Fáze 1 - Nadýchávání koně

Zásada č. 1 - jediný, kdo po zimní pauze vypadne z kondice, je vždy jezdec

V prvních pár týdnech jde v podstatě jen o to, koně zpacifikovat (jak moc, závisí na momentálním pudu sebezáchovy jezdce). Snaha umírnit koně spočívá obvykle v důraznějším hlasovém upozornění (sprostým slovům se meze nekladou), že z vyjížďky domů se chodí krokem, nikoli cvalem do boku. Kůň totiž kondici zásadně neztrácí, na rozdíl od jezdce, po zimní pauze notně poznamenaného celulitidou. V momentech, kdy se snažíme, aby TO (aerobní a anaerobní práce) mělo alespoň trošku smysl a štábní kulturu, bývá velice časté při jakémkoli pokusu o zádrž ( slovy: „... už STAČILO...", „ ... už TOHO bylo dost...") , že člověka přepadne zoufalství, bezmoc a přijde o iluze rychleji, než jak svět přichází o básníky. A ač snaha o jakékoli zkorigování je přímo úměrná hrůze, většinou bývá všechno marné.

Slovní spojení všechno marné se v tomto článku vyskytne několikrát, protože totiž dokonale vystihuje i reakci koně, který většinou (při pokusu vzít zpátky, a přejít tak do jiného chodu než „pohybuji se zadníma periodicky aerodynamicky nad zemí",) začne chroptět, zajíkat se vztekem a přes 3/4 oka mu vylezlo bělmo. Čímž dá jasně najevo, co si o vašem záměru myslí. Jezdec se tak po zhruba 20 minutách lítého boje, při kterém se dostavují svalové křeče do paží (provázeno slovy : „... a furt se mi budeš opírat do ruky.... a furt se mě budeš snažit vozit jako špinavý prádlo...") , dostane do stavu, kdy ze všech pocitů nejvíce převládá ten, že po sesednutí (sesunutí vyčerpáním) pravděpodobně upadne do regulérního kómatu.
Poté, co koně nadýcháte do kondice, nastává fáze dvě.

Fáze 2 - systematické přiježďování, práce na ovladatelnosti

Zásada č. 2 - vše, co nadýcháte do kondice, může být použito proti vám

Hned několik následujících pokusů by se dalo opět shrnout do jediné věty - všechno marné. Např. co je to NA OTĚŽI a co je to OHNOUT SE V ROHU. Čím víc jste dosud pracovali (v terénu v kopcích) na získání kondice, tím důmyslnější, vytrvalejší a propracovanější odpor kůň bude klást.

Zásada č. 3 - kůň vždycky vydrží víc než jezdec
Je to nespravedlivé, a nezbyde než smířit se s faktem, že život není spravedlivý a že rozdíl mezi jezdcem optimistou a jezdcem pesimistou je zhruba 45 minut.

Zde se musím zdržet jakéhokoliv komentáře, protože koně (při vší snaze) přiježděné nemám ani v náznaku, a nezřídka se mi na opracovišti stávají úsměvné situace, kdy přihlížející (z řad oplůtkářů) zálibně hledí na mého koně a asi po čtvrthodině se mě přijde zeptat, co kůň chodil, kdo mě trénuje, že přeskoky 1-1 super, práce na dvou stopách super, ale že na té pasáži se bude muset ještě zapracovat... načež já (naprosto vykolejená), zatímco pot ze mě stříká a pohlavní orgány lítají vzduchem jako vlaštovky, popravdě odpovídám, že nevím o čem mluví, že já se už čtvrt hodiny snažím POUZE vykrokovat po obvodu kolbiště.

Fáze 3 - příprava na skákání

Základem jsou gymnastické řady. Tady však platí

zásada č. 4 - praxe je na hony vzdálená od teorie

Exemplárním příkladem je můj ryzák (přičemž mi několika lidmi nezávisle na sobě bylo sděleno, že „co je rezavý, je pánembohem označený" a že „ryzák není barva, ale diagnóza" ).

Teorie : kůň by měl gymnastickou řadu přejít v klidu, pravidelném a soustředěném cvalu.
Naprosto běžný stav v praxi: stíhat uprostřed in-outů poulit oko, kvičet, prdět a vyhazovat, provádět neskutečné pohybové kreace a úskoky do boku, u kterých pokaždé chybí snad už jen trojité salto s pěti vruty...

Rachot ráhen provází můj komentář: "....jasně že se do té vzdálenosti NEVEJDEŠ, když mezi skokama budeš vyhazovat" ...

Po prvním zdolání řady, kdy pravidelně každý březen mívám pocit, že mám vyhřeznuté všechny plotýnky v zádech...pokaždé rezignovaně prohlašuju, že "znova už to nejdu" :D ( a že potřebuju Ibuprofen).

Při druhém nájezdu většinou kůň zjistí, že hrnout před sebou kladiny kolenama jen proto, že ve vzdálenosti in-outu na 3,5 metru je PŘECE nutno hodit dva hrbáky, zase není úplně taková sranda, (a navíc to unavuje) , a že mnohem větší sranda je, když si vyhazování nechá až po posledním skoku... nezřídka následuje série "létající Čestmír" přes 3/4 jízdárny, při které si pořád dokola opakuju : "proč...bože...PROČ zrovna já..."

Zásada č. 5 - pán Bůh nepomůže

Na téma vyhazování a kozlování se ve své knize vyjádřil Anthony Paalman, že pokud mladý kůň vyhazuje, je to proto, že hledá stabilitu, a jezdec by ho NEMĚL v takových případech ihned strhávat zpět, ale měl by ho nechat, což si pokaždé opakuju znova a znova, a na mysl mi v těch chvílích neustále vyvstává otázka, proč že jsem se to tenkrát nedala na chov malých hlodavců (maximálně do 15 cm), nebo proč svůj volný čas netrávím v kroužku zájmového pletení, vyšívání, háčkování a paličkování.

O týden později by na gymnastické řady měl navázat souvislejší parkur o několika skocích, s dvojskokem a několika kombinacemi....

Nejen, že se vaše nejhorší obavy naplní, ale skutečnost je ještě několikanásobně předčí.

Celá doba opracování probíhá v zoufalé snaze koně alespoň trošku zpacifikovat: „cválám rád, a je to na mně doufám znát..." .

Jednotlivé skoky se ještě dají uznat jako „relativně korektně projeté už z obratu", ale při nájezdu do první distance už zdálky vidím, že to prostě nevychází. Následuje zoufalá, samozřejmě úplně marná snaha vzít koně alespoň trošku zpátky... 

 Trenér: „kdybych to po tobě chtěl takhle najet schválně...budeš mi tvrdit, že to NEJDE". Znovu.

Trenér si drží hlavu a s dodatkem : „asi potřebuju psychiatra" mi oznámí, že si myslel, že není technicky možné něco najet dvakrát úplně stejně blbě. Očividně to možné je.

A pak nastává ten stav ÚPLNÉ rezignace. Jak už kdysi velice trefně popsala moje kamarádka při jiné příležitosti, nastává ten moment, kdy mám 100 chutí afektovaně se plesknout rukou do čela, zasalutovat a omdlít.

Trenér si utírá pot z čela a prohlašuje, že zestárl o deset let.

Příprava parkurového koně je totiž věc nevyzpytatelná, nepředvídatelná a nevypočitatelná. Je dobré mít alespoň dvouletou praxi v jakémkoli oddělení blázince, případně protiteroristický výcvik. Dostatečnou dávku antidepresiv, dva až tři kvalitní psychiatry „na drátě" , případně neustále připraveného panáka „něčeho ostřejšího na uklidnění".

A jestli čekáte zásadu č. 6, těžko na cvičišti, lehko na bojišti, tak ta neplatí.:-)