1)    Zvyky a obyčeje. Aneb „TO musíš jednou do roka vydržet“.

„…v rohu se třpytil nazdobený vánoční stromeček, a pokojem se linuly vánoční koledy…“

Stojím zděšeně před stromečkem. Třpyťavý „bordel“,  co se má zřejmě navěsit na větvičky se válí všude okolo, vůbec nevím co s tím.
Napadá mě, že by to všechno mělo mít asi nějaký systém. Po několika marných pokusech aby TO vypadalo aspoň trošku inteligentně, a ne jako velmi, ale opravdu VELMI abstraktní picassovo umění, už jsem zralá na pobyt v Bohnicích.

Napadá mě, že to někam naházím, (třeba za křeslo)… poté si říkám, že přece nejsem srab, a pár vánočních ozdob a řetězů mě nerozhází, a že ten stromeček ozdobím aspoň z té strany která je vidět.

„…vánoce jsou svátky KLIDU a míru…“

A při rádobyvtipné ale pravdivé poznámce : „spadlo ti to, Máchale“, slovník českých slov nemá slovo, které by vystihlo stav mojí mysli. (deprese, rezignace, frustrace…?)


2)    Jídlo. Aneb „jíme střídmě a nepřejídáme se“.

„…na slavnostně prostřeném stole byla hojnost jídla a cukroví…“

Jídlo a žrádlo v množství větším než malém prakticky všude kam jen oko dohlédne a ruka došmátrá. Ano, přesně ta zatracená ruka šmátralka, KTERÁ nemá vůbec žádnou pevnou vůli!

Už asi dva týdny se nacházím ve stavu (samozřejmě nechtěné) PŘEŽRANOSTI. Odříkaného největší krajíc.
Můj bratr s notnou dávkou despektu:  „Napiš tam rovnou že žereš jako to hovado všechno co ti přijde pod ruku.“
Já: „Ale to tam přece nemůžu napsat…“

Prostě mám ráda jídlo. A hlavně sladké. Přece se za to nebudu stydět. Taková Nutela, nebo Milka-čokoláda ve všech variacích (při variantě Milka-čokoláda pomazaná Nutelou už se na mě většina populace dívá s mírně zvednutým obočím :D )

3) Ježdění v mraze. Aneb “ přece nejsme žádné citlivky a troška mrazu nás nemůže rozhodit“.

„…a slunce se odráželo v korunách zasněžených stromů, sníh koním křupal pod nohama …“

Můj přítel nedávno naznal, že moje (jinak samozřejmě velice pestrá) slovní zásoba, se v poslední době bezprostředně po ježdění omezila na 3 slova:  ZDECHNU, CHCIPNU, ZAKALÍM, (kupodivu se všechny dají publikovat, což mi není moc podobné).
 Nemůžu za to že nejsem uzpůsobená na pobyt venku při -10 a víc stupních. Při pokusu o romantickou vánoční vyjížďku jsem po pár minutách v sedle nabyla dojmu, že spadnu do nejbližšího houští a odejdu z tohoto světa pomalou a bolestivou smrtí.
Životní funkce se mi navrátily asi po půlhodině pobytu ve vaně do ¾ naplněná téměř vařící vodou. 

Poslední slova, která mi utkvěla v paměti, byla slova vánoční koledy, kdy mi do ucha zařvalo: „…veselme séééé…“ , načež jsem bezděčně udělala obličej, (nebo spíš škleb), který můj bratr opět s velkým despektem komentoval: „ tvař se jinak, nebo se tě děti budou bát“.

VESELÉ VÁNOCE :D