„Vláčí mě na vodítku a dělá si, co chce, protože je dominantní... To kousání je projev jeho dominance... Nedá se s ním pořádně pracovat pod sedlem, protože je příliš dominantní a pořád se prosazuje... Musím mu pravidelně dávat za vyučenou, jinak se s tou jeho dominancí nedá žít..." Myslím, že každý, kdo se na chvíli ocitl ve stáji, nějakou podobnou zmínku slyšel. Skutečně jsou koně tak často dominantní a skutečně může být dominance příčinou tolika problémů?

Postavme si proti autentickým citacím výše citát Henryho Blakea z knihy Jak myslí koně: „Já se zajímám o deset procent silně dominantních koní, protože jsou pro jezdce největší výzvou, ale i největší odměnou - oni patří mezi ty charakterní jedince, kteří dokážou dát do výkonu úplné maximum." Blake není jediný, kdo si všiml, že právě dominantní koně bývají nejúspěšnější. Mnoho zkušených jezdců a horsemanů preferuje sebevědomé koně se snahou dominovat. Protože ti jsou i odvážní, sebejistí a budou pracovat a bojovat o vítězství naplno. Jen to musí být jejich boj, musejí chtít. Dominantní kůň chce být úspěšný. Pokud selhává, ztrácí sebevědomí.

Dominance je vztah

Dominance ale není vlastnost jako taková, je to vztah. Vztah mezi jedinci, který určuje, které zvíře bude mít přednostní přístup ke zdrojům (potrava, voda) a reprodukčním partnerům. Ten, kdo v tomto vztahu stojí výše, má přednost, je dominantní. Jedná se ale vždy o vztah mezi konkrétními jedinci. Kůň, který je jednomu nadřazený, nebude automaticky nadřazený všem. Je možné, že ten, který bude v jednom stádě velký kápo, se může po přeřazení jinam pohybovat až na konci hierarchického žebříčku. A naopak, z pastvin si přivezete otloukánka, přidáte ho ke svému domácímu, mírumilovnému stádečku a obratem ruky je z něj dominátor.

Určité vlastnosti a dispozice koně predisponují k dominantnímu chování více než jiné. Možná ale ne ty, které byste čekali. Například, dominance jen velmi málo souvisí s velikostí, mohutností a fyzickou silou koně. Často je největším uzurpátorem malý poník, zatímco velký, mohutný teplokrevník raději vyklízí pozice. Ani pohlaví nemusí být určující, i klisny umějí dominovat valachům a dokonce hřebcům.

S čím ale dominance souvisí zcela jistě, je sebevědomí, fyzická a psychická kondice a částečně věk. Dává to smysl. Pokud se kůň necítí sebejistý a připravený k boji, nebude riskovat boj o pozici a raději se stáhne. Pokud zdravotní problémy pominou, může své chování opět změnit. U jednoho ze svých koní, který čas od času měnil stáda a zároveň se potýkal se zdravotními problémy, jsem mohla velmi dobře pozorovat kolísání dominantního chování. Když byl v pořádku, projevoval se dominantně a stádu „šéfoval". Když ho bolely nohy nebo trápila dušnost, propadl se na samý konec hierarchického žebříčku. Po přesunu jinam, kde se cítil lépe, se opět stal dominantním. Pokud se tedy kůň ve stádě projevuje dominantně, je to známkou, že mu nic nechybí, je zdravý, sebevědomý, plný sil a schopný podávat ty nejvyšší výkony.

Jak se chová dominantní kůň: Podle Duruttyi (Velká etologie koní) jsou vnější znaky dominance zpravidla nenápadné a utajené - jedná se především o držení těla a způsob pohybu. Konflikty ve stádě, kde má každý kůň své místo a nezasahují do něj externí vlivy (například nezvaní dvounozí krmiči), uvidíte málokdy a zpravidla se jedná o ignorování níže postavených koní, kteří tomu dominantnímu uhýbají z cesty a vyklízejí prostor. Pokud chce dominantní kůň projevit svou nadřazenost, zkrátka si to namíří přímo přes podřízeného koně, jako by tam nebyl. Pouze pokud by podřízený kůň gesto nepochopil, následuje hrozba, především stažením uší vzad, útočným pohybem hlavy a krku, až vyceněním zubů. To zpravidla postačí. Útok (nejprve naznačený, až potom skutečný) je až posledním řešením. Nesnášenlivost, útočnost a agresivita vůči ostatním koním s dominancí nemusí souviset.

Proč se nebát dominance

Pokud se poctivě zamyslíte nad tím, co je psáno výše... opravdu si myslíte, že se z vás váš kůň snaží udělat sobě podřízené zvíře? Co by z toho měl? Nesoupeří s námi ani o žrádlo, ani o přístup k reprodukčním partnerům. Navíc koně nejsou přirozeně konfliktní zvířata - musejí mít zpravidla velmi dobrý důvod, aby se pustili do konfliktu. Spíše než dominance nad někým, kdo ani není členem jejich stáda, je to buďto přirozená snaha vyhnout se bolesti, nepohodlí či stresové situaci, anebo naučené chování - chování, u něhož se kůň naučil, že mu přinese nějakou odměnu či výhodu. Jinými slovy, není to vztah ani dlouhodobý záměr, se kterým koně vstupují do konfliktu, ale řešení aktuální situace.

Kdybyste si sami pro sebe udělali průzkum mezi koňmi ve vašem okolí a porovnávali, jak souvisí vláčení na vodítku, kousání či neposlušnost pod sedlem (a další chování, které je často vysvětlováno přílišnou dominancí koně) s hierarchií ve stádě, velmi pravděpodobně byste nenašli žádný vztah. Zato byste často našli podobnost s chováním syrového koně - kůň, který není naučen podvolit se tlaku, na něj reaguje protitlakem - ať už se jedná o tlak ohlávky při vodění nebo pomůcek jezdce v sedle. A také podobnost mezi jezdci, kteří mají tzv. dominantní koně. Zpravidla to jsou takoví, kteří nedokáží dát koni jasně najevo, co po něm přesně chtějí, a dát mu zpětnou vazbu na jeho chování.

Kůň, který má jasno v tom, co které pomůcky znamenají a který nemá práci spojenou s bolestí nebo stresem, s vámi nebude bojovat, ať je jeho sebevědomí jaké chce. Jistě, bude při výcviku zkoušet nabízet různé způsoby reagování a některé budou svádět k vysvětlení, že se kůň snaží prosadit. Zde je velmi důležité si uvědomit, že „boj" se nevede o pozici, ale o konkrétní chování. Pokud se vás kůň snaží odtáhnout na vodítku ke šťavnatému trsu trávy, nedělá to proto, že vám chce šéfovat, ale proto, že chce tu trávu. Pokud se mu to podaří, je toto chování posíleno a příště ho zopakuje možná i s větší intenzitou.

Pokud stahuje uši a hrozí, když vstupujete do boxu, opět to není proto, aby vám řekl, že on je šéf, ale buďto se bojí a nemá kam utéci, nebo očekává něco nepříjemného a snaží se vyhnout tomu tak, že vás odežene. Dost možná se mu to někdy v minulosti povedlo, proto jen opakuje úspěšné chování. A jestliže kůň pod sedlem nechce jít poslušně na otěži a neustále se přizvedává, nebude to nedostatkem podřízenosti, ale spíš potřebou monitorovat okolí (případně jinými fyzickými či mentálními příčinami).

Častou příčinou jednání, které si mylně vysvětlujeme jako snahu o dominanci, bývá i obyčejný strach. Když si kůň může vybrat, zda před nebezpečím uteče nebo zaútočí, většinou si vybere útěk. Pokud ale nemá kam utéci, začne hrozit a může i zaútočit.

Vymýšlení, přemýšlení nebo boj o dominanci

Kdo někdy pracoval s mladým koněm, možná mi dá za pravdu, že je-li člověk klidný a zkušený, největší oříšek není obsedání ani první měsíce pod sedlem. Čerstvá remonta je sice někdy trochu „vyjukaná", může zpočátku na váhu sedla a jezdce reagovat i trochu bouřlivěji, ale pokud vydržíte v klidu a nebudete pospíchat, až na výjimky se brzy srovná. Tito syroví koně zpravidla bývají ochotní, spolupracující a naprosto nezáludní. Na jezdcovy korekce reagují velmi citlivě, protože mají respekt před tlakem udidla i před tušírkou. Fáze „lámání chleba" zpravidla nastává později, někdy ke konci remontního výcviku (o kterém pan Dobeš píše, že by měl trvat zhruba rok, ale v zásadě to závisí především na schopnostech a rychlosti postupu jezdce).

S oblibou se pak říká, že koně přicházejí do puberty, ale z biologického hlediska to tak úplně není - puberta je období, kdy se mládě mění v dospělé zvíře a začíná být schopné se rozmnožovat a přichází u koní tedy mnohem dříve. Mnohem blíže pravdě je vysvětlení, že zvíře se adaptovalo na novou situaci - práci pod sedlem - dorostlo do ní duševně i silou a začíná se v ní rozhlížet a přemýšlet o ní. Zpravidla se také jedná o období, kdy se postupně zvyšují nároky na mladého koně. Zpočátku kůň viděl jen jednu možnost reagování na naše požadavky - tu, pro kterou jsme mu nastavili podmínky a kterou jsme mu zpříjemnili (zatímco jakákoli jiná reakce byla mírně nepříjemná). Nyní začíná jednak zjišťovat naše slabiny (každý jezdec má někde slabiny) a také hledat další možnosti reagování na požadavky jezdce v souladu se svou přirozeností. Protože přirozeností koně není namáhat se (ať už nad skoky nebo v drezurním sebenesení), ale šetřit silami. Proto bude zkoušet, zda bude jezdec spokojený, i když dá do práce méně energie, zda bude akceptováno, když uteče z přilnutí nebo změní rytmus. Pochopte, on neví, co my chceme, on to zkouší a pokud nepřijde korekce (třeba proto, že jí jezdec není schopný, nebo si pochybení včas nevšimne), neví, že něco dělá špatně. Z jeho pohledu se snaží zvolit nejvýhodnější chování. V jeho chápání je odměněn, protože úspora energie je odměnou. Tím se chování posiluje a kůň ho začne opakovat, prohlubovat a rozšiřovat do dalších situací.

Například, představme si situaci, kdy se mladý kůň učí cválat na menším kruhu. Jedná se o náročnější cvičení, které vyžaduje větší podsazení vnitřní zadní nohy a přenesení váhy na záď. To je pro něj relativně náročné zejména na jeho horší ruku. Ve snaze trochu si práci usnadnit, může zkusit uhýbat zádí ven nebo jezdce z kruhu vyvážet. Pokud jezdec koně neopraví, kůň pochopitelně zvolí cestu menší námahy a bude se tak chovat stále. Nejprve ve cvalu, později to může rozšířit i na klus. Stejně se může „rozbít" třeba přilnutí nebo pohyb vpřed a reagování na holeň. Kůň, který zpočátku reaguje na holeň velmi promptně, může zpomalovat (začne si na tlak zvykat) a pokud jezdec reakci neoživí tušírkou, může se postupem času propracovat až k úplně tupému koni. Podobné je to i s nežádoucím chováním. Jestliže kůň z jakéhokoli důvodu vyhodí nebo odněkud uteče a tím získá výhodu (uvolní se z pomůcek, sníží se námaha nebo se dostane blíže k ostatním koním), chování je posíleno a pravděpodobně jej kůň zopakuje.

Řešením není koně za - z našeho pohledu nevhodné - chování potrestat. To by vedlo jen k jeho většímu zmatení. Za určité chování by potom kůň byl nejprve odměněn (získání výhody popsané výše) a potom potrestán. Velmi pravděpodobně bychom dosáhli pouze toho, že kůň svého, z našeho pohledu nežádoucího, chování nezanechá, ale udělá všechno proto, aby se vyhnul trestu. Opět příklad: kůň jezdci vytrhává otěže (není podstatné, zda proto, že se chce pást, nebo aby se zbavil přilnutí). Jezdec není schopný vytrhnutí otěží zabránit, ale protože chce, aby to kůň nedělal, rozhodne se ho za to potrestat. Dvakrát to zopakuje a jaký je výsledek? Kůň opět vytrhne otěže (jednání, které se daří a je odměněno chvilkovou volností), ale aby se vyhnul následnému trestu, v momentě, kdy jezdec není pánem otěží, vystřelí vpřed. Namísto, abychom trestem problém odstranili, vyrobíme si další.

Řešením tedy není trest. A už vůbec ne se naštvat nebo se silou snažit koně podrobit. On není dominantní, on pouze zkouší, které jednání je pro něj nejvýhodnější. A na nás je, abychom nastavili podmínky tak, aby to nejvýhodnější bylo v souladu s naším přáním.

On ví, co chci, ale nechce

Ale co když se jedná o staršího koně? Je oblíbená představa, že starší kůň přece musí vědět, jak se správně chodí na vodítku nebo reaguje na pomůcku holení, protože už je mu (např.) deset let, takže ho to určitě už někdy někdo učil. Jistě, učil, otázka je jak. Ne každý má dostatek zkušeností a jezdeckého umu, aby skutečně posiloval to, co posilovat chce. Proto je bohužel stále mnoho koní, kteří (např.) nejsou schopni správného přilnutí, i když pod sedlem chodí mnoho let. Další věc je, že i původně dobře osvojené chování lze přepsat něčím novým, co si zrovna nepřejeme. Stačí, aby kůň párkrát jezdci vytrhl otěže z ruky - nevhodné chování (vyškubnutí otěží) je nezáměrně odměněno (viz výše) a kůň je najednou na vážkách, jak zareagovat, když ucítí tlak udidla v hubě. Má se shromáždit, ustoupit tlaku, nebo raději jít proti a otěže vyškubnout? Obojí přece bylo pozitivně posíleno.

Zkušený jezdec bude vědět, jak koně napravit - nenechat si otěže vyškubnout (při tom si kůň na udidlo nepříjemně narazí) a tím mu dát jednoznačně najevo, která reakce je žádoucí a pro něj příjemnější. Méně zkušený jezdec ale bude spíš hledat vinu v koni, který ho nerespektuje a „dovoluje si na něj", než aby si uvědomil, že kůň zkrátka jen opakuje chování, které bylo posíleno.

Neštěstí „dominantních" koní

Možná se pozastavíte nad tím, proč tolik rozebírám, zda je příčinou nevhodného chování koně snaha se prosadit, nebo snaha dosáhnout svého, tedy nějaké výhody. Není to stejné? V obou případech bychom přece měli nežádoucí chování pokud možno potlačit a žádoucí podpořit, nebo ne? U tak senzitivních tvorů, jako jsou koně, platí víc než jinde, že nezáleží jen na tom, co děláme, ale především jak to děláme. A také jak se cítíme, což je pro koně možná ještě směrodatnější než to, co děláme. V případě, že získáme pocit, že se kdokoli (ať už člověk nebo zvíře) snaží se prosadit a dominovat nám, naše pocity i následná reakce bude zcela jiná, než pokud řešíme instrumentální problém (tedy např. potřebu koně místo chůze na přilnutí monitorovat okolí). Na snahy o dominanci jsme totiž velmi citliví a bereme si je velmi osobně. Výsledkem je, že namísto konstruktivního řešení problému začínáme s koněm bojovat ve snaze podřídit ho a „donutit" ho k poslušnosti. Úplně přitom přehlížíme, že třeba zvíře netuší, co po něm chceme, nebo ho protichůdnými signály mateme.

Koně jsou zvířata poměrně mírumilovná a pokud nemusí, nebojují. To je důvodem, proč na mnoho z nich tyto techniky, založené na principu dominance, fungují. Kde ale narazíte, jsou právě skutečně sebevědomí koně se sklonem k sebeprosazování. Podobně jako my budou na naši snahu o dominanci velmi citliví a začnou s námi bojovat. Způsob, jak s (nejen) těmito koňmi vyjít, je nepřemýšlet nad tím, zda kůň je nebo není dominantní, ale jak způsobit, aby chování, výhodné pro nás, bylo výhodné i pro něj. V tu chvíli se přestanete cítit ohroženi, přestanete mít potřebu vládnout, ale začnete hledat způsob, jak se domluvit a spolupracovat.

Neříkám, že při tomto přístupu půjde vše jen po dobrém. Součástí výcviku je i zkušenost, že některé způsoby chování vedou k něčemu nepříjemnému. Například, pokud kůň nebude respektovat váš osobní prostor, je zcela na místě jej přimět k ustoupení i za pomoci tušírky. Korekce ale bude klidná a adekvátní danému chování (vstoupení do osobního prostoru) a nebude důvodem mocenského boje. Budete potřebovat méně síly, ale zato více myšlení. Budete hledat skutečné příčiny koňského chování. Možná zjistíte, že vás kůň vláčí na vodítku proto, že není naučen poddat se tlaku. Pak nezbývá, než se vrátit na začátek a vysvětlit mu, jaká je správná reakce na tlak a že kdykoli zareaguje jinak, bude to vždy méně příjemné. Možná, že zjistíte, že jeho snahy se „prosazovat" pod sedlem jsou způsobené zdravotním problémem, nebo že jsou vaše pomůcky natolik protichůdné, že kůň je nejistý a neví, co má dělat.

Zaznamenala jsem a několik trenérů mi potvrdilo, že s korektním výcvikem, při němž se zlepšují fyzické schopnosti koně a z něhož odchází spokojený, získává sebevědomí, které následně uplatňuje i ve stádovém životě, kde se může posunout v hierarchickém žebříčku. Jak ale bylo uvedeno na začátku článku, platí to i naopak, sebejistý kůň s dominantní pozicí ve stádě bývá i jezdecky úspěšnější. Duruttya v tomto kontextu zmiňuje výzkum z roku 1986, podle něhož skupina nejdominantnějších a nejvýše postavených příslušníků ve stádě měla i nejlepší výsledky na dráze. Takže podporujme zdravé sebevědomí svého koně a nebojme se, že bude příliš dominantní!