Padli jsme si do oka na první pohled, v tranzu jsem vysázela bankovky, podepsala kupní smlouvu a dnes konečně přichází den D, den, kdy spolu konečně začneme žít. Naposledy přehlédnu prázdnou stáj, bohatě vystlanou specielně upravenou slámou s obsahem eukalyptu, padock pokrytý gumovými pláty poslední generace a konečně pastvinu se zářivě bílou ohradou, stejnou jako měli v Dallasu, a... na poslední chvíli sestavenou kruhovou ohradu. Naposledy nahlédnu do skladu provoněného sytě zelenými balíky sena. V rohu čeká několik pytlů s prvotřídní směsí pro koně v plné zátěži. Zátěž bude mít, vážím přes devadesát kilogramů v létě a okolo stovky v zimě. Naposledy si opakuji to nejdůležitější z toho, co jsem za poslední měsíc nastudovala z přibližně jednoho metru knih o chovu a výcviku koní. Naposledy jsem tu sama, už za pár hodin ticho našeho venkovského sídla přeruší vznešený hlas samotného vládce stepí. Zamáčknu slzu dojetí, nasoukám se do džípíka Smajlíka, pohledem pohladím vodítko, do kroužku stočené na sedadle vedle...

O rok později

Jen počkej, ty hajzle, pomyslím si pomstychtivě a nenápadně se zvedám. Vím, že když si moc rychle stoupnu, otočí se ke mně zadkem a s hubou zabořenou v trávě bude rychlostí průměrného spásání cupitat pryč. Plazím se ke konci otěže, tráva je zde řídká, postupuje poměrně rychle, už jsem ho málem měla, ale prokoukl mě. Hbitě se ke mně natočil zadkem, mé temeno ve výši půl metru nad zemí má na dostřel, a já si příliš pozdě uvědomuji, že nemám přilbu. Sice v ní vypadám jako blbeček, ale teď by se hodila. Teď jsou mi totiž vlající vlasy nad vlající hřívou v ohnivém západu slunce úplně ukradený. Naštěstí se pootočil a popošel o dva kroky, otěž courá v dosahu mé levé ruky. Nadechnu se, tři, dva, jedna... mám ho. Vyskočím třímajíc ty dva řemínky pevně v obou dlaních. Znuděně se na mě ohlédne, v očích se na malý okamžik objeví výraz, který z duše nenávidím. Zároveň se zbytečným „opovaž se" otěže projedou dlaněmi až do masa a následují svého skutečného pána. Se slzami bolesti a ponížení sleduji jeho siluetu na horizontu. Černý kůň, pádící pod vodopádem červánků a přivírajícím se zrakem slunce. Vlající hříva, kopyta tepající zem, volný jako pták.
Ty prevíte. Ty nádhernej prevíte...

O dva roky později

Hubnu. Mám šedesát kilo. Manžel si ještě nevšiml, ale kamarádky závidí a některé z nich se již přihlásily na jezdecký kurs. Bohužel jim kůň jako dieta vůbec nepomáhá. Jak to opravdu funguje, ví jen můj černý krasavec a já. Dopřává mi hodně pohybu navíc, většinou se totiž vracím z každé vyjížďky pěšky. Je tak chytrý. O co dál mě shodí, o to déle si užije svobody. Spokojeně se pak vrací domů, spásajíc cestou kdeco bez ohledu na už tak napjaté sousedské vztahy. Zatím však žádná oficiální stížnost. Zřejmě jim pohled na zaprášenou a odřenou ženskou, klopýtající za soumraku kolem jejich domu, bohatě vynahrazuje těch pár šlápot na anglickém trávníčku nebo zdupaný záhonek.

O tři roky později

Zlomeniny se zatím hojí dobře, jen manžel je poslední dobou nějaký málomluvný. Děti už k nám moc často nejezdí. Krasavec se prohání pod mými okny i se svou kamarádkou, kterou jsem mu pořídila hned, jak jsem se vrátila z nemocnice. Krasavice má zlatou barvu a smetanově bílou hřívu. Opřená o francouzské hole sleduji svou drahou polovičku, jak do výběhu naváží balík sena. Něco si u toho povídá, možná si prozpěvuje? Krasavec se k němu přiblíží a šťouchne ho do ramene, až spadne na kolena. Než se stačí zvednout, zapiští právě přiběhnuvší krasavice a elegantně si vyhodí. Kopyty jemně čísne manželovu kštici. Má to dobře vyměřené, mrška jedna. Je s nimi taková legrace! Škoda, že to manžel nechápe. Zase se durdí a hrozí na krasavici pěstí. Už se nemohu dočkat, až budu moci zase za nimi. Potřebují lásku a pochopení.

Po pěti letech

Zlomeniny se mi hojí čím dál rychleji. Krasavec má konečně stádo. Manžel celkem hravě zvládá péči o sedm koní a ještě tráví většinu času v dílně. Nechce mi říct, na čem dělá, ale je to koneckonců jeho věc. Hlavně, že se stará o drobečky. Dokonce jim kupuje krmení, aniž bych ho musela prosit. Dokonce bych řekla, že je začíná mít rád, vždycky je tak láskyplně poplácá po zadku, jsou teď všichni takoví kulaťoučcí, spokojení... pak ale vždycky zmizí do dílny.

Po deseti letech

Zlomeniny se opět dobře hojí, škoda jen, že jsem přišla o obě oči. Stará krasavice se trefila, mrška jedna. Už se těším, jak si na jaře vyjedu. Manžel mi slíbil, že mě povede. Je na mě tak hodný, vaří a uklízí a dokonce v té své dílně vyrábí nějaké domácí klobásy, úžasně to voní. A koně už si úplně zamiloval, pořád říká, že jsou opravdu k sežrání. Taky jim udělal pastvinu o kousek dál a prý o mnoho větší, prý jim vydrží navěky a brzy tam budu moci být s nimi. Škoda, že dnes neslyším dusot jejich kopyt přímo pod okny. Musím si však připomínat, že se mají skvěle, nic jim nechybí, nic už je nebolí, tohle mi manžel často opakuje. Je opravdu hodnější, než jsem si myslela. Za chvíli mi donese čerstvou klobásu. Máme je teď každou chvíli...