SNIPT, JIPIG, BOENZ, JEHOO, NOBEY, …

To jsou názvy leteckých way-pointů mezi Novým Zélandem a stanicí McMurdo v Antarktidě podle pěti koní, kteří byli součástí velkého závodu o Jižní pól mezi norským badatelem Amundsenem a Angličanem Robertem Falconem Scottem. Jména jsou mírně upravená v souladu s pravidly názvosloví way-pointů. Kromě koní na této 3000 km dlouhé trase je tu i pět way-pointů pojmenovaných po saňových psech. 

Scottova výprava do nejchladnějších oblastí Země nebyla první, ve které se pro přepravu použili koně, kteří jsou vybaveni na ty nejdrsnější podmínky. 

Jedná se o jakutské nebo mandžuské koně, event. jejich regionální podtypy. Často jsou označováni obecně jako polární nebo sibiřští poníci nebo prostě ruští koně. Angličané je nazývají pony, v ruských zdrojích jsou označováni jako koně, a proto se tohoto označení budu držet. Sama příroda je přetvořila tak, aby dokázali odolávat extrémním mrazům (až -70 °C).

← Na snímku vlevo Scottovi koně.

V roce 1893 Angličan Frederick Jackson urazil se čtyřmi jakutskými koňmi 3000 mil po Sibiři v mrazech pod mínus 30 °C. Táhli saně s nákladem o celkové váze kolem 350 kg. Jackson s těmito čtyřmi koňmi dojel do Země Františka Josefa (souostroví v Severním ledovém oceánu, necelých 1000 km od Severního pólu) a o jejich výkonu si napsal: „Tito poníci se v zápřeži do saní osvědčili nejlépe. Jsou tvrdí, a když dojde oves a seno, snadno přivyknou psím sucharům nebo sušenému masu z ledního medvěda.“ Nutno dodat, že pro koně to tak velký úspěch nebyl, zpátky se nevrátil ani jeden. Přesto byl Jackson z koní tak nadšený, že o nich vykládal zaníceně každému, kdo byl ochotný naslouchat.

Tyto zkušenosti neunikly Američanům, v roce 1903 to byl Anthony Fiala, který na výpravě k polárnímu kruhu využil jakutské koně. Němci sice nedosáhli na pól, ale rádi prozkoumávali sever na koních, jako například Alfred Kling, který podnikal výpravy na mandžuském koni Moritz.

 

Článek o mrazivém životě jakutských koní si přečtěte zde.

 

Maujee a vše, co se dá rozžvýkat

Jakutské koně si na základě Jacksonova doporučení zvolil v roce 1907 pro svou expedici Nimrod do Antarktidy irský polárník Sir Ernest Shackleton. Byl si ovšem vědom toho, že musí zajistit dostatečně energetické krmivo a že se na Antarktidě nebudou mít kde pást. Požádal proto o radu odborníky z britské armády. Ti už věděli, že jsou kultury, kde krmí koně jak pící, tak živočišným proteinem. Aby Shackletonovi pomohli dojít až na Jižní pól, pro jeho koně vytvořili speciální krmivo, tzv. Maujee. Obsahovalo sušené hovězí, mrkev, mléko, rybíz a cukr. Bylo velice výživné a nezabralo moc místa. Denní krmná dávka měla 5 kg a obsahovala Maujee, kukuřici a trochu lisované píce.

Shackleton ve své knize The Heart of the Antarctic také popisuje pestré zážitky, které soužití s koňmi přináší – zvláště během táboření, kdy neměli tolik pohybu. Největším oříškem byl Quan. S oblibou si překousal úvaz a atakoval balíky píce. Když ho dali na řetěz, mlátil s ním o stěnu přístřešku, takže se nedalo spát. V deníku z 10. listopadu Shackleton píše: „Quan užvýkal řemeny od deky, o kterou se prali Grisi a Socks. Quan také překousal úvaz Chinamana, který se s chutí pustil do lana u saní. Naštěstí nebyl tak důkladný jako Quan a neroztrhal pytle s krmením.“ Shackleton také hned po vylodění řešil záhadné zdravotní problémy koní. Po uhynutí dvou kusů zjistili příčinu. Koně nebyli nadšení jen z pevné půdy pod nohama, ale také se s potěšením cpali vulkanickým pískem, čemuž zpočátku nikdo z výpravy nevěnoval pozornost. Měli ho plný žaludek.

Shackleton se musel vrátit, když mu k pólu zbývalo necelých 150 km, nicméně až tam dorazil jeden z koní jménem Socks a dostal se tak ze všech ostatních koní k Jižnímu pólu nejblíže.

Islandští koně

Při výpravách do nejchladnějších oblastí planety se také osvědčili islandští koně, což dokázal Vigfus Sigurdson. Vymyslel, jak malé koně ochránit přes silným, ledovým vichrem. Vykopal jim stáje ve sněhu a v ledu. Vítr o síle hurikánu v kombinaci s třicetistupňovým mrazem je extrémní zátěž i pro velmi odolné koně vůči chladu. S islandskými koňmi také úspěšně cestoval Johann Koch, který s nimi urazil 750 mil k západnímu pobřeží Grónska. Na úspěchu jeho výpravy se podílel i fakt, že používal pro koně sněžnice. 

Německý cestovatel Filchner, kterého císař Vilém II. vyslal do Antarktidy ve stejný čas, kdy tam mířil Scott, také píše o své zkušenosti s koňmi a se psy – zatímco psi považovali za svůj domov loď a neradi ji opouštěli, koně se naopak nemohli dočkat, až ucítí pod kopyty zem. Svou radost projevovali velmi intenzivně. Filchner a Scott měli v plánu se na Antarktidě setkat, ale nikdy k tomu nedošlo. Filchnerovi se nepodařilo ani po několika pokusech dosáhnout pólu, nakonec loď Deutschland uvízla v ledu a na zpáteční cestě 1000 km driftovala. Když se konečně dostali na otevřené moře, plavili se do Jižní Georgie, kde vyložili náklady, včetně psů a poníků. Psi skončili v rukou velrybářů a koně Filchner nechal vypustit na svobodu na Hesteletten (Koňské pláně), kde zdivočelí žili několik generací. Filchnerova expedice byla velmi dobře zorganizovaná, loď byla moderní s elektrickým osvětlením. Koně i psi po dobu driftování měli zázemí na ledu. 

Scott - Amundsen, koně versus psi

Většinou se o expedicích k Jižnímu pólu píše nejvíce v souvislosti s duelem Scott – Amundsen. Jak je známo, Amundsen původně ohlásil expedici na Severní pól, ale když ho Američané předběhli, tajně se nachystal na cestu k Jižnímu pólu. Amundsen byl perfekcionista a neponechal v přípravách nic náhodě. Co se týče dopravy, spoléhal na saňové psy, ohledně oblečení do extrémních mrazů si nechal poradit od Eskymáků a zásobovací tábory pro zpáteční cestu zbudoval promyšleně.

Nakoupit koně levně je riskantní 

Tou dobou se i Scott chystal na výzkumnou expedici Terra Nova, jejíž součástí bylo dosáhnout Jižního pólu. Scotta podporuje Královská geografická společnost, má volnou ruku a dostatek prostředků. Angličané v té době nepatřili k význačným expertům na saňové psy a Scott stavěl své plány na základě Shackletonových zkušeností se sibiřskými koňmi. V červnu 1910 vyplul z Cardiffu na lodi Terra Nova a zamířil ke břehům Nového Zélandu, kde vyzvedl 33 psů, troje motorové saně a 19 koní, z toho 13 mandžuských (foto před odjezdem na expedici níže) a 6 jakutských. Měl tedy tři druhy tažné síly.

Protože Shackleton ze své zkušenosti preferoval bílé koně, kteří podle jeho názoru byli odolnější, i Scott instruoval svého nákupčího, aby pokud možno přivezl bílé koně. Jednalo se však jen o doporučení, nikoliv direktivu, jak je Scottovi přičítáno. Tímto nákupčím byl lingvista, obchodník a překladatel Cecil Meares, který se podle mnoha zdrojů vyznal spíš ve psech než v koních. Jen jeden zdroj uvádí, že Meares byl zkušený kavalerista a v koních se vyznal. Zda byla kariéra důstojníka v Búrských válkách pro posouzení kondice jakutských a mandžuských koní dostatečná, je diskutabilní. Důležitá byla však i jeho obchodnická zdatnost, a protože obchodoval v roce 1903 na Sibiři s kožešinami, dalo se předpokládat, že je dobře znalý tamních poměrů a dokáže úspěšně jednat, zajímavá je i jeho údajná činnost zpravodajského agenta. Nicméně i přes jeho údajné kvality koupil pro Scotta koně, z nichž byli někteří podřadnější a nemohli vydržet extrémní výkony v polární expedici. Meares také koně netestoval, zatímco psy si vyzkoušel na 160kilometrové vzdálenosti. Podle něj měli koně posloužit jen pro dopravu zásob na několik depotních míst a ne na to, aby sprintovali k pólu (The Mercury 1910).

Scott tedy disponoval jakutskými a mandžuskými koňmi, z nich někteří nebyli v odpovídající kondici. Podle zápisků ošetřovatele koní, kpt. Lawrence Oatse, stáli po pěti librách za kus. Oats, který vložil do expedice tisíc liber, aby se mohl ke Scottovi připojit (stejně jako Meares), za své peníze ještě přikoupil pro jistotu krmivo. Jak během cesty na zásobování depotních míst koně slábli, Oats navrhl Scottovi, aby slabé kusy odstřelil a maso uskladnil pro psy. Scott odmítl, i když tento způsob zásobování nebyl cizí praktickému Amundsenovi, který počítal se zabitím většiny svých psů. „Budete toho litovat,“ řekl Oats.

Ztráty

Dva koně uhynuli během vichřice a další ztráta, doslova hororová, nastala, když se odlomila kra, kde byli koně. Bylo to v březnu 1911 na McMundo Sound. Muži se snažili okamžitě zvířata zachránit, což byla nesmírně pomalá a nebezpečná práce. Velmi rychle se kolem kry začaly vynořovat hřbetní ploutve dravých kosatek, které se hlavami začaly sápat na led. Koně samozřejmě panikařili a dva spadli do vody. Muži se je snažili vytáhnout, ale marně. V zoufalství je rychle usmrtili sekerou, aby je kosatky nesežraly zaživa.

Podceňované sněžnice

Dalším faktorem, který limitoval úspěch koní při Scottově expedici, byl terén. Tam, kde se bořili po břicho, postupovali pomalu a rychle se vyčerpávali. S velkou pravděpodobností by tento bod vyřešily sněžnice, které se běžně v severních oblastech využívaly aspoň 500 let. Bohužel hlavní podkoní expedice, kpt. Lawrence Oates, ke sněžnicím neměl důvěru. Zůstaly v základním táboře až na jednu sadu. Tuto jedinou sadu sněžnic tedy využili a jak si Scott poznamenal: „Oats tomu nevěří – ale fungují zázračně.“ Jinde poznamenává, že sněžnice „… mají cenu zlata“. O tom, jak zázračně sněžnice pro koně fungují, vypovídá i výprava 7 mul trénovaných v Himálajích, které si Scott vyžádal pro druhý rok své expedice. Muly urazily 640 km ke stanu mrtvého Scotta a jeho přátel a zase v pořádku dorazily do základního tábora. Měly na nohou ovšem sněžnice. Je to jen jeden z faktorů, ale zcela jistě neopominutelný – vedle zásadních chyb jako postavit zásobovací tábor příliš daleko pro zpáteční cestu. 

Přesto Scott Jižní pól dobyl, ale když  tam dorazil, vyplnila se noční můra „budu druhý“. Na nejjižnějším místě na Zemi vlála norská vlajka. Amundsen dosáhl točny 14. prosince a v pořádku se se svou výpravou vrátil domů, Scott se téměř o měsíc opozdil a cestou zpátky se svými muži umrzl ve stanu přibližně 20 km od tábora. Jižní pól však dobyl a jeho jméno je součástí názvu americké výzkumné stanice na geografickém Jižním pólu – Polární stanice Amundsen – Scott (Amundsen-Scott South Pole Station).

Poslední výprava s koňmi, poslední psi v Antarktidě

Poslední polární výpravu s koňmi podnikl německý vědec Alfred Wegener. Využil veškeré, často bolestně nabyté zkušenosti svých předchůdců. Wegener měl lyže, psy a 25 islandských koní se sněžnicemi. Bohužel, tento polárník zahynul během jedné vichřice.

Do Antarktidy dnes nesmí psi, přestože sehráli klíčovou roli při výzkumných výpravách tohoto kontinentu. Poslední psi Antarktidu opustili 22. února roku 1994. Důvodem je potenciální hrozba nákazy tuleňů psinkou.

Antarktida je nejsušší, nejchladnější a největrnější místo na zemi. Extrémně nízké teploty, vítr o síle přes 250 km/h jsou i pro tak tvrdé koně, jako jsou jakutští, opravdu mimořádně náročné, zvláště když v těchto podmínkách (byť polárníci cestovali v příznivějších obdobích roku) musí těžce pracovat – zatímco „doma“ jakutský kůň v zimě téměř hibernuje. Dále nedostatek krmení související s logistickou náročností zásobování a obtížný terén je pro ně limitující. Polární výpravy spojené s koňmi tak mají trochu hořkou příchuť a dlužíme jim aspoň to, aby se na ně nezapomnělo.

 

Zdroje:

• The Island of South Georgia - Robert headland
• https://www.smithsonianmag.com/history/sacrifice-amid-the-ice-facing-facts-on-the-scott-expedition-96367423/
• https://www.vintagewinter.com/blogs/blog/1339782-did-the-1912-captain-scott-south-pole-expedition-fail-because-they-didnt-use-thier-horse-snowshoes
• http://www.lrgaf.org/articles/yakut.htm
• https://www.history.com/news/the-treacherous-race-to-the-south-pole
• https://www.snowshoemag.com/2015/10/03/snowshoes-for-more-weighty-creatures/
• The Heart of the Antarctic – Sir Ernest Shackleton
• https://www.nytimes.com/2010/09/30/opinion/30thu4.html?auth=login-email&login=email
• http://tomcreandiscovery.com/?p=3182
• ls/polar-recwww.cambridge.org/core/journaord/article/abs/they-are-not-the-ponies-they-ought-to-have-been-revisiting-cecil-meares-purchase-of-siberian-ponies-for-captain-scotts-british-antarctic-terra-nova-expedition-19101913/578D9A49F330C66EEBD88F4D640E361F
• https://www.youtube.com/watch?v=Rjg383DWNxs