Představa posledních hřejivých paprsků zapadajícího podzimního slunce (alespoň kvůli povrchu na jízdárně, který by třeba konečně mohl vyschnout aspoň na stav „pude na tom vylonžovat...") byla marná. Prostě tak nějak pořád střídavě pršelo a jízdárna si zachovávala podobu, tvar, konzistenci a hustotu plantáže na pěstování rýže. Velice kvalitní plantáže. Zařvalo v ní několik mých podrážek u bot.

„....fakt je to tak hrozný?" „...no, chtěla jsem ti to vyfotit, kam až se zaboří noha, ale bylo mi líto tenisek ..."

Podmínky pro systematickou, strategickou a postupnou přípravu na obsedání mladého koně a všechno, co k tomu patří, tím pádem vzaly za své, nezbývalo než přejít k plánu B - improvizace ve ztížených podmínkách ( „...tak toho Paalmana můžeš jít zase schovat...").

Protože počasí nepřálo tak nějak celkově („...jít jezdit v tomhle vichru je stejné, jako pokoušet se proti němu chcát... "), uplatnil se nyní můj celoživotní, téměř protiteroristický výcvik : „...já jsem zvyklá!" ...:-D

Kobylka se narodila 15. 5. 2007 jako malá rezavá koulička s hvězdičkou na čele. Vždycky jsem snila o bílém hříbátku. A jakmile se člověk o něco moc snaží, dopadá to vždycky na pytel. (Pozn. autorky: PYTEL nebude zcenzurován :)

Od dětství mám averzi na rezavou. Nevím proč a nemůžu za to, buď jsem měla nějaký traumatický zážitek v dětství, který už si nepamatuju, anebo prostě jen udělali soudruzi z NDR někde chybu. První hříbě, které se u nás narodilo, se samozřejmě narodilo rezavé. Podruhé jsem se uklidňovala, že pravděpodobnost, že se to opět narodí rezavé, je malá. Statistická pravděpodobnost a genetické předpoklady jsou ale nevypočitatelné, zatímco Murphyho zákony fungují se 100% přesností. Samozřejmě že to bylo ZASE rezavé.

A tak když už byla škaredá jako noc a mně se chtělo po cestě z maštale vzteky rozkopat sousedovy popelnice, alespoň jméno dostala vznešené, podle pevnosti z románu A. Dumase: LA ROCHELLE. La Rochelle z matky Lavera, po otci Catango Z.

Postupem času začala vybělovat. Sice trošku zvláštní formou, přes všechny možné odstíny barvy plísně, ale s nadějí, že snad jednoho dne bude třeba úplně bílá.

Kobylka, do tří a půl let prakticky netknutá. Vyrůstala na pastvině a kromě korektur kopyt a očkování na ni nikdo nesáhnul. Přes mírné protesty (akademická čtvrthodinka) si někdy nechala nasadit ohlávku.

První nasazení uzdečky probíhalo na rozdíl od ohlávky nečekaně v klidu.

První pokus o vedení na vodítku. Petr: (poté co mu vedená kobylka už potřetí šlápla na nohu) "... je fajn, že ses tomuhle koni fakt věnovala a je ZVYKLEJ se vodit..." Pro všechny parellisty - jsme rodina nepoučitelných blbů, amatérů a nezodpovědných demagogů. A tento článek NENÍ návod, jak správně obsedat koně :-D

„...tak na ni asi dáme sedlo?"

Všechno naprosto v klidu. Až mě to začalo děsit, protože podobný klid před bouří většinou zaváněl pořádným průšvihem.

První nasednutí v horizontální poloze „a la pytel cementu". Relativně v klidu.

Důležité však je, aby nedošlo k nedorozumění, vždycky se předem domluvit. Pokud už dojde k této situaci (osoba má být klidně, pomalu a postupně vyzvednuta do výše cca koňského hřbetu), je nepostradatelné mít při ruce silného člověka (nejlépe muže). V případě mého těžšího pozadí pak CHLAPA, který prošel minimálně hornickou nebo dřevorubeckou praxí a který vás pomalu a postupně zvedne do požadované výšky, přičemž ve fázi zdvihání vás drží za nohu. Tuto nohu je však nutno pustit, jakmile kůň uskočí, vy ztratíte záchytný bod horizontální polohy a snažíte se dopadnout NA NOHY. Což logicky nejde, pokud je noha stále držená (v dobrém úmyslu pořád cca 90 cm nad zemí, dokonce i ve fázi, kdy lidský obličej se nachází podstatně níž se zoufalým křikem „pusť mě, vole!" ) :-D („brejle v háji a ještě jsme ani nezačali...")

První nasednutí ve vertikální poloze ležmo. Doporučuji nemít třmeny, pokud kůň nebyl předem lonžován a na železo, šolíchající se mu najednou vedle boků, není zvyklý. V tom případě i kůň, který se dosud „nezdál" a projevoval až abnormální projevy klidu a míru (rozuměj - mírné demence a debility), dokáže bez varování udělat „třista z místa" a la Vlastík Harapes v Labutím jezeře. V této situaci je stále dobré mít v bezprostřední blízkosti toho silného muže (viz odstavec výše), kterého prudká změna polohy „jsem tažen koněm" nerozhodí a - abych ocitovala reklamu na nejmenované vlasové tužidlo „Londýn - Paříž - Řím - slunce - vítr - déšť - účes (a koně) stále DRŽÍ!" :-D

Když se rozběhnete proti betonové zdi a neprorazíte ji, pochopíte, že příště je potřeba jít polystyrenovou cestou.

Taky bych ráda použila trefný citát. Když se rozběhnete proti betonové zdi a neprorazíte ji, pochopíte, že příště je potřeba jít polystyrenovou cestou. Pro nechápavé - nic se nemá hrotit, případný rušivý element v podobě třmenů sundat a nasadit až později, až se „na to" budete cítit.
Následují ještě dva kritické body, které bych ráda zmínila. A to první vztyčení těla jezdce na hřbetě koně do pozice „vertikálně", kdy se kůň, už přivyklý na váhu a šolíchání jezdce, může zděsit náhlé změny „tvaru" vetřelce, co se mu už několikátý den za sebou sápe po zádech. I to se však v našem případě vyřešilo metodou korupce v podobě suchého chleba „krmte ji něčím, ať se soustředí na něco jiného" (neberte úplatky, neberte úplatky, nebo se z toho zblázníte).

Posledním kritickým bodem je nasedání bez pomoci (přes třmen), což občas dělá problémy, ovšem i v našem případě proběhlo za pomoci těžké korupce (vlídným hlasem podporované), téměř bez stresu. (Protože žrádlo je žrádlo a v ten moment jde prostě všechno stranou).

Obsedání se dá považovat za zdárně zvládnuté v momentě, kdy při realizaci posledního kritického bodu se kůň nechová jako při záchvatu epilepsie a není potřeba žádných nekalých praktik v podobě korupce.

Nezbývá než popřát všem, kteří se někdy budou účastnit obsedání koně, aby se nejednalo o rebela „tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil, a jednoho zesměšnil" :-) ale vše probíhalo v klidu a míru... ...Jako v našem případě. :-D

Pozn. redakce: PYTEL nebyl zcenzurován! (a nezbytný šmajchlík :o)