FEJETON na STŘEDU (5) - Přátelskej a komunikativní...

4. 6. 2008 ludmila slavíková

Napsáno podle skutečné události. Jména hlavních účastníků byla změněna.V době, kdy se tato příhoda odehrála, nezemřel ani nebyl zraněn žádný kůň. V době, kdy se tato příhoda odehrála, kupodivu nezemřel ani nebyl VÁŽNĚJI zraněn žádný člověk.

„je takovej přátelskej a komunikativní…“
Podle učebnice anatomie, ruku v ramenním kloubu nelze prudkým a nečekaným tahem protočit o 360 stupňů.
„Áááááááááááááááááááááááá….“
Ozve se křup a otěž mi projede zavřenou dlaní až to zasyčí.
A kůň je v háji. Se zdviženým ocasem a hlasitým „prd prd“ vycházejícího z rektálního otvoru, mizí za obzorem.
„a je to v ….“ (nepublikovatelné).
Zděšeně se po sobě podíváme.
„…myslíš že se vrátí?“
Ještě zděšenější pohled.
Majitel: „…to ještě NIKDY neudělal“.
A jdeme po něm.

V duchu se vracím k dnešnímu ránu, kdy mě ze slastného spánku (v němž po naší stáji chodil Rodrigo Pessoa jen s ručníkem okolo pasu), probudilo naléhavé zvonění mobilu. Už jen to mě mělo varovat, NEZVEDEJ to, kouká z toho pořádný průšvih.
„..halooo?“ mžourám zalepenýma očima do prázdna.
„Prosímtě…“ Už jen tohle mi mělo být dostatečným signálem pro POLOŽ TO dokud je čas.
Hlas v telefonu však pokračuje:
„…mám velikou prosbu… jela byses se mnou podívat na jednoho koně na inzerát?“
„…eeeeh?co?“
„…no, víš…jsem myslel, že bys mi řekla co si o něm myslíš…“
„….eeeeeh? hmmm?“
„…no…a…víš…hlavně aby sis na něho sedla …“
„…uhmmmm? eh?!“ (moje slovní zásoba toho rána byla docela podobná odchovanci zvláštního ústavu).

„…tak co? …pojedeš?“

….

„Tak tohle je Alfréd.“
Ošklivější věc jsem v životě neviděla. Z pod husté hřívy vykouklo něco, co by se hodně vzdáleně dalo nazvat hlava. Bafnout na mě něco podobného v přítmí z tmavé uličky, měla bych téměř jistý infarkt myokardu.
Pokouším se koně pohladit po čumáku, jeho neuvěřitelně aerodynamické uši se ihned přilepí na krk, povyleze bělmo a ozve se hlasité CVAK.
Překvapeně pohlédnu na majitele, který však jen mávne rukou se slovy : „..co já vim… asi máte špatnou auru…“

Jízdárna. Nejprve mě trošičku rozhodí pohled na sedlo. Světlehnědá placička z prošoupané kůže a se zvláštními vybouleninami různých tvarů. Po deseti minutách strávených V TOM dokonale chápu pocity našeho kocoura, kterého jsme nechali vykastrovat.

O to hůř, když kůň absolutně sabotuje veškeré jezdcovo snažení nahoře.
Holeň. Nic. (v duchu si říkám, že zvednutím telefonu dneska ráno pěkně nadělala do gatí.)
Razantnější holeň. Nic. (už se nikdy nenechám přemluvit k podobným akcím jako je tahle).
Hodně razantní pobídka holení. (nebudu zvedat telefony).
Pobídka bičíkem za holeň. Kůň vztekle vykopává do strany. (možná si změním i číslo).
Rezignace. (možná změním pro jistotu i operátora).

Slézám dolů, se smíšenými pocity vracím otěže majiteli : „Promiňte, ale tohle není to, co hledáme.“

A pak to jde ráz na ráz.

…

Zkoprnělí hrůzou a překvapením hledíme na COSI, co právě mizí za obzorem. Třu si rameno a spálená ruka bolí jako čert.

Běžíme posečenou loukou do mírného kopce. Emil Zátopek hadr.
Začíná pole…
Kdo někdy chytal koně, dokáže si představit, jak vysilující a deprimující to je ve vzrostlé pšenici, a jak zničující a frustrující je to ve vzrostlé řepce.

A pak začíná kraj města, parkoviště. Kůň stále v háji.

Z posledních sil sebou švihnu o karoserii nejbližšího auta.
„tu ruku mi skoro urval… nemáte někdo nějakej prášek?“
Kamarád J. O. , povoláním zdravotní bratr, reaguje okamžitě: „…můžu ti dát čípek.“
„…jasně, tady se mi bude perfektně aplikovat“ (nacházíme se na rušném parkovišti, obehnaném ze všech stran průmyslovými kamerami).
(když pominu, že tyto čípky jsou jen na předpis, po mém překvapeném pohledu :“…a kdes je vzal?“ následovala odpověď „….no…v práci.“ Otázka: „…a to tam jako máte jen tak volně?“ chvíle ticha. Odpověď: „…no…vlastně jo… tak jakoby volně…. za sklem.“ Kamarád J. O. má neuvěřitelný smysl pro černý humor, často mi od něj chodí SMS typu: „nechceš nějakej heparin, je toho tady plno a nikdo to nepočítá?“ nebo „dneska se zpozdím, tak trošku se nám pomíchali haranti, tak to třídíme.“ )

V době tohoto rozhovoru, jak nám bylo telefonicky sděleno, už inkriminovaný kůň byl zpět ve svém boxu, kam se, jak nám bylo opět sděleno, vrátil poté, co stodolu oběhl zezadu, protože, teď cituji : „tož přece není blbej…“ …a po chvíli trošku nedůvěřivě “…a kam jste běželi vy?“
Další chvíle ticha.
Kdo lže ten krade, a může i zabít.
A tak jsem mu sáhodlouze popsala touhu kochat se panorámatem okolní krajiny, která nás naprosto uchvátila, a že se tímto omlouváme, že odjíždíme bez rozloučení.

Pointa dnešního povídání: Snad ani není.

Život kolem koní přináší neuvěřitelné množství kuriózních situací, při kterých jak blbci buď vypadáte, nebo se tak i cítíte :-)