FEJETON na STŘEDU (4) - Sportem ku trvalé invaliditě

„Je přistavenej moc...“...v duchu potím krev. „Je přistavenej málo...“...v duchu nadávám jako dlaždič a proklínám den, kdy jsem svůj osud spojila s jezdectvím...

„plec vypadává ven…“

…sama sebe se ptám, jestli by mi nebylo líp třeba v kroužku akvaristiky.

„plec vypadává dovnitř…“

…nebo v kroužku zájmového pletení a vyšívání.

„ještě ani jednou jsi ten oblouk neprojela správně“

Asi po hodině už vážně melu z posledního.
A říkám si – a DOST.
Odteď začnu něco dělat pro svoji kondici.

Mít kondici je totiž důležité.
Kliky jsem vyloučila poté, co jsem si zkusila jen tak nanečisto jeden udělat. Dolů to šlo docela dobře :-), pokus dostat tělo nahoru by se dal popsat jako demonstrativní ukázka záchvatu epilepsie.

Zdůvodňuji si to tak, že u jezdce není až tak důležitá fyzická síla, ale spíš výdrž.

Takže jdu běhat.
Asi po třech minutách jsem se silami u konce. V duchu se sama sebe ptám, jak
dlouho TOHLE může průměrný člověk vydržet. V jednom okamžiku jsem skálopevně přesvědčená, že to se mnou každou chvíli musí seknout o zem. Zatínám zuby bolestí a ruku tisknu na hrudník, supím dolů z kopce, vycházejí ze mě hrozně zvláštní zvuky a pořád si opakuju : „máš na to, prostě musíš“, co později vystřídá „sakra vzchop se, nic nevydržíš“…
Ve chvíli, kdy už skoro plivu plíce do škarpy, téměř srazím nějakého dědu, který se zničehonic objevuje v mém zorném poli.
Zakřičí na mě něco na způsob „kam ti mladí spěchají…“ a já mu stejným tónem odpovídám : „ já sportuju, dědo!“ a asi o čtyři metry dál si hrůzou uvědomuju , jak blbý nápad bylo promluvit, protože jestli jsem si před tím myslela, že umřu, tak teď už o tom nepochybuju.. Náhlým nedostatkem kyslíku se mi zatmí před očima a nohy poklesnou. S notnou dávkou zadostiučinění sebou švihám do trávy a nic si nepřeju víc, než umřít.

No, ona ani ta výdrž vlastně není všechno.

Jezdec by měl být hlavně psychicky vyrovnaný, měl by umět zachovat klid a chladnou hlavu ve vypjatých situacích, a nenechat se strhnout afektem při vyhrocených situacích. Jezdec by se měl umět ovládat.

Odvádím koně z výběhu. Z výběhu po dešti.
VELMI hlasitě a naprosto bezprostředně si ulevím:
„Kdo má takhle za*******o“ koně čistit?“ (vytečkované slovo se nedá zveřejnit ani v náznaku, protože patří k těm nejsprostějším, co vůbec znám).
Chvíle ticha.
Poté se za mnou ozve slabý dětský hlásek : „tatínku, co znamená slovo za*****ý ?“
S hrůzou se otočím, krve by se ve mně nedořezal.
Asi metr od výběhu stojí tatínek, ve kterém by se v tu chvíli taky krve nedořezal, s ruměncem na obličeji zděšeně hledí na svoji asi pětiletou dcerku.
Opět chvíle ticha, do kterého holčička promluví, v hlase trošku větší důraz na otázku: „ tak tati, co znamená za*****ý? Já se zeptám ve školce.“
Jsou chvíle v životě, při kterých se člověk stydí tak hluboce, že i kdyby se propadl do západního německa, nepomohlo by to.

Pointa celého dnešního povídání? Nezkoušejte na sobě pracovat. Pokaždé když na sobě budete chtít „zapracovat“ nebo „jít do sebe“, téměř vždycky dojdete do stavu, kdy dokonale pochopíte rčení, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř :-))

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…