Koně sice neumějí mluvit, ale mají spoustu neverbálních způsobů, jak nám věci sdělovat. Některé z těchto projevů lze jasně popsat a mohou sloužit jako objektivní ukazatele, nic ale nenahradí celkový obrázek a dojem. Člověk by řekl, že čím déle u koní jsme, tím lépe bychom je měli znát a tím lépe bychom měli odhadnout, jak se cítí. Opak je ale pravdou. Čím déle u koní jsme, tím větší je naše selektivní slepota. Opakovaně se setkávám (a určitě v tom nejsem sama) s tím, že zkušení, třeba i závodní jezdci byli slepí k projevům nepohodlí svého nebo cizích koní, přestože laik jej viděl a rozpoznal. Jak je to možné?

Člověk má dobré vrozené předpoklady všímat si ukazatelů prozrazujících rozpoložení jak ostatních příslušníků svého druhu, tak i jiných zvířat. Je to evolučně velmi výhodné - podle toho v minulosti poznal, jak je naladěn ve společnosti výše postavený jedinec a zda je bezpečné jít k němu škemrat o jídlo. Pokud si správně dosadíte slova „šéf" a „zvýšení platu", lze toto aplikovat i v moderní společnosti. :-) V případě jiných druhů zvířat mu to zase pomohlo poznat, které zvíře je slabší a půjde snáze ulovit. Podobně dobré pozorovací schopnosti má i kůň - u něj se to zase hodilo k tomu, že včas poznal nebezpečí, což zvyšovalo jeho šance na přežití.

Člověk je ale také velmi učenlivý, zejména co se týče sociálního učení. Pokud se delší dobu vyskytuje ve společenství dalších lidí, má tendenci přejímat jejich názory, uvažování i způsob vyhodnocování skutečnosti. Jedná-li se o lidi, kterých si vážíme a/nebo je považujeme za zkušenější, přebíráme ještě mnohem snáze. Pokud tedy coby koňští laici přijdeme do společnosti lidí „zkušených", vědomě i nevědomě sledujeme, jak se chovají ke koním, co s nimi provádějí i jak na to reagují koně. Přebíráme od nich normy toho, co je správné, co špatné, co máme řešit a čeho si nemusíme všímat. Toto všechno si ukládáme do paměti a považujeme za prototyp správného jednání. Funguje to částečně i na nevědomé úrovni, takže „odkoukáváme" i chování lidí, s nimiž moc nesouhlasíme.

Nu a co si budeme povídat, s koňmi se nikdy nezacházelo příliš v rukavičkách. V dobách, kdy na jejich práci byli lidé závislí, nebyl čas na změkčilosti a pracovat museli za všech okolností. A už tehdy lidé zřejmě přišli na to, že koně vydrží fakt dost a jsou ochotní pracovat i ve chvíli, kdy kulhají nebo jinak trpí. Však se říká, že člověk „dře jako kůň". Časy se naštěstí mění, ale myšlení lidí se mění jen pomalu, není tedy divu, že známky, které bychom normálně vyhodnotili jako důkazy stresu nebo nepohody koně, se po vzoru starších „tvrdých" koňáků naučíme brát jako zcela samozřejmé, zejména pokud jsou přítomné často. Častým argumentem bývá, že „nás se v práci taky nikdo neptá, jestli nás od toho počítače nebolí záda".

Jenže dneska už pro nás (většinou) kůň není nezbytným nástrojem obživy, bereme ho spíš jako parťáka, tak si můžeme dovolit trochu změkčilosti. Pojďme se tedy mrknout na znaky, které říkají, jak se naše zvíře cítí. Zas tak moc se neliší od nás.

Pohybový projev zvířete

„Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, tak z něj slez,"
říká známé indiánské přísloví. Není tam nic o delším biči ani ostřejších špornách. :-) Pokud se tedy kůň tváří, že každou chvíli pokojně zemře, každý krok z něj dojíme a nereaguje na běžné pomůcky, není to normální stav a neznamená to, že je to hodný a klidný koníček. Znamená to, že buďto má nějaký problém, nebo jsme někde udělali poměrně zásadní chybu. Fyzicky a duševně zdravý kůň bez ohledu na temperamentové založení nemá problém s pohybem vpřed a nenechá do sebe bušit.

„On strašně rád běhá"
A pak tu máme druhý extrém - koně, kteří mají takovou „radost ze života", že buďto posílají jezdce k zemi vždy když nemají „svou dávku pořádné práce", nebo jsou naprosto neudržitelní na každé louce, případně po zahřátí. Umíte si představit, jak by v přírodě dopadlo zvíře, které neustále mrhá energií, protože „strašně rádo běhá"? Ne, ani toto není přirozené chování, je to patologie, která má svou příčinu. Buďto to nebohé stvoření před něčím utíká - necitlivým jezdcem, tlačícím sedlem, ztrátou rovnováhy, nebo je velmi nervózní (mladý kůň poprvé sám venku), či dlouhodobě trpí stájovou neurózou (nemožnost volného pohybu, neustálý pobyt na omezeném prostoru) a příliš energetickým krmením. Občas taky vším dohromady.

Samozřejmě, že se koně liší svým temperamentovým založením, jsou koně klidní až tlačiví a jsou koně „stříkačky". Samozřejmě, že když je kůň zvyklý na vysokou zátěž a je podle toho krmen a menežován a najednou je zátěž vysazena, bude veselo. Pokud se ale chování dlouhodobě dostane do takového extrému, že je na úkor běžné jezditelnosti, není to normální stav koně, který je v pohodě.

„Bojí se i vlastního stínu"
Koně jsou od přírody lekavá zvířata, dost jim to pomáhalo v přírodě v boji o přežití. Museli co nejrychleji zaznamenat změny v prostředí, svědčící o hrozícím nebezpečí. Na druhou stranu ale bezhlavá reakce na neohrožující změny s sebou také nesla své riziko. Kůň, který se vyděsil bílého (větrem otočeného) listu lopuchu tak, že v plném cvalu naboural hlavou do stromu, asi v přírodě nedostal šanci k předávání svých genů potomstvu (a byl by vhodným kandidátem na koňskou Darwinovu cenu). Pokud tedy kůň takto přehnaně reaguje na drobné podněty, není to přirozené chování a může to mít v zásadě dva důvody (pomineme nyní fakt, že i mezi koňmi se nacházejí sebedestruktivní psychopati :-) ). Tím prvním je špatná zkušenost z minula. Jako příklad uveďme exparkurového koně, který se i po letech panicky bojí deky, odložené na hrazení jízdárny. Zapátráním v minulosti zjistíme, že protože byl odmala dost koukavý, byl „otužován" požadavkem skákání přes kolmák s přehozenou dekou a tato situace se poněkud nezvládla (přeloženo, kůň za svůj strach, zpočátku přirozený, dostal pár výprasků). Nebo kůň, který se lekl traktoru a při uskočení si roztrhl bok o drát trčící z plotu, se pak bude bát traktorů o to víc. Špatné zkušenosti se mohou týkat míst, situací nebo jednání jezdce, které pak spustí strachovou reakci.

Další příčinou přehnané lekavosti je nervozita koně. Pokud je kůň (ale platí to i u lidí) nervózní, rozhodí ho věci, kterých by si jindy možná ani nevšiml. Příčinou nervozity koně může být nová situace, nesrozumitelné požadavky nebo nátlak jezdce, jezdcova nervozita a spousta dalších důvodů, které při troše snahy sami vymyslíte. V každém případě přehnaná lekavost není normální stav.

Řeč těla

Někdy, pokud jsou koně dobře „zpacifikovaní", nemají šanci svou nepohodu projevit pohybem. Můžete ji ale poznat na tom, jakým způsobem se pohybují a co říká jejich tělo. Troufám si odhadnout, že největším problémem většiny našich jezdců je fyzické i psychické uvolnění koně. Nebo dokonce - poznat, kdy uvolněný je a není. Toto se bohužel velice špatně popisuje, protože to závisí na stavbě těla a pohybu konkrétního zvířete - co je u jednoho koně ztuhlý a křečovitý pohyb, je u jiného normální, uvolněný projev, protože lépe to zkrátka nesvede. Je tedy nejlepší posuzovat koně, kterého známe. Obecně řečeno, pohyb by měl být v první řadě plynulý a pravidelný, kroky by měly být stejné. Je-li trhaný a nepravidelný nebo kůň krátí krok, hledejte problém. Pokud v klusu dostáváte rány do pozadí, také hledejte problém. Ten může být ve zdraví, v nepadnoucí výstroji, v působení jezdce (zpravidla tvrdá ruka), v nevhodném povrchu (na hrbolatém tvrdu se normálně cítící kůň moc neuvolní) a v „hlavě koně" - tedy v negativním očekávání na základě předchozí zkušenosti. Zejména u starších koní je potřeba zpočátku dost času, aby se rozhýbali a zbavili stájové strnulosti, pokud ale nepomůže oklusání, případně ocválání na delší otěži a poohýbání do stran, něco nebude v pořádku.

V posuzování toho, zda se kůň cítí přijemně, je důležité si všímat také reakcí na pomůcky, kopání po holeni, vyhazování po biči - může se jednat buďto o naučené chování (v minulosti se koni vyplatilo) nebo o obranu před necitlivým jezdcem. Schovávání se před udidlem (zalézání za otěž) je známkou necitlivé ruky současného nebo minulého jezdce, házení a pohazování hlavou vždy značí nepohodu koně a kousání udidla nebo vrzání zuby bývá známkou nervozity nebo bolesti.

„Jak poznám, že je kůň pode mnou uvolněný?"
Pocitem. Žádný teoretický popis nepomůže, pokud jste na uvolněném koni nikdy neseděli, ale stejně to zkusím. :-) Měli byste cítit, že hřbet pod vámi se lehce pohupuje - v závislosti na chodech koně od velmi mírného houpání (to jsou koně s plochými chody, na kterých se sedí jako na kanapi :-)) až po pocit připomínající loďku na rozbouřeném moři (drezurní „chodový" kůň), ale stále je to houpání, nikoli rány do zad. Pokud se vaše pozadí potkává se hřbetem koně, je to stejně nepříjemné pro vás jako pro něj. Ani krk koně není ztuhlý a je nesen buďto v přirozeném držení rovný či mírně spuštěný dolů, nebo na vámi udaném přilnutí. Hlava nahoře je vždy projevem napětí, nepohodlí nebo jeho očekávání či stresu. Dále by kůň měl jít dopředu v pravidelném rytmu (viz výše) bez přehnaného tlačení nebo brzdění a měli byste cítit, že je ochotný se nechat sestavit a vést na kteroukoli stranu. Jste schopni mírně (u přiježděných koní i více) pohnout kteroukoli částí koňského těla - holení ustoupit záď, uhnout žebra, rukou sestavit do stran, nebo koně požádat o snížení nebo naopak vyšší nesení krku. Kůň tyto pomůcky přijímá bez odporu a reaguje na ně (jejich síla se podle individuální citlivosti koně může lišit). Neměli byste nikam padat, ani do stran, ani dopředu. Zkrátka, cítíte se příjemně. :-)

Výraz koně

Výmluvný bývá i výraz koně a pohled a hra uší. Kůň by měl hledět klidně a pozorně s uvolněným a soustředěným výrazem. Napjatý pohled v doširoka rozevřených očích a roztažené nozdry rozhodně nesvědčí o klidu koně. Stejně jako u lidí, pokud je ve stresu, má stažené mimické svaly a na jeho výrazu je to patrné. I uši by měly být živé, pohyblivé a reagující na okolí a pomůcky jezdce. Kůň by měl pravidelně dýchat v závislosti na aktivitě. Pravidelné odfrkávání není na škodu, občasné delší odfrknutí bývá známkou uvolnění. Čelisti koně by neměly být křečovitě stažené, kůň by neměl otevírat hubu ani vyplazovat jazyk (obojí svědčí o velkém nepohodlí způsobeném rukou jezdce).

Jednotlivosti

Tím jsme asi vyčerpali popis celkového obrazu, nyní se podívejme na detaily. Přestože některé hodně vypovídají o rozpoložení koně, nikdy bychom neměli soudit jen podle detailů. Mezi často diskutované projevy toho, že se koni něco nelíbí, patří i švihání ocasem. Není to ukazatel svědčící o dlouhodobé nepohodě, kůň většinou reaguje švihnutím na momentální situaci, třeba dloubnutí patou nebo ostruhou. Pokud švihá víc, může tím říkat buďto, že jsme ho naštvali (což samo o sobě nemusí být vždy špatně :-)), nebo u klisen, že jsou v říji (a pak je vlastně taky štveme, protože mají zrovna myšlenky na něco úplně jiného než naše požadavky). Na pováženou je, pokud kůň (nebo dokonce různí koně) švihá ocasem vždy pod určitým jezdcem. I toto je ukazatel poměrně sporný, protože jsou koně (zpravidla klisny), kteří ocasem švihají od přírody hodně a jiní, do kterých zapíchnete špornu a nehnou jím. Také křečovité nesení ocasu, ať už je „vytrčený" vzhůru, nebo křečovitě stažený, naznačuje tenzi a ztuhlé svaly hřbetu a zádi.

Pocení a pěnění jsou také často rozebírané ukazatele. Kůň by se měl potit přiměřeně práci a počasí, ovšem s přihlédnutím k tomu, že různí koně se potí různě. Pokud se kůň pravidelně vrací z práce „pod pěnou", něco je špatně. Buď je vzhledem ke své kondici nepřiměřeně zatěžován, nebo se potí z psychických důvodů, především ze stresu. Anebo je zkrátka (v zimě) příliš chlupatý. :-) Je dobré si také všímat partií, kde se kůň potí. Pokud se totiž potí nerovnoměrně (například každá strana krku je jinak zpocená), může to indikovat problém (například přílišnou křivost koně). Pěnění je ale opravdu otázka do pranice. Říká se, že správně uvolněný kůň má měkce překusovat udidlo a tudíž pěnit, pokud nepění, je to špatně. Ale pokud pění moc, je to taky špatně. A pění kůň, pokud nemá udidlo? :-)

Pěna v hubě koně vzniká, když jsou sliny našlehány pohybem jazyka a nejsou dost rychle polykány. Rychle polykány nejsou zpravidla tehdy, pokud je kůň ohnutý v týlu, tedy přiuzděn - v této pozici se mu hůř polyká. Svou roli sehrává i utažený nánosník. Kůň, který je uvolněný a jen měkce překusuje udidlo, trochu napění. Kůň, který je nervózní a v tenzi, „mele pantem" o hodně víc a vzniká tak mnohem více pěny. A kůň, který je naopak ztuhlý, zpravidla v důsledku tenze nebo obrany proti tvrdé ruce, nepění, případně, pokud má krk rovný, i když je uvolněný, sliny polyká. Zjednodušeně řečeno, pěna odkapávající od huby koně svědčí víc pro nervozitu, utažený nánosník a dlouhou dobu, po kterou je kůň držen na kolmici, než pro uvolnění. Suchá huba zase může znamenat ztuhlého koně (je-li na přilnutí), ale také nemusí znamenat vůbec nic, pokud se kůň pohybuje na dlouhém krku a tudíž stíhá polykat. Velmi obecně lze říci, že nejlepší je bílá „rtěnka". Ovšem ještě úplně jinak je to v případě, že koni podstrčíte cukřík nebo jablíčko, to podporuje slinění do té míry, že bude pěna odkapávat i koni, který normálně příliš nepění. A ano, i bez udidla může kůň pěnit, je-li přiuzděn, zejména pokud tomu napomůžete výše zmíněným jablíčkem.

Není proto dobré soudit podle jednoho ukazatele, ale raději se zahledět na celkový obraz a projev koně. Často víc než rozumem poznáme citem. Citlivý člověk dokáže i cítit, zda je kůň v klidu a pohodě, podobně jako to koně cítí z nás lidí. Ostatním nezbývá než cvičit svůj cit a snažit se svého čtyřnohého parťáka vnímat co nejlépe. Vyplatí se to, koně jsou vděční tvorové s velkým srdcem.

PS: Tento článek rozhodně nechce lynčovat jezdce, jejichž koně se lekají, utíkají, potí nebo jsou ztuhlí. Všichni se učíme a výcvik nebo dokonce redrezura koně je běh na dlouhou trať. Chce pouze připomenout některé věci, které by pro dobro koní neměly být ignorovány nebo považovány za pouhý „zlozvyk", protože citlivost a všímavost k projevům koně je největší devizou dobrého koňaře.