Kůň a pes jako partneři? Proč ne!

14. 1. 2021 Gabriela Rotová Autor fotek: Gabriela Rotová

Většina z nás, koňáků, má i psího parťáka a nejspíš také měla to štěstí, že viděla tyto naše dva mazánky si spolu hrát. Jsou si predátor a jeho kořist schopni navzájem porozumět? Mohou z nich být kámoši jak hrom, anebo jsou slučitelní právě tak obtížně jako voda a oheň? Překvapivé závěry přinesla jedna ze studií!

Rozsáhlá studie, kterou v loňském roce publikoval tým vědců z univerzity v italské Pise, dokazuje, že pes a kůň – domestikovaný masožravý predátor a býložravý herbivor – jsou schopni, přestože jsou příslušníky diametrálně odlišných živočišných druhů, překvapivě efektivním způsobem komunikovat – dokážou vzájemně dešifrovat svá mimická gesta a výrazy svých tváří jsou schopni nejen pochopit, ale i napodobit. Porozumět si zvládnou i při tak komplikované činnosti, jakou je sociální hra – a to je další důkaz překvapivě rozvinutých kognitivních schopností těchto našich plně domestikovaných „průvodců“...

Sociální hra

Možná vám může připadat, že pochopit princip hry a její pravidla je prkotina. Jenomže tak to není. V průběhu hry se totiž velmi rychle střídají stavy, kdy má zvíře plnou kontrolu nad situací, jíž se účastní, a kdy ji naopak ztrácí. Hra je tedy kognitivně velmi náročná. Partneři vkládají do hry celý komplex mnoha různých nepředvídatelných faktorů, což vyžaduje, aby v rámci hry byly aktivně zapojeny složitější kognitivní procesy. Kognitivní náročnost hry je také příčinou toho, proč jsou účastníci na průběh hry extrémně soustředění – jsou plně zabraní do hry. Jistě sami ze svých vlastních uskutečněných her tohle překvapivě silné emociální nasazení důvěrně znáte. Právě náročnost hry je pravděpodobně i důvodem, proč se hra vyskytuje u savců a ne u obojživelníků a plazů a u ptáků ji můžeme pozorovat jen u papoušků a krkavcovitých ptáků, kteří mají, narozdíl od ostatních skupin ptáků, významně vyvinutější přední mozek.

Přestože je hra nepřehlédnutelným prvkem chování nejen v průběhu raného vývoje u většiny druhů savců, jeho adaptivní význam nebyl ještě plně objasněn. Uvádí se, že možnými adaptivními funkcemi her je optimalizace neuromuskulárního, nervového a motorického vývoje, podpora a rozvoj sociálního učení, komunikace a flexibility chování... K tomu, že toho chování savců je stále ještě tak trochu hádankou, přispívá skutečnost, že pozorování, která proběhla u mnoha různých druhů savců, odhalilo, že existují významné rozdíly v úrovni herní aktivity mezi jedinci, a to i v rámci druhu či sourozenců z jednoho vrhu. Na tomto poli tedy ještě zdaleka všechna data v ruce nemáme.

Hry jsou ve své podstatě opravdu komplikované – obsahují neagresivní interakce, za pomocí nichž se jedinec snaží získat výhodu nad svým protějškem. Aby účastníci hry byli schopni odhalit, zda se jedná o funkční chování (například útok) anebo výzvu ke hře, musí být schopni porozumět tzv. hravým signálům. Hravý signál je multifunkční signál, který aplikováním určitých projevů chování – gesto, mimika, případně i akustický signál – sděluje jasnou informaci o tom, že akce, která bude záhy vykonána, je hravá a nikoliv funkční. Takže něco takového jako: „Ač to tak nebude vypadat, ani vlásek ti nezkřivím – hrajeme si!“

Právě tyto signály snižují pravděpodobnost eskalace hry v agresi a to je velmi důležité – většina hravého chování totiž má svůj původ ve funkčních kontextech a může být proto chybně/špatně interpretováno. Herní signály, ať už vizuální, sluchové nebo čichové, jsou využívány nejen jako podnět k zahájení a udržení hravého kontaktu, ale i k ukončení herních bojů. Herní signály tedy obsahují jemné strukturální nebo kontextové rozdíly a jejich taktické využití je velmi závislé na koordinaci emise signálů mezi partnery. Sociální hra je tedy otevřeným oknem do kognitivních a komunikačních schopností jednotlivých druhů. 

Až dosud se většina mezidruhových studií zaměřovala na analýzu her v rámci jednotlivých druhů nebo her, které probíhají mezi psem a člověkem – pochopení funkce hry v tomto konkrétním vztahu má samozřejmě dobře rozpoznatelný praktický význam.

Výsledky studie

Studie, která byla v loňském roce publikována v časopise Behaviourial Processes, se ale zaměřila na jiný druh mezidruhových sociálních her. Sledovanými interagujícími druhy byli v tomto případě kůň a pes. Pomocí sady konkrétních klíčových slov (pes, kůň, hra, přítel) bylo vybráno dvacet videí zobrazujících průběh sociální hry mezi psy a koňmi. Analýzou videí byly následně dešifrovány vzorce chování a definovány analogické a druhově specifické vzorce chování a to jak pro psy, tak i koně.

Víme, že pro sociální hru jsou charakteristické hravé signály, které sdělují: „Chci si hrát! To, co teď budu dělat, není nebezpečné, není to útok, je to legrace.“ Například u psů je takovým signálem hravá úklona. Pes při hravé úkloně natáhne přední tlapy před sebe, sníží hlavu a přední část těla těsně k zemi, přičemž zadní část těla je ale umístěna jakoby výše, než byla její původní úroveň. Tento prvek chování pes provádí obvykle bezprostředně předtím nebo potom, kdy druhého psa hravě pošťouchne anebo kousne. Hravou úklonu předvede proto, aby tento jeho „útok“ nebyl chybně vnímán, aby bylo jasné, že o skutečný atak určitě nejde. Tento signál je odvozen od sebehendikepujících pohybů a poloh, z kterých lze obtížně zaútočit, a proto se z nich vyvinuly důvěryhodné signály výzvy ke hře.

Z analýzy vyplynulo, že koně a psi při hře uplatňují „pravidla férovosti“, jeden druhému nabízí výhody – jde o takzvaný „self-handicap“ – sebehendikepující pohyby a polohy (změna chování, změna polohy těla) jsou i běžnou součástí her, a to i lidských, a mají vést k umírnění silných stránek účastníka hry – jde o to, aby hra byla „spravedlivější“, byly vyrovnány síly, pro oba hráče mělo „smysl“ hru hrát...

Strukturu hry tvoří dva typy prvků. Koordinované a přesné pohyby, které se shodují s pohyby prováděnými v reálných – nikoli hravých – situacích, kterými jsou kupříkladu lov, útěk, souboj. Druhým typem prvků jsou ale pohyby, jimiž zvíře samo sebe postaví do nevýhodné pozice, nebo umožní, aby jeho pohyb ovlivnily náhodné faktory. Toto chování zvyšuje šanci, že se zvíře nedokáže účinně bránit, pokud by bylo napadeno, ztrácí kontrolu nad situací a schopnost přesné koordinace... prostřednictvím těchto prvků je tedy druhému nabídnuta „výhoda“.

„Self handicap“ se při analýze videí opakovaně objevoval i v rámci hry koní a psů. Psi méně cenili zuby, nepoužívali tolik přední končetiny s drápy a jak psi, tak i koně, snižovali svou výšku anebo si i lehli na zem. Oba druhy měli tendenci si lehat a prezentovat svou zranitelnost, přestože by tyto vzorce chování pro ně byly v jiném, než hravém kontextu, nebezpečné. Kůň a pes si tedy v rámci hraní hry slepě důvěřovali. Z analýzy dokonce vyplynulo, že navzdory významným fyzickým rozdílům mezi těmito dvěma druhy se míra využívání „self-handicapu“ a variabilita v hravých akcích mezi oběma interagujícími subjekty nelišila, což naznačuje schopnost využívat vyváženou hravou taktiku.

Velmi významnou součástí hry mezi těmito dvěma druhy byl také výraz obličeje. Obličejové výrazy, které hrají zásadní úlohu v komunikaci emocí, se vytvořily v průběhu evoluce proto, aby vyvolaly určitý typ odpovědi u příjemce. Aby taková komunikace fungovala, musí existovat soulad mezi zprávou vyjádřenou určitým konkrétním výrazem a jejím významem.

Koně a psi v rámci hry často vyjadřovali jak tak zvaný „hravý výraz“ (relaxed open mouth display / uvolněný výraz s otevřenými ústy), který je protikladný k výrazu hrozby, tak i „uvolněný výraz“ (relaxed lips face / výraz s uvolněnými pysky) – ústa jsou lehce otevřená s roztaženými koutky, pysky jsou v uvolněné pozici.

Studie nabídla následující data:

  • Psi a koně v průběhu hry jsou schopni doladit své herní relace
  • Oba druhy v rámci hry sami sebe znevýhodňují – praktikují „self handicap“
  • Uvolněná otevřená ústa (relaxed open mouth display) jsou výrazem tváře, který je přítomný u obou druhů při společném hraní
  • „Uvolněný výraz“ přerušuje hru mezi psy a koňmi
  • Kůň a pes jsou schopni sdílet hravou náladu a v průběhu hry využívají tzv. „hravý výraz“

Závěr

Tento pokus o analýzu hry psů a koní jistě obsahuje řadu spekulativních prvků a také vyžaduje další výzkum. V některých bodech bude třeba brzy vyvrácen nebo zapomenut a dost možná je celý jen slepou uličkou... Snaha poznat biologické kořeny a souvislosti hry, a to i mezi druhy, ale bude pokračovat a my se tedy můžeme těšit na další zajímavá průlomová zjištění. A co si z toho vzít? Etologie je stále ještě mapou plnou „bílých míst“, která čekají na svá objevení. Zdá se ale, že koně jsou schopni nám být významně plnohodnotnějšími partnery, než jsme si ještě před pár desetiletími mysleli. Když si mohou koně hrát se psy, proč by si nemohli hrát i s námi? Otázkou zůstává, zda my tu chuť „hrát si“ máme... chceme si s koňmi hrát, anebo s nimi chceme jen a jen pracovat? :)

Použité zdroje:

Maglieri Veronica, Bigozzi Filippo, Riccobono Marco,Palagi Elisabetta: „Levelling playing field: synchronization and rapid facial mimicry in dog-horse play“

Podobné články

Valach žárlí. Když se ke mně přiblíží jiný kůň, tak ho odežene. Tohle už jsem nejednou slyšela i zažila. Lidé běžně připisují koním komplexní emoce a…

Radost, náklonnost, smutek, hněv, žárlivost – ponořte se s námi do oceánu koňských emocí. Co o nich víme, na to jsme se zeptali různých odborníků -…