Moje myšlenky a soustředění před cestou se upínaly k řece, která je na samotné hranici sjízdnosti, a těšila jsem se na čarokrásnou přírodu bez lidí kolem. Nikterak jsem neuvažovala o tom, že „všude žijí koně“.

Žijí! Po zdlouhavé cestě z Prahy konečně sedíme v supícím náklaďáku Kamaz a frčíme do hor za dobrodružstvím. Kousek za městem Gornoaltajsk ještě na asfaltové silnici potkáváme první jezdce, sedí v silně opotřebovaných sedlech na takových „přerostlých ponclech“, od pohledu houževnatých. Welfare sem ještě nedorazilo… a tak raději odvracím pohled a věnuji svou pozornost mapě.

Altaj
Altaj je staré pohoří, je nejvíce vzdálené od světového oceánu a nachází se na území Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny. Není to žádný drobeček, jeho délka je asi 2000 km, šířka 600 km, nejvyšší hora Bělucha se tyčí do výšky přes 4500 m n. m. Podnebí je na jižní Sibiři, kam se Ruský Altaj geograficky počítá, drsné. Kratičké léto je relativně teplé, denní teploty výjimečně šplhají až ke 30 °C, léto přináší ale dost srážek. Naopak zima je velmi studená, běžné jsou teploty mínus 30 °C, ale klesají až k 50 °C. Dny v zimě bývají slunečné, srážek málo, výška sněhové pokrývky v údolích bývá kolem 30 cm, na hřebenech to můžou být i dva metry. My se pohybovali v oblasti Ruského Altaje rozkládajícího se v Rusku a části Kazachstánu. Oblast je typická horskými hřebeny a štíty, níže se skládá zejména ze suché vysokohorské stepi, polostepi a lesů tajgy. Právě v horských údolích, nejčastěji na terasách vytvořených ledovcovou činností na konci doby ledové, se nachází stepní porosty. Pásmo alpínských luk není souvislé a pokrývá jen vlhké svahy nebo ploché doliny oddělené horskými stěnami, divokými řekami nebo ledovci. V létě jsou tyto louky plné trav a rozkvetlé spoustou květin a bylin jako je lomikámen, petrklíč, fialka, hlaváček, rozchodnice, mák, upolín, bršlice, koniklec. Druhová rozmanitost je zde neuvěřitelná. Právě údolí jsou domovem altajských koní.

Altajský kůň

Altajský kůň patří do skupiny koní mongolských, jejichž předkem je kertak, tedy kůň Převalského. Do této skupiny patří také kůň kyrgyzský, baškirský, sibiřský, kazašský, kabardinský a další. Původní a velmi staré plemeno altajských koní doznalo v době nedávno minulé díky křížení s jinými ruskými plemeny změn, především co se týče vzrůstu. Výška původních altajských koní se pohybovala údajně kolem 130–140 cm. Současní „altajci“ jsou vyšší asi o 10 cm, výškou jsou tedy na horní hranici sportovního pony. Jsou to nesmírně klidní a houževnatí koně. Vyznačují se dlouhověkostí, tvrdou konstitucí, mají pevná kopyta, silné nohy, jistý krok i v obtížném terénu. Chováni jsou jako soumaři, jezdečtí koně, ale využívají se na mléko i maso.

Míříme do hor a cestou širokými údolími míjíme stáda koní, krav a ovcí. Jezdců na koních i soumarů nesoucích náklad přibývá, jak ubývá asfaltu, skoro bych řekla, že je tady přímá úměra. Koně jsou pořád na pohled stejní, malého vzrůstu, silní, houževnatí s hrubou hlavou na krátkém krku, nejčastěji ryzáci, hnědáci a tmaví hnědáci s minimem odznaků.

Divoký Argut
Po třicetihodinové cestě dorážíme na místo vyplutí. Řeka Argut vzniká soutokem říček Džazator a Ak Alacha. Je dlouhý 132 km se středním sklonem 10 m/km a průměrným průtokem v ústí 110 m3/s, odvodňuje asi 7000 km2, z toho 300 km2 ledovců. Voda je díky ledovcům opravdu studená, statistika uvádí, že 40 % vody je z ledovců, 38 % ze sezónního sněhu, 17 % dešťové vody a jen 9 % vody podzemní. Argut je divoká řeka na samotné hranici sjízdnosti. Protéká neosídleným údolím, které nelemuje ani pěší stezka. Jedinou cestou je cesta po vodě.

Co Altajec, to jezdec
Náš ruský průvodce Leoňa pochází z vesnice z kazašské strany Ruského Altaje. Je to skvělý raftař, domluví se s místním obyvatelstvem, policií i armádou. A jako každý Altajec je jezdec. Kůň zde stále představuje nejlepší, nejdostupnější a nejspolehlivější dopravní prostředek. Když vidí, jak koně stále okukuji, pouštíme se do řeči o altajských koních, ty nás budou provázet po celou plavbu. Pro nás Evropany je způsob chovu altajských koní těžko představitelný. Koně jsou chováni v drsných klimatických podmínkách polodivokým způsobem, jsou celoročně venku na odlehlých pastvinách v doslova nedostupných údolích. Bez jakéhokoliv ohrazení či zabezpečení. Stádo tvoří vůdčí hřebec, klisny a hříbata. Stádo nechávají majitelé v údolích třeba i několik let. Když se jim zachce, odvedou mladého hřebce od stáda a stádo nechají zase volně žít. Prostě divocí koně! Leoňa si je téměř jistý, že v sevřeném údolí Argutu koně nebudou. Nikdy údolím neproplul, ale podle map tam nejsou stepi, tudíž tam koně nemají co žrát. Moc chci vidět divoké koně.

Setkání první
Hned na druhý den mám štěstí. Dříve než se údolí sevře hradbou hor, táboříme na terase nad řekou. Kolem je vyschlá horská polostep, tu a tam trsy suché tvrdé trávy, koberce rozchodnice, osamělé netřesky a občas trnité křoví. Nic moc k pastvě. Slyším dusot a v dálce vidím oblak zvířeného prachu. Tak to jsou divocí koně. Prostě si přecválají krajinou a jsou fuč. Za chvíli vím, co vedlo koně k útěku, do tábora přijíždí dva šlachovití jezdci. Brrr, koní je mi líto, jeden má v hubě ostrou páku v necitlivé ruce jezdce, druhý koník má starší neošetřenou tržnou ránu zadku. Ale oba koně jsou i přes zmíněné „nedostatky“ pěkní a vypadají spokojeně. Leoňa s nimi promluví řečí, které nerozumíme, a jezdci opět odcválají. Jezdci hledají skupinu raftařů, která se dostala do potíží.

Memento mori

Následující dny pomalu prostupujeme údolím Argutu, nechci psát proplouváme, neboť hodně času trávíme na břehu, obhlídkou peřejí i přenášením. V písku a blátě vídám stopy kopyt. Je nad slunce jasné, že i tady doslova v horách s bídnou vegetací žijí koně. Asi po pěti dnech plavby táboříme na soutoku s říčkou Šavlou, údolí se mírně rozevřelo a na skalních terasách se objevily stepní a luční porosty. Protože máme čas a krásné počasí, jak se zdá, ještě den dva vydrží, rozhodneme se pro jednodenní zastávku a odpočinek. Hned ráno se vyšplhám kamenným polem na glaciální terasu s nádhernou loukou v plném květu. Čeká mě slunečný den a cesta proti proudu Šavly. Jdu hodinu, dvě loukou, nikde žádné stopy po lidské činnosti, jen netknutá příroda, občas narazím na vybělené kosti. Uvažuji nad velkými býložravci, kteří tady musí být (jinak by časem louky přeci zmizely) a také nad velkými šelmami, jako je medvěd a vlk. Vím, že tady žijí. Z úvah mě vytrhne křik, na modrém nebi se hádají nějací dravci. Jdu se podívat, co tam mají tak zajímavého. Na zemi leží mršina ve značném stupni rozkladu, je roztrhaná na kusy a ty jsou rozvlečeny po okolí. Byl to kůň, kopyto koně poznám. Podle velikosti kopýtka asi roční hříbě.

Napajedlo
Počasí se v noci zkazilo, ráno vyplouváme za teplého deštíku. Za pár hodin se dostáváme na soutok Argutu s Katuní, kde táboříme. Údolí se opět rozšiřuje a na úbočích se objevují lesy. Večer je poprvé vidím. Stádo koní přichází pít k protějšímu břehu. Hřebec hlídá, klisny s hříbaty pijí. Napočítám asi 15 koní v různém věku, hnědáci, ryzáci a také čtyři bělouši, zvlášť jedna klisna je opravdu sněhobílá, možná albínka? Břeh je kamenitý, ale koně se po něm pohybují obratně. Napojení trvá chvíli, po 10 minutách se otáčí a mizí stezkou v křoví na jedné z teras.

O altajských koních
Altajci používají k jízdě pouze hřebce nebo valachy, které odvedou od volně žijícího stáda. Představte si, že berete dvou-, tříletého hřebce od stáda. Koně, který nikdy nepřišel do kontaktu s lidmi a vedete ho kilometry často obtížným terénem do vesnice. Prý to tak běžně chodí. Pro nás nepředstavitelný začátek komunikace s koněm. Ale ani následný výcvik by v našich podmínkách a nahlížení na věc příliš neobstál. I podmínky chovu jsou těžko představitelné. Jezdečtí koně, když nejsou využíváni, jsou vypuštěni do volnosti. Koně nejsou nikdy přikrmováni, výjimku tvoří pouze aktivně užívaní koně jezdečtí. Na druhou stranu, co zaručí drsné podmínky, kdy si koně v zimě musí vyhrabávat ze sněhu suchou trávu, od hříbátka pohyb po necestách a pak cesta k lidem od stáda? Altajský kůň musí být fyzicky i psychicky odolný. Jinak by to nešlo.

Situace se postupně mění. Altaj je stále častějším cílem turistů z Ruska, Evropy i odjinud. Telecké jezero je v létě obležené turisty. Vyjížďka nebo vícedenní trek v sedle altajského koně v odlehlých horách se stává vítaným zpestřením dovolené uprostřed přírody. To samozřejmě zlepšuje podmínky pro koně a zacházení s nimi. Tradiční chov bez zásahu člověka v odlehlých údolích stále zůstává a je zárukou toho, že plemeno zůstane takové, jaké je.

Katuň
Plavba ještě pokračuje. Čeká na nás asi 380 km a čtyři dny plavby po čarokrásné Katuni, její údolí je místy osídleno, místy vede i šotolinová silnice. Po týdnu v naprosté osamocenosti je to vlastně civilizace. Leoňa nás v jedné takové výspě civilizace opouští, už ho nebudeme potřebovat. Dál se domluvíme rusky nebo anglicky a turisti jsou zde vítáni. Změnilo se i počasí, deštík se změnil na déšť a Leoňa mluvil i o možném sněhu. Je konec srpna a kolem je Sibiř.

Divocí koně
Další ráno prší vytrvale a je zima, nikomu se nechce na vodu. Rozhodneme se, že zůstaneme na místě a vyjedeme, jestli vůbec, později. Co v táboře? Vezmu si čepici, natáhnu pláštěnku a jdu se projít. Jdu po proudu borovým lesíkem, tu a tam roste břízka a připadám si jako v ruském filmu o Mrazíkovi. Jak prší, koukám do země, je tu spoustu stop koní, na terásce tak metr nad mojí cestičkou je loučka. Jdu po cestičce jemným pískem a slyším frknutí. Zvednu hlavu. Jsou tady. Divocí koně. Celé zmoklé stádo.

Teď jsme od sebe jen pár metrů. Překvapila jsem je stejně jako oni mě. Hřebec výhrůžně stojí mezi mnou a stádem. Frká. Evidentně si chce svoje holky a děti chránit, asi ve mně vidí nebezpečí. To poslední, co chci, je se s ním tady „na konci světa“ pouštět do konfliktu. Ihned svěsím ramena, sklopím pohled a pevným krokem mířím za balvan, od kterého si slibuji ochranu. Tomu musí rozumět, letí mi hlavou. Hřebec ještě chvíli majestátně pózuje. Nakonec pochopí, že o boj nestojím. Otočí se a odchází za stádem. Je mokrý a špinavý, na zadku má velký, dobře viditelný výžeh. Opravdu nejsou divocí… Nedá mi to a vydám se za nimi, pohvizduji si. Vidím, že o mně koně ví, ale nevšímají si mě. Jen zvědavé hříbě si mě přijde prohlédnout, ale starostlivá mamka ho odhání. Pasou se, popocházejí mokrou altajskou loukou, na které se válí zbytky mlhy, ve které nakonec úplně zmizí.