FEJETON na STŘEDU (2) - Josef Kemr: ...a chčije...a chčije...

30. 4. 2008 ludmila slavíková

"A VONI TOHLETO JAKO FAKT DĚLAJÍ DOBROVOLNĚ?!" Bezprostřední zážitky z pátečních rámcových zahajovacích soutěží prvního kola ČSOB skokového poháru...

„…a nezaprší a nezaprší“ :-)


Černá obloha nad námi, a z ní se na zem valí přívaly vody.
Na opracovišti stojí voda. Kolbiště už je téměř souvislá vodní plocha.

Prohlídka parkuru. Připadáme si trošku jako akvabely.
„Tady u toho oxéru si víc nadjeď…“ a žbluňk… cák. Utírám xicht.

Jdeme dál. Do zad nám bičuje déšť.

Nemám ráda prohlídky parkuru. Při pohledu na ty skoky, je mi špatně.
Za prvé se fakt bojím. Jsou případy, kdy náhlé leknutí, šok a strach dokážou přivodit samovolné vyprázdnění střev. A vím přesně, že například při pohledu na kombinace začínající oxerem, tomuto neblahému osudu unikám jen o vlásek :-)

Zadruhé si nikdy (jak by řekl Klaus ALE OPRAVDU NIKDY) nepamatuju kurz. I když jsem skálopevně přesvědčená, že „tentokrát vím“, tak se pak stejně po skoku č. 3 motám po parkuru jako zmatená lesní včela v Interšpáru.

Tentokrát však parkur vypadá rozumně.
Nebudu muset žrát kinedril. Nebudu se při pohledu na skoky cítit jako 12 hodin po požití Gutalaxu.

„Je to nějaký malý…“ slyším trenérova slova při pohledu na kolmáček před náma.
„Je zima“ odpoví mu se smíchem jeden ze stavitelů.

Přemisťujeme se na opracoviště. Stále chčije a chčije.
Nasedám na koně. Panebože, za co mě trestáš. Mám já tohle vůbec zapotřebí?

To není jako na drezurním obdélníku, kdy těsně před startem zašeptáte koni: „Prosímtě, teď 3 minuty předstírej, že jsi přiježděnej…“
Tohle je o trošku horší.

Ruce už mi skoro mrtví, zvíře pode mnou i po půl hodině chrochtá pořád stejnou intenzitou. Tímto se opět potvrzuje pravidlo: „Máte možnost nepřiježďovat. Všechno, co v tréninku nadýcháte do kondice, může být (a bude) použito proti vám.“

Dvakrát se téměř čelně téměř srazíme s protijedoucím jezdcem, protože moje hajtra se ocitá v eufórii, v níž ze všeho nejvíc převažuje její pocit, že běhat s hlavou obrácenou k nebi je super, a že se se mnou nebude bavit o rychlosti ani o směru.


V duchu se děsím, kdy budu lovit brýle ve Vltavě. V duchu hajtru proklínám, před očima mám všechny firmy zabývající se zpracováním masa, jako třeba masozávod Krahuličí nebo naše třebíčské Havlíčkovo uzenářství.



A chčije a chčije. A čvachtá to a čvachtá.

„…hele…to se protrhá…MYSLÍM že támhle se to už protrhává…“
Co je to optimismus? Pouze nedostatek informací :)
Co znamená myslet? Tu věč, do které se šlape, vědět.

Chčije a chčije.

Mokré mám naprosto všechno. Jak by řekl kamarád : „to je tak na vlka“. V tu chvíli bych byla přísahala, že už TAM mám minimálně hemeroidy.

Nevidím vůbec nic. Není nic horšího než zapršený brejle.
Mohutný cákanec bahna mě vyvede z omylu.
Není nic horšího než zabahněný brejle. Mám to po celým xichtě. Na řadu přichází jadrná čeština, pohlavní orgány lítají vzduchem jako vlaštovky.

Přihlížející diváci, kteří netuší o co jde…by jen stěží věřili tomu, že TO, co vidí, děláme dobrovolně…

Chčije a chčije.

................................................

… z parkuru odcházím zmoklá jako slepice. Zmoklá jako slepice, ale v naprosté eufórii…
zmoká jako slepice…ale se spoustou emocí… je v nich radost, o kterou zvršku nemilosrdně bubnují kapky deště…
je to takový ten chvilkový pocit štěstí, kdy promáčená rukavice pravačky popleská o promáčený koňský krk...
... jsou to takové ty okamžiky, kdy vteřiny se zdají být delší než roky… kdy se čas zastaví v prostoru a čase.

Chčije a chčije.

...jsou to ty okamžiky, kdy na tváři opravdu ucítíte zmoklou koňskou hřívu, tu hřívu, kterou jste ráno nezapletli se slovy : „…se na to můžu vy*rat, do takovýho deště…“

Jsou to okamžiky chvilkového štěstí, takového, kvůli kterému i přes to všechno počasí a bahno dokážete vyjít z parkuru s úsměvem. S takovým tím úsměvem absolutního štěstí…
„… tváříš se jak rákosníček po čtyřech vodkách…“

Jo, tvářím… a je mi báječně… a všechno okolo je mi fuk, nejvíc nejvíc se všeho se těším, až přijedeme domů a sundám jezdecké boty, a hlavně ty ponožky. I za cenu toho, že na chodbě pochcípají všechny kvítka :)

Jo, přesně kvůli tomuhle pocitu, to ti blázni dělají, a dělají to dobrovolně. Přesně kvůli tomu pocitu, který nedokážete popsat, a se zastřeným hlasem ho dokážete pouze shrnout do několika slov …“ hodná….hodná…..“ a takové to zvláštní ticho prořízne jen hlasité pleskání ruky o koňský krk.

Přesně kvůli tomu pocitu.


//Burma Jones: „…kapkama se proplétám, co rytmem samby zní…….. v loužích svět se odráží….a září to, co mám….“//

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…