Americký psycholog Martin Seligman provedl zajímavý pokus. Zamezil psům v přeskočení přepážky kyvadlové komory (komora, rozdělená přepážkou na dvě části) tím, že je uvázal do postroje a elektrošoky do tlapek zesílil. Psi brzy poznali marnost svého snažení a přestali se pokoušet o únik. Po několika opakováních tohoto pokusu se psi, ani když je vrátil do původních podmínek, nesnažili elektrošoku vyhnout, přestože mohli. I když nemuseli, pasivně elektrošoky přijímali i nadále. Tento stav se odborně nazývá naučená bezmocnost (orig. learned helplessness, zkráceně LH).

LH vzniká v důsledku dlouhodobé nebo opakované zkušenosti, že zvíře není schopno kontrolovat vnější podnět, který mu působí nepohodlí nebo bolest. Ani není schopno před bolestí uniknout. Ať dělá co dělá, bolest se jedině zhorší, ale nikdy nezmenší. Co bude výsledkem? Rezignace. Zvíře, které se stáhne samo do sebe, přestane se bránit a přestane se snažit z nepříjemné situace uniknout. A pokud se tyto situace opakují?

Začneme-li během výcviku po koni požadovat chůzi na kratší otěži a "kulatost", jdeme proti jeho přirozenosti. Přirozený smysl pro rovnováhu mu totiž velí při rozcházení zvednout hlavu. Udělá-li to, působení udidla se v tu chvíli stane nepříjemné. Většina koní podle svého temperamentu a povahy zkusí více či méně silně zabojovat. Je-li jezdec nedůsledný, kůň mu utíká z přilnutí. Je-li důsledný, kůň postupně zjistí, že udržením ohnutého krku se nepříjemnému tlaku vyhne. V každém případě dokáže vyřešit nepříjemnou situaci a později se vždy pokusí toto řešení znovu aplikovat.

Co se ale stane v případě, že přestože kůň povolí a "zůstane dole", ale jezdcova ruka stále táhne a působí bolest? Kůň zkusí zabojovat silněji. Nemá-li ale místo huby podrážku, silnější jezdec ho udrží. Zvíře podle svých možností a inteligence zkusí odmítnout poslušnost. Možná odmítne pohyb vpřed... použijí se ostruhy nebo tušírka. Možná zkusí kozlovat, prchnout nebo se postavit na zadní... dobrá, použijeme znovu ostruhy a přidá se práce, však ono ho to přejde. Kůň přece nesmí nikdy vyhrát. Dostatečně silný, důsledný a zkušený jezdec umí zvítězit nad většinou koní. Co je přirozeným důsledkem situace, kdy kůň pozná, že nemůže vyhrát a každý pokus bojovat skončí jen nepříjemností a větší námahou? Ano, pasivita. Zvíře pochopí, že bránit se nemá smysl. Rezignuje a se situací se smíří navzdory bolesti.

Každý, kdo se u koní nějakou chvíli pohybuje, kdo prošel několik stájí nebo navštívil jezdecké závody, si pravděpodobně už položil tuto otázku. Proč se to (konkrétní) nebohé zvíře nebrání takovému zneužívání. Proč se nebrání jezdci, který mu při každém kroku škubne v hubě pákou, nebo tomu, který ho donekonečna drtí na malém kruhu. Proč neodmítne poslušnost před skokem, který je evidentně nad jeho síly?

Naučená bezmocnost versus habituace a rezignace

Nyní zabrousím více do psychologie a pokusím se vysvětlit rozdíl a vztahy mezi těmito pojmy. Mají hodně společného a chci-li vymezit, co je vlastně naučená bezmocnost, musím nejprve definovat, co není.

Habituace (návyk) je nejjednodušším druhem učení. Spočívá v tom, že jedinec si zvykne na určitý podnět natolik, že jej přestane vnímat. Koně jsou velmi citliví na doteky, mouchu na kůži/srsti cítí velmi dobře. Přesto jsou schopni se habituovat na tlak sedla na hřbetě nebo dotažený podbřišník. Pokud si nesprávným či nešetrným přístupem vyrobíme koně tupého na holeně, nejedná se o nic jiného než o habituaci. Kůň nerozumí našim signálům a vyhodnotil je jako nedůležité. Podmínkou habituace na určitý podnět je, že podnět je vyhodnocen jako neškodný a tudíž nedůležitý. Na ležícího psa vedle jízdárny, který koni nikdy neublíží, také můžeme koně habituovat. Pokud ale jednou pes vyskočí a koně kousne, habituace je rázem pryč.

Snáší-li kůň bez mrknutí oka bolestivé podněty, není to habituace, ale naučená bezmocnost.

Rozdíl mezi habituací a naučenou bezmocností tkví v tom, že podněty, na které se kůň habituuje, jsou neškodné a nepůsobí bolest (alespoň ne velkou). Kůň dokáže překonat i určité nepohodlí, ale je-li ve hře bolest, habituace není možná. Snáší-li tedy kůň bez mrknutí oka bolestivé podněty, není to habituace, ale naučená bezmocnost.

Naučená bezmocnost a rezignace také není totéž. Rezignace je výsledek momentálního stavu. Kůň zjistí, že se nemůže bránit a rezignuje. Druhý den nebo v jiné situaci to ale zkusí znovu, nevzdá se hned napořád. Pokud ale skončí vždy se stejným výsledkem, budou pokusy stále řidčí a slabší, až ustanou úplně. Kůň se naučí, že je bezmocný trvale. To je chvíle, kdy se přestane bránit i když odstraníme donucovací prostředky a kdy lze říci, že se naučil bezmoci.

Bolest s nemožností obrany či úniku vyvolává v organismu stresovou reakci. Zejména jedná-li se o bolest náhlou a nečekanou, jedinec je v neustálém střehu a stresu. Představte si sami sebe třeba v zubařském křesle hodinu každý den. Čas od času vám zubař způsobí různě silnou bolest, aniž by vás předem upozornil a aniž byste věděli proč. Jak byste se cítili?

Naučená bezmocnost jako model deprese

Důsledek naučené bezmocnosti je ten, že se zvíře vzdává. Ztrácí motivaci se učit a vůbec reagovat. Proces učení je tedy velmi ztížený, až znemožněný.

Naučená bezmocnost se projeví jak v oblasti chování (důsledek kognitivní a motivační), tak v oblasti emocí a prožívání. Důsledek v oblasti motivační je ten, že se zvíře vzdává. Ztrácí motivaci se učit a vůbec reagovat. Proces učení je tedy velmi ztížený, až znemožněný. Pro učení je totiž potřeba iniciativa, vyhodnocení výchozí podmínky (např. naši pomůcku) a snahy něčeho dosáhnout (ať již odměny nebo zbavení se nepříjemného tlaku), která jej motivuje k reakci. Následné pozitivní nebo negativní zpevnění umožní lepší zapamatování reakce. Pokud je ale zvíře přesvědčeno, že je bezmocné a nemůže ovlivnit situaci, v níž se nachází, žádnou vlastní iniciativu nevyvine, není k ní motivováno. Proces učení tedy není efektivní ani v nejmenším. Ve finálním stadiu naučené bezmocnosti dochází i ke kognitivnímu deficitu, zvíře se nedokáže učit ani kdyby chtělo.

Co se týče emocí, u lidí s LH byl prokázán silný emocionální rozvrat. Obviňují se i za věci, které nemohli ovlivnit, prožívají beznaděj a skličující pocity, objevují se i symptomy deprese. Při pokusech na zvířatech byly též pozorovány projevy, připomínající depresi u lidí. Dlouho se naučená bezmocnost u zvířat považovala za ekvivalent deprese u lidí, pozdější výzkumy ale ukázaly, že tak jednoduché to s depresí u lidí není. Asi nikdo není schopen doložit, že koně s LH trpí depresí. Ale změněné chování u zvířat, apatie a pozdější následky jasně ukazují, jaké emoce asi zvíře prožívá.

Zdravotní důsledky tréningu vedoucího k naučené bezmocnosti

Zvíře, které je vystaveno zátěžovým situacím, ústícím ve stav naučené bezmocnosti, je vystaveno dlouhodobému těžkému stresu. Se všemi negativy, která s sebou stres přináší. Tedy například snížená obranyschopnost organismu a odolnost vůči nemocem, špatná krmitelnost a žaludeční vředy, narušený energetický a elektrolytový metabolismus.

Mimoto kůň, který se naučil, že bránit se nikdy k ničemu nevede, se nebrání ani v momentě, kdy mu opravdu jde o zdraví. Ať jej bolí cokoli, ať jej svážete do kozelce nebo jej nutíte pracovat zraněného, neuvidíte rozdíl. A neprotestující zvíře mají lidé sklony přetěžovat. Dříve či později tedy tito lidé pravděpodobně skončí s nenapravitelně zdravotně poškozeným koněm.

Jak se učí bezmoci

Naučená bezmocnost nevzniká ze dne na den ani náhle. Má mnoho stupňů a vede k ní delší cesta. Na jejím počátku je zvíře, které se snaží člověku vyhovět. Člověk toho zneužije ať již z nevědomosti nebo bezohlednosti a začne požadovat více, než je kůň schopen zvládnout. Tlak ze strany jezdce neustává bez ohledu na to, zda zvíře může jeho požadavky splnit. Důsledkem pro koně je bolest a zvíře se dostává pod psychický a fyzický tlak.

Postupně ztrácí ochotu, dostává se do stresu a začíná odmítat poslušnost a bránit se. Disponuje-li jezdec dostatečně účinnými pomůckami (fyzická síla, ostré uždění, pomocné otěže, ostruhy, omezený prostor...), odpor dusí hned v zárodku. Kůň se podvolí i když bolest a nátlak nezmizí. Nic jiného mu totiž nezbývá, bojuje-li, vše se jen zhoršuje. Toto podvolení ale neznamená, že zvíře se dostalo do „pohody". Dokud trvá tlak a bolest, trvá i nepohoda a stres zvířete, jen se nyní neprojevuje. Dostalo se do fáze rezignace. Opakováním se dosahuje posílení tohoto stavu. Kůň znovu a znovu zkouší bojovat, ale vždy skončí se stejným výsledkem, čímž se utvrdí ve svém stavu rezignace. Učí se, že boj nemá smysl a stává se "naučeně bezmocným". Nastane pro jezdce celkem příjemné období, kdy má submisivního a dokonale poslušného koně - stroj.

Takový kůň může svou nepohodu vybíjet „žádoucím" způsobem - třeba výraznými a dech beroucími chody.

Zvíře se ale snaží své negativní pocity ventilovat jinak. Nemůže-li si to dovolit na jízdárně, může se stát nebezpečným v terénu. Může se stát agresivním v boxu. Může se stát nevypočitatelným. Chovat se zcela submisivně a apaticky a jednou za čas se „vyventilovat" nebezpečným útokem. Může také předvádět výborné výkony na obdélníku/kolbišti a po jeho opuštění začne rodeo. Může svou nepohodu ale vybíjet i jen „žádoucím" způsobem - třeba výraznými a dech beroucími chody. V každém případě se jedná o zvíře emocionálně nestabilní, rozvrácené, nešťastné.

Stav naučené bezmocnosti se ale vyvíjí dále. Stále se snižuje motivace koně vůbec něco dělat. Pokud se přístup ke koni nezmění, většinou dříve nebo později dojde k tomu, že přestane fungovat. Stane se apatickým, tupým, „vyhořelým". Pokud ovšem dříve neukončí svou kariéru kvůli onemocnění (třeba zdánlivě se stresem nesouvisejícím) nebo zranění z přetažení.

Lze takové zvíře napravit?

Většina psychologů se domnívá, že náprava behaviorální cestou (tedy prostřednictvím chování) není možná a stav je nevratný. Nicméně se zdá, že na tento stav působí podobné prostředky jako na deprese, tedy antidepresiva a elektrošoky. Poté jsou jedinci schopni fungovat.

Určité behaviorální řešení snad existuje, nepůsobí ale na 100%. Přesunout zvíře do zcela jiných podmínek a zcela změnit přístup k němu včetně jeho využití. Nedostal-li se sportovní kůň do terminálního stadia LH, je možné, že bude moci být využíván například k rekreačnímu westernovému ježdění. To ale záleží na konkrétním případu i na konkrétních podmínkách. V každém případě je prognóza velmi nejistá a další využití zvířete diskutabilní.

Mám osobní zkušenost s naučeně bezmocnou sibiřskou kočkou. Když se ke mně dostala, byla zhruba půlroční a zcela rezignovaná. Nechala si ubližovat zcela bez zábran včetně vyškubávání chomáčů srsti nebo řezání do kůže. Nejenže se nebránila, ona se ani nedržená nepokusila o útěk, jediná reakce na největší bolest bylo tiché kníknutí. Po dalších třech letech naprosté volnosti, neomezování a vymazlování jsou na ní stále patrné následky. Není již rezignovaná, působí spokojeným a vyrovnaným dojmem. Stále se ale nedokáže bránit, pokud se jí někdo pokusí ubližovat. Za její největší úspěch považuji fakt, že je-li nedržena, pokusí se z ubližujících se rukou vyplížit. Stačí ale jen malý náznak restrikce a upadá do stejného stavu naprosté odevzdanosti jako když jsem ji před třemi lety viděla poprvé. Podobné výsledky byly dosaženy i na dalších zvířatech v psychologických experimentech. Lze očekávat, že koně v tomto případě nebudou výrazně odlišní.

Zde je na místě ještě zmínit, že vůči naučené bezmocnosti jsou různí jedinci různě náchylní, existují i jedinci „nezlomitelní". Bylo pozorováno u lidí třeba v koncentračních táborech, že některé jedince nebylo možno do stavu naučené bezmocnosti dostat, zatímco u jiných to šlo velmi snadno.

Jak poznáte zneužívané zvíře?

Oblíbená poučka mezi jezdci je, že kůň je zvíře zvyku. Nakonec si zvykne na cokoli a bude přitom spokojené. Dokáže si zvyknout i na těžkou práci nebo celodenní stání v boxu bez kontaktu s ostatními koňmi. Proto je tak náročné odlišit koně dobře habituovaného od koně bezmocného. Možné to ale je. Prvním a nejdůležitějším kritériem je, jak kůň reaguje na bolest. Jedná-li se pouze o lokalizovanou, dlouhodobou bolest v mezích snesitelnosti, např. v hubě, kůň otupí. Nervová zakončení v těch místech se stanou méně citlivá. Chybí-li ale celkové reakce na bolest, tedy nereaguje-li např. kůň ani na škubání pákou, ani na píchání ostruhou a pobízení tušírkou, nemůže se jednat o habituaci všech nervových zakončení. Chybějící reakce již mluví pro naučenou bezmocnost. Stejně tak, je-li bolest silná a zvíře předtím nemělo možnost se habituovat.

Dalším kritériem je přítomnost stresu, a není tím myšlen stres nezkušených koní, kteří teprve poznávají závodní prostředí. Každý člověk, i naprostý laik dokáže rozeznat uvolněné a klidné držení těla a soustředěné reagování od pohybů vnitřně napjatého, ztuhlého a vystresovaného jedince. Bohužel, lidé pohybující se kolem koní tyto znaky často buďto vidět nechtějí, nebo je nevědomě ignorují. Kdyby tomu tak nebylo, mnoho přirozených horsemanů by muselo být odsouzeno za zneužívání koní (protože LH není nic jiného než psychické zneužívání) a mnoho výborných drezurních koní by přestalo oslňovat svým exaltovaným projevem. Více se tímto tématem zabývá holandská psycholožka Ulrike Thiel, jejíž článek bude následovat (pozn. redakce: připraven je již na tento pátek!).

Koho se tohle všechno týká

Již jsem opakovaně psala o koních drezurních a také jsem zmínila přirozenou komunikaci. Impulsem k výzkumu naučené bezmocnosti u koní byly dohady kolem rollkuru a právě rollkur je často spojován s naučenou bezmocností (více opět odkazuji na článek Dr. Thiel). Drezura ale není jedinou parketou, kde se můžeme s „bezmocnými" koňmi setkat. Jedná se o přístup a způsob tréningu, proto není omezený disciplínou. I mnoho rádobyjezdců své koně takto zlomí, aniž by tušili, že něco jako naučená bezmocnost existuje.

Ani parkuroví jezdci nejsou „z obliga". Není bohužel úplně vyjímečné setkat se na závodech s kulhavým, tj. bolavým koněm, který přesto skáče. Najíždění na skoky s koněm za kolmicí také prozrazuje naprostou submisi koně a podrobení se jezdci, vezmeme-li do úvahy, jak omezené zorné pole kůň v tu chvíli má.

Mocný nástroj, který nahrává naprostému ovládnutí koně je kruhovka. Zvíře nemá možnost úniku a člověk ho může velmi snadno uhonit až do naprosté rezignace. Projevuje odpor? "Nedám mu klid, dokud se nepodrobí," to je přístup některých horsemanů. Až poté, co se zvíře podvolí a nechá se sebou bez odporu manipulovat, je mu umožněno zůstat v klidu. Po několika lekcích se takové zvíře podvolí bez odporu všemu, protože zjistí, že jinou šanci nemá. Je-li toto cvičení pravidelné, pocit bezmoci se zafixuje natolik, že zvíře se bude podobně jako Seligmanovi psi chovat bezmocně i v otevřeném prostoru. A jen sklopené uši a náznaky agrese cvičiteli za zády prozradí jeho stres a diskomfort.

Naučená bezmocnost je stav pro jezdce do jisté míry pohodlný. Má pod sebou dobře naprogramovanou mašinku, která vykonává, nač je naučena, hodné zvíře, které se nebrání. Již jsem se setkala s tvrzením, že ideální drezurní kůň je takový, který je dokonale submisivní. Naučeně bezmocný kůň dokonale poddajný a submisivní je. Je to ale stav, hraničící s týráním zvířete.

Považuji za nezbytně nutné, aby si nejen jezdci, ale i jezdecká veřejnost uvědomili, že neprojevování odporu nemusí být znakem spokojeného a vyrovnaného zvířete. Aby otevřeli oči a dokázali se podívat na skutečnou podstatu některých výkonů, které vypadají tak úžasně.