O deset tisíc kilometrů dál na východ od nás, což obnáší asi 8 hodin v letadle, leží na permafrostu dálné Sibiře město Jakutsk, které patří do nejrozlehlejší republiky Ruské federace, Sacha (o rozloze asi 11 Českých republik). Je to nejchladnější místo na světě. Letos v zimě tam byly běžné noční teploty kolem -40 °C. Od -50 °C se tam zavírají školy a děti první a druhé třídy nechodí od školy „už“ od -40 °C.

Podle místní legendy, když Bůh rozděloval po světě bohatství, upadl mu celý poklad nad Jakutskem. Měl totiž zmrzlé ruce. Proto Jakutsko není jen královstvím zimy, ale také diamantovým rájem (ročně se tu vytěží přes 2 t drahých kamenů).

Navzdory extrémně nízkým teplotám v diamantovém království zimy, kde je zem promrzlá do hloubky 1-2 metrů, žijí venku ve stádech huňatí jakutští koně. Jsou to velmi odolní koně o výšce kolem 150 cm. Jsou kompaktní, s kratšími končetinami. Ztrátu tepla korigují extrémním osrstěním, akumulací tukových zásob, relativně malým povrchem těla oproti své hmotnosti a metabolickými změnami. Mají až 10 cm dlouhou srst, velmi hustou podsadu a bujnou hřívu překrývající krk a plece (gen TGM3).

Na jaře jejich metabolismus pracuje rychleji, aby si z rašící trávy vybudovali dostatečné tukové zásoby na zimu. V zimě jejich metabolismus zpomalí. 40 % Jakutů žije nad polárním kruhem, mění se tedy zásadně délka expozice denního světla, což vyvolává reakce endokrinního systému a produkci látek na ochranu proti chladu.

Genetický rébus

Kde se tu jakutští koně vzali? Jak se jim podařilo adaptovat se na tak drsné podmínky? Jsou to původní zvířata těchto oblastí jako např. vyhynulý mamut? Nebo přišli s Jakuty (turkické etnikum), kteří sem byli pravděpodobně zatlačeni z jižní Sibiře ve 13. století mongolskými nájezdníky?

Aby vědci našli odpovědi na tyto otázky, začali nedávno se sběrem genetického materiálu – koní dnešních, koní ze 13. století a z doby před 5 200 lety. „Jen tak můžeme zjistit, zda jsou nebo nejsou tyto populace koní v průběhu času stejné,“ říká Orlando z Univerzity v Copenhagenu v Dánsku.

Vědecký tým vzal genom devíti dnešních jakutských koní, jeden genom koně z kraje 19. století a jeden od koně, který žil v této oblasti před 5 200 lety. Vědci genomy porovnali mezi sebou a s existující sekvencí desítek domestikovaných koní, koní Převalského a s předky dnešních koní.

Výsledky studie byly jednoznačné. V genomu současných jakutských koní objevili badatelé silný signál "zakladatelského efektu" - snížení genetické variability, které se projevuje při použití malé populace k vytvoření nové kolonie. Úroveň genetické variace ukazuje, že malá zakladatelská populace koní dorazila do oblasti Jakutska asi před 800 lety, ve 13. století. "Můžeme vyloučit možnost, že jakutští koně pocházejí z původních koní, kteří zde žili v dávných dobách," uvádí Orlando. Podle výzkumů sem ve 13. století přišli s prvními osadníky – a museli se přizpůsobit.

Analýzy týmu umístily devět současných jakutských koní a jakutského koně z 19. století do "evolučního stromu" domestikovaných koní. Nejvíce se blíží k mongolským, fjordským a islandským koním, přičemž jejich nejpravděpodobnějšími předky jsou mongolští koně. Jakutští koně se však od těchto mongolských koní výrazně liší. Přizpůsobili se novému prostředí za pouhých 800 let.

„To je evoluce rychlá jako mrknutí oka,“ řekl Doug Antczak, veterinární lékař a equinní vědec z Univerzity Cornell v Ithaca v New Yorku. „A co je úžasné na tomto výzkumu, to je důkaz velmi rychlé adaptace na prostředí – v tomto případě chladné, drsné a suché.“

Tým identifikoval klíčové biologické funkce spojené s adaptivním procesem: ty, které upravovaly morfologii, hormony a metabolismus. Objevili variace v genových dráhách, které se podílejí na vývoji chlupů, délce končetin a velikosti těla, což vysvětluje unikátní vzhled jakutských koní.

V červenci 2015 tým vědců srovnal genomy starých vlnitých mamutů se slony, aby určili vlastnosti, které přispěly k vzhledu mamutů a schopnosti odolat extrémnímu chladu. Výzkumníci našli podobné rozdíly v růstu chlupů, metabolismu a velikosti jako u jakutských koní. Je známo, že savci se dokáží drsným a chladným podmínkám přizpůsobit, ale potřebují na to tisíce let. Jakutský kůň to zvládl za 8 století.

Léto v Jakutsku

I v Jakutsku je léto, ale aby se kromě zimy objevilo také něco méně příjemného, je to hmyz. „Gnus“ – zcela přiléhavě tak místní nazývají mračna hmyzu, která s příchodem teplého období obtěžují lidi i zvířata. Naštěstí zde teplé období trvá jen tři měsíce v roce.

Koně a lidé

Pro Jakuty jsou koně součástí života, symbolem, kulturou, obživou. Rusové je nazývali „Lidmi koní“. Celá kultura této populace je obsažena v rozsáhlém eposu - Oloncho, ze kterého je vztah ke koním zřejmý včetně toho, jak si těchto zvířat váží a kladou velký důraz na správnou péči. Podle jakutské legendy seslal duch na zem člověku koně, aby s ním byl jako jeho rovnocenný přítel.

Rovnocennost vztahu mezi koněm a jezdcem dokládají pasáže, kde kůň utrpí újmu vinou svého jezdce. V takovém případě kůň neváhá člověku jeho vinu vyčíst: „Hej, můj jezdče, z blesku bič … ty a ne já přišel jsi sem pro nevěstu … na závod. To ty na všem neseš vinu! Nezískáš si vděk a lásku... je čas, abys po svých šel… hlavu na krku sám nesl! Ach ty prázdná hlavo! Ach ty tele!“

V Oloncha se dočteme, že člověk musí být koně hoden, chovat se k němu přátelsky a uctivě. Ne každý si zaslouží mít koně, jak o tom výmluvně svědčí následující poučení: „Pro ničemy beze cti není místo v Středním světě a pro lstivé bídné lháře nerodí se hříbata.“

A naopak při popisech lidských hrdinů, jejich oděvů i povahových vlastností jsou použity metafory, týkající se koně a jednotlivých částí jeho těla nebo výstroje. Hrdinovy lesklé oči jsou přirovnávány ke stříbrným kroužkům na uzdě a jeho dlouhé vlasy ke koňské hřívě, ozdoby na šamanském oděvu připomínají koňské obratle nebo pánevní kosti, plná ňadra krásné ženy jsou asociována s měchy plnými kumysu. Jasná mysl a přesná řeč, které dobře slouží svému nositeli, jsou přirovnány k přiježděnému koni.

Také je tu popis situace, kdy démon vysaje krev své oběti, jako když žíznivý hřebec v létě vypije kaluž. Koně nebo části jeho těla mohou připomínat i krajinné útvary. Skály na pláni připomínají zdálky pasoucí se stádo a zblízka dva zápasící hřebce, zatímco oblý kopec se podobá šíji vypaseného koně. Okraj tajgy lemující travnaté údolí je hustý jako koňská hříva, mraky připomínají stádo koní s rozevlátými hřívami a dlouhá, klikatá cesta říčním údolím se vlní jako koňské střevo. Prachového sněhu, který zavalil pláně po zimní bouři, je tolik, jako koním až po břicho. Pokud je třeba upozornit na výšku letní trávy, epos hovoří o trávě vysoké tak, že se v ní ztrácejí hříbata.(1)

Pochody smrti

Přesto desetitisíce těchto nesmírně odolných koní v roli soumarů zahynuly na mnohasetkilometrových pochodech při obchodních transportech drsnou přírodou tajgy. Jakutové, kteří sem kdysi přišli ze stepí, netíhnou k tajze, ale drží se na travnatých, bezlesých oblastech. V 18. století však bylo nutné dopravovat do asi 1 000 km vzdáleného Ochotsku touto nehostinnou a nebezpečnou krajinou zboží a potraviny.

Do Ochotsku a jiných míst vedly i jiné trasy, tahle však byla pro koně nejhorší – zahynulo zde 5-10 000 koní ročně. Jeden rok bylo potřeba asi 8 000 soumarů a ztráty koní donutily Jakuty vyslat na cestu i hřebce a hříbata. Většina z nich cestu nepřežila.

Cestovatelé tvrdí, že kostry koní jsou prakticky na každém kroku. Kromě vyčerpání, utonutí v záplavách, uvíznutí v bahně a močálech či případů, kdy celý konvoj zmizel v hlubokém sněhu, koně decimovaly nemoci – dobytčí mor a sněť. Často byli také koně napadeni predátory nebo uprchlíky z ruských pracovních táborů.

Kromě této trasy se také proviant transportoval do města Udsk – kde se koně ponechávali na jídlo pro obyvatele a psy a lidé se vraceli pěšky a na lyžích. Jeden celý konvoj soumarů se však utopil při povodni, což ve městě způsobilo hladomor, protože zrovna v té době byl nedostatek ryb.

Guvernér Speransky kolem roku 1820 byl zcela zděšen ztrátami koní a navrhoval cestu po vodě, ovšem tento návrh se nesetkal s pochopením.

Carské Rusko s Jakuty zacházelo velmi tvrdě, po revoluci bylo ještě hůř a celou kulturu rozbila na kusy kolektivizace. Až v 60. letech 20. století zde bylo relativně civilizovaněji včetně vzdělávání.

Jakutští koně a globální oteplování

I když jsou zde teploty stále extrémně nízké, celkově už se tato oblast velmi rychle otepluje. Pro koně a zvěř to paradoxně znamená nedostatek potravy, protože sice dokážou najít trávu pod sněhem, ale nedostanou se k ní přes silnou vrstvu ledu vzniklém při zimním odtávání sněhu. (V roce 2016 zase výkyv počasí přinesl takový příval sněhu, že bylo nutné porazit mladé kusy, které by tyto podmínky nepřežily).

Tání permafrostu také hrozí návratem některých nemocí, určité druhy hmyzu si rozšíří teritorium, infrastruktura stavěná na původní podmínky už dnes má problémy a mnoho staveb je poškozeno. Teplota v této oblasti se zvyšuje 4x rychleji než jinde na této planetě.

Dokáže se jakutský kůň opět tak rychle přizpůsobit?

 

Zdroje:

• Feeding the Russian fur Trade, James R. Gibson, University of Wisconsin Press, 2011
• https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC46
• https://is.muni.cz/th/261018/ff_m/diplomova_prace.pdf(1)
• http://siberiantimes.com/other/others/news/n0799-exceptional-snow-falls-in-yakutia-lead-to-fears-for-children-and-horses/