FEJETON na STŘEDU (1) - Co je romantika

24. 4. 2008 ludmila slavíková

Co je to romantika? Je to projížďka na koni, při západu slunce? Vlající hříva ve tváři?O.k. dobře. Hlavně nedát najevo strach. Co je strach? Je to pud sebezáchovy? Je to takové divné svírání v oblasti půlek?Nasedám. Zvíře pode mnou mě pozoruje velkýma očima. Velkýma očima po jejichž okrajích leze bělmo...

Jdeme po lesní cestě, romantika jako vyšitá. Ptáčci švitoří a poletují z větvičky na větvičku.
S nefalšovanou hrůzou se děsím, kvůli kterýmu z nich půjdu dolů. Louka posetá pampeliškami… do rozkvetlých korun stromů se opírá zapadající slunce… Dělá to takové zvláštní záblesky, díky kterým zvíře pode mnou vydává zvláštní zvuky, které by se daly popsat jako „frrrrrrrrrrrrrrrr………grrrrrrrrrrrrrrrr“. S nefalšovanou hrůzou se děsím, u kterého dalšího rozkvetlého stromu půjdu dolů.
Jo. Dneska by to šlo.

Moje celá konverzace ke koni během předchozích asi třech kilometrů by se dala shrnout do věty: „ho…hooooou“ „hooooooou“.

Občas pták na stromě zařve, a se mnou to cukne, na moment se ocitnu mimo sedlo, mezi nohama na moment ucítím Laveřiny ušní boltce, načež se nějakou zvláštní shodou okolností ocitám zpět v sedle, ale i včetně koně asi o půl kilometru dál, než jsme byli před pár vteřinami.

Jo, a plivu hřívu a trošku se mi viklají přední zuby.

Když už si myslím, že nemůže být hůř... tak se TO stane.
Procházíme úzkou lesní cestou, z obou stran lemovanou hustým porostem smrků a křoví. Uprostřed této cesty náhle, kde se vzal, tu se vzal, dědeček s babičkou a plně naloženou kárkou kradou z lesa dřevo.

Polije mě smrtelný pot. V duchu následuje celá škála určení dalšího směru „ do p….“ a „do h….“ a taky "v p..." a v "h..."

Asi o dvě vteřiny TO Laverka zpozoruje taky, a já už cítím že je zle. Zvíře pode mnou začne piafovat na místě, z nozder mu vycházejí zvuky, ze kterých tuhne krev v žilách… zvrátí hlavu, že si hledíme doslova z očí do očí.

Dědeček s babičkou na mě hledí překvapeně, nechápavě.

Cítím, že jsem opravdu v háji, protože na této úzké cestě se prostě nevyhneme.

Důležité je, za všech okolností zachovat dekórum.

„Dobrý den….“ Začínám nejistě.

Zvíře pode mnou si v záchvatu největší hrůzy vyvrací hlavu do všech světových stran.

„…prosímvás…“ pokračuju.

Zvíře pode mnou dělá TIK-ŤAK … TIK-ŤAK.

„…myslíte že byste byli tak hodní…“
(v duchu si říkám – co na mě tak čumíte, vím moc dobře, že kradete dřevo)

Řiť má staženou tak, že by mezi půlkami nikdo neprotáhl ani dvacku.

„… myslíte….že byste byli tak laskaví a mohli…“
(doprdele uhnout )
„…mohli trošku uhnout….na stranu…protože….“
(protože tenhle kůň je totální debil…vypatlanej hysterickej maniodepresivní psychotik…)
„…protože tenhle koník se tak trošku bojí…“

Dědeček s babičkou na mě hledí překvapeně, nechápavě.

„…prosímvás…“

Další sled událostí, ze kterého mi v momentě zešediví ofina.

Babička se ujímá iniciativy, ale bohužel, ze slov „koník se vás trošku bojí“ zřejmě pochopila tak, že „koník vás nesmí vidět“ a se slovy: „Pepku, pojď!“ se začne soukat do křoví.

Celý les se začne otřásat v základech, okrán Kyrill hadr.
Než stačím cokoli říct ( promiňte…ale špatně jste mě pochopili), ujímá se tentokrát iniciativy Laverka, a to, co doteď dělalo TIK-ŤAK udělá BUM!!!

Můj trenér by to popsal jako: „ ta má ale galop, co?“

Měla ho. Vůbec nevím, jak jsme se dostali z lesní cesty, vůbec nevím, v které fázi jsem ztratila brýle, jestli ještě v části „lesní cesta“ nebo už v části „diagonálně napříč zasetým polem“. Vůbec nevím, jestli to bylo ještě ve fázi: „hooooou hooooou hodný…šššššššš“ nebo ve fázi: „ty držko hnusná sprostá…“

A ptáci zpívali, a všechno kvetlo. A zapadající slunce se opíralo do korun stromů. A za náma zůstávala rozrytá stopa. A jézéďáci nás zabijou.

Člověk si prý zvykne na všechno. Svým způsobem je to pravda. I ten pud sebezáchovy pravidelným „trénováním“ částečně otupí.
Člověk si prý zvykne na všechno. A pak má i ty životní hodnoty trošku jinde než většina lidí.

A na otázku: „Ježíš to musí být být ale stráááááášně romantický…..“ se mi tak nějak zvláštně křiví huba. Ale možná to bude tím, že se mi vyklají ty přední zuby.

A všechno kvetlo.