak nějak mám pocit, že mi není …cet, ale ….sát, protože mi nefungují všechny svěrače tak, jak by měly! S hrůzou v očích jsem přelezla svodidla a pomalu se snažila v prudkém svahu koně otočit kolem zadku směrem dolů, protože nebyla jiná možnost a postupně je odvést dolů. Jezdci na koních z vedlejší stáje stáli na silnici a čekali, až si je odvedu, aby je nenapadlo nedej bože překonávat ještě i ty svodidla! Vše dobře dopadlo, ale vzápětí jsem všem koním, hlavně mojí černé hlavní aktérce poslala na hlavu tolik nadávek a slov, která se nedají zveřejnit a ještě mě k tomu chytil žlučník z úleku a toho šoku.

Z toho vyplývá ponaučení, které mě už tolikrát přesvědčilo, že funguje hlavně u těch čtyřnohých chlupatých potvor.
PRO DOBROTU NA ŽEBROTU!

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.