Aby se koně rádi učili

20. 9. 2009 Katka Lipinská Autor fotek: Kateřina Lipinská

Vše, co s koňmi děláme, se musejí naučit. Od klidného stání při čištění až po rozlišování jemných nuancí v poloze holení při stranové práci. Neškodí proto si čas od času připomenout některé důležité zásady.

Učení je specifická aktivita, která vede ke získání a osvojení nových znalostí, dovedností a jejímž důsledkem jsou změny v chování jedince. Tyto změny jsou zpravidla (často naštěstí pro nás) vratné. Schopnost a ochota k učení je u různých jedinců různá, s věkem se zpravidla snižuje. Do jisté míry ji má každý (zvíře i člověk), umožňuje totiž lepší adaptaci organismu na prostředí a zvyšuje šance k přežití. Má-li být učení efektivní a nestát se trápením všech zúčastněných, je potřeba si neustále uvědomovat, proč se zvířata učí.

Základním principem učení je, že reakcím, které vedou k ohrožení se jedinec vyhýbá, zatímco ty, které vedou k uspokojení potřeb a získání příjemného pocitu, má tendenci opakovat.

Jednoduše proto, aby získali určité pohodlí a vyhnuli se nepohodlí. Základním principem učení je, že reakcím, které vedou k ohrožení (ohrožuje i bolest a vyčerpání) se jedinec vyhýbá, zatímco ty, které vedou k uspokojení potřeb a získání příjemného pocitu, má tendenci opakovat. Při záměrném učení se tedy vždy využívá znepříjemnění a ztížení chování nežádoucího a (nebo) vyvolání, posílení a zjednodušení chování žádoucího. Aplikace pak může kolísat od striktního uplatňování technik „cukr a bič" až po nastavování situací tak, že manipulace, nebo chcete-li vedení (ať už zvířete nebo dítěte) není patrná.

Až příliš často se setkáváme s tím, že jezdci se na koně zlobí, že neplní jejich požadavky, jsou přesvědčení, že jim to dělají naschvál, že jsou líní, nechtějí pracovat, nebo jsou dokonce zlomyslní a záludní. Skutečnost je ale vždy taková, že zvíře jen volí cestu nejmenšího nepohodlí a největšího pohodlí. Většina tzv. líných, zlomyslných a nespolupracujících koní vzniká ze tří důvodů: spěch a přehnané nároky; hrubé chyby v posloupnosti výcviku a neschopnost člověka sdělit koni své požadavky; a využívání negativní motivace více než pozitivní.

učeníPřílišný spěch nebo vysoké nároky způsobují, že se zvíře dostává do psychické i fyzické nepohody. Ono nejprve člověku vyhoví, ale důsledkem tohoto vyhovění je nepohodlí, posléze únava, ztuhlé svaly a bolest z přetažení. I v případě, že jezdec nezapomíná chválit, fyzický diskomfort je takový, že výsledná bilance je záporná a zvíře je za spolupráci „odměňováno" bolestí nebo vyčerpáním. Hledá tedy jiný způsob, jak se nepohodlí zbavit. Buďto se naučí podvádět (v drezuře) nebo začne klást odpor.

V této souvislosti není od věci poznamenat, že každý kůň jinak chápe a také má jiné tělesné dispozice (zejména dnes v době šlechtění zvířat, ideálně stavěných do sportu). To, co talentovaný a výborně stavěný kůň zvládne sám a jakoby mimochodem během pár týdnů, se jiný může učit až několik let. Totéž platí i pro jezdce. To, co zkušený jezdec dokáže srozumitelně vysvětlit koni během několika lekcí, méně pokročilý bude vysvětlovat nepoměrně déle. Je-li jeho vysvětlování pro koně nejasné, bude kůň déle tápat, než metodou pokusu a omylu najde správnou reakci. Dlužno ale říci, že toto sice výcvikový proces zpomaluje, ale samo o sobě neznemožňuje a nelze říci, že by koně „kazilo". Co jej ale „kazí", je nátlak a trest, jehož význam kůň nechápe.

Pouze pozitivní motivace?

Zajímavá je otázka, zda je možný výcvik na bázi úplné dobrovolnosti, pouze na základě pozitivní motivace. Jen tak bychom totiž mohli mluvit o skutečně nenásilném výcviku. Jistěže je možné, aby se tímto způsobem zvíře učilo, jeho reakce ale pravděpodobně nebudou spolehlivé v případě působení silnějšího vnějšího podnětu (např. náhlého odchodu ostatních koní). Britská psycholožka Moyra Williams popsala svou zkušenost s výcvikem „nepopsané" tříleté klisny, jíž se od počátku výcviku rozhodla ovládat pouze doteky v oblasti kohoutku (kohoutek zvolila proto, že je jedním z nejcitlivějších míst na těle koně).

Klisna byla velmi chápavá a naučit ji správným reakcím nebyl problém. Ovšem: „Problém se nečekaně vynořil naprosto jinde. Bylo jím prosazování poslušnosti. Nona sice velmi brzy zvládala můj způsob výcviku, občas si ale prostě dělala, co chtěla. Když se pomůcka k obratu nelišila od jejího vlastního úmyslu, reagovala ochotně a značně rychle. Pokud však byla právě jiného názoru, přestala na moji pomůcku brát ohled a já jsem neměla žádnou možnost jí v tom zabránit. Kárání, které nebylo spojeno s bolestí, mělo na Nonu ještě menší účinek než na tvrdohlavé dítě a já jsem byla brzy nedobrovolně prohnána přes pole, pod stromy a přes cesty a odnesena do stájí."(1)

Výhodou výcviku, založeného na čistě pozitivní motivaci, by byl šťastný, uvolněný kůň s chutí do práce. Nevýhodou je delší doba výcviku a malá spolehlivost.

Pokud bychom chtěli být skutečně nenásilní, museli bychom veškeré naše požadavky ladit tak, aby nebyly v rozporu s potřebami zvířete. Výhodou výcviku, založeného na čistě pozitivní motivaci, by byl šťastný, uvolněný kůň s chutí do práce. Nevýhodou je delší doba výcviku a malá spolehlivost. Při využití i negativní motivace, ovšem stále s převahou pozitivní, si již kůň rozmyslí, zda mu jeho vlastní úmysly stojí za riziko konfliktu s námi. Spolupracuje - i když znatelně méně ochotně- i za situace, kdy by raději dělal něco jiného. Odměnění správných reakcí pak vede k tomu, že se učí, že spolupráce je pro něho výhodná a negativní motivace je stále méně potřeba. Proto převážná většina výcvikových systémů, jak „klasických", tak „přirozených", využívá jak motivace pozitivní, tak negativní.

Liší se svou přímočarostí, sofistikovaností i konkrétními technikami. Ne podílem negativního a pozitivního. Tím se liší pouze dobrý trenér od špatného. Ten dobrý je takový, který se snaží maximálně využít motivace pozitivní a tou negativní šetřit, jak to jen jde. Což je možné pouze s dobrou znalostí koně, předvídáním jeho reakcí a zkrocením vlastního ega. Dostatek času také hraje svou roli.

Motivační vyladění

U mladých koní se doporučuje brát ohled na momentální stav a vyhnout se tak zbytečným konfliktům.

Tento psychologický termín neoznačuje nic jiného, než motivační stav, v němž se zvíře v dané chvíli nachází a který do jisté míry určuje, která reakce se spustí. V době krmení je zvíře vyladěné jinak než v době polední siesty. Toto ladění ovlivňuje jeho chuť k práci i jeho pohotovost ke konfliktu, predisponuje jej k tomu, zda bude vnímavý k požadavkům jezdce nebo se bude snažit jim vyhnout. U mladých koní se proto doporučuje brát ohled na momentální stav a vyhnout se tak zbytečným konfliktům. A je to jedna z prvních věcí, na kterou je třeba při výcviku brát zřetel. Mnoho i starších koní už samotný jezdec na hřbetě vyladí k útěkové pohotovosti, nebo naopak k „usnutí". Je zajímavé, kolik koní je lekavých pouze pod sedlem, pouze při určitém typu práce nebo dokonce pouze pod určitým jezdcem.

Je nesmírně důležité, aby jezdec při práci s koněm působil klidně, soustředěně a pozitivně. Jen tak bude mít klidného, soustředěného a ochotného koně.

Motivační vyladění je „přenosné". Stejně, jako se přenáší mezi koňmi ve stádě, přenáší se i mezi člověkem a koněm. Že bázlivý jezdec dělá bázlivého koně, je stejně známá pravda jako krédo „hoď srdce za překážku a kůň skočí za ním". Je proto nesmírně důležité, aby jezdec při práci s koněm působil klidně, soustředěně a pozitivně. Jen tak bude mít klidného, soustředěného a ochotného koně. Navykne-li si zvíře, že práce probíhá v klidu a pohodě, spojí si tyto věci. Pak jej i v rušném prostředí známé pomůcky uklidní a vyladí do „pracovní nálady" (samozřejmě do jisté míry v závislosti na temperamentu a povahových charakteristikách).

Habituace chtěná a nechtěná

Habituace (návyk) je nejjednodušší formou učení. Je definována jako „pokles až vymizení reakce na opakovaně prezentovaný stejný, neposilovaný předmět."(2) Takto si kůň zvyká na tlak výstroje, udidlo, váhu jezdce i na neohrožující podněty svého okolí. Takto si kůň může zvyknout i na pomůcky jezdce, pokud jim nerozumí a nejsou posilovány. Jak jsem již uvedla výše, celý systém záměrného učení stojí na posilování pozitivních reakcí a neposilování negativních. Stále stejně přiložená holeň ve výcviku tedy vede k návyku koně a jejímu ignorování. Není-li cílem našeho výcviku, aby se kůň na danou věc navykl a přestal na ni reagovat, je potřeba jeho reakci vždy odměnit alespoň chvilkovou úlevou od tlaku. Dochází tak k opačnému procesu, senzitizaci, zcitlivení. Žádoucí chování je odměněno a kůň se vynasnaží příště reagovat stejně. Habituace a sensitizace jsou tedy dvě formy učení, na nichž je postaven jezdecký výcvik koně.

Nejlepším způsobem, jak zvíře na něco navyknout, je nereagovat. Vyvarovat se trestů, ale i přehnaného chválení a silných pomůcek.

Jak je tedy patrné, posilování (ať již pozitivní nebo negativní) brání habituaci. Mnoho problémů vzniká i z toho, že my bychom rádi koně na daný předmět (zvuk, situaci) habituovali, ale ono to nejde a nejde. Zpravidla proto, že jeho reakci na daný předmět nějakým způsobem posilujeme. Buďto tím, že se sami obáváme, nebo tím, že koně za jeho strach trestáme. On ovšem netuší, že je to trest za jeho strach a považuje předmět za nebezpečný. Nejlepším způsobem, jak zvíře na něco navyknout, je nereagovat. Vyvarovat se trestů, ale i přehnaného chválení a silných pomůcek.

Na závěr tedy shrnutí věcí, které považuji za klíčové:

  • Učení slouží adaptaci organismu - jedinec se bude učit pouze věcem, které jsou pro něho výhodné.
  • Žádoucí chování musí být odměněno, nežádoucí nepodporováno nebo znepříjemněno.
  • Nejsou od přírody líní ani zlí koně, jsou jen lidé, kteří je tyto reakce učí.
  • Je-li výcvik příliš náročný, žádná motivace není dost pozitivní na to, aby tento diskomfort přebila.
  • Každý kůň má své tempo.
  • Výcvik pouze prostřednictvím pozitivní motivace je pro většinu z nás utopie, přesto je tu negativní potřeba dávkovat „po lžičkách" jen v nezbytně nutném množství.
  • Motivační vyladění koně určuje, jak bude nejpravděpodobněji reagovat. Je proto dobré na něj brát zřetel.
  • Pracovní vyladění jezdce v dlouhodobém měřítku ovlivňuje i pracovní vyladění koně, vyrovnaný jezdec vychová i vyrovnané koně.
  • Koně se učí prostřednictvím habituace a senzitizace - posilování určuje, bude-li reakce upevněna a naučena.
  • Citace:

    1. Williams, M.: Známe svého koně? Arca JiMfa 1995, s. 113
    2. Fraňková, S.: Srovnávací psychologie a základy etologie, Praha 1999

    Podobné články

    Všichni milujeme koně, ne všichni jsme ale náctiletí nadšenci bez zábran, ne všichni máme bojovného sportovního ducha. Někteří z nás jsou od přírody…

    Dne 19. února 2022 proběhla první chovatelská akce roku 2022 a jednalo se o tu téměř největší. Již tradičně se do píseckého hřebčince sjeli chovatelé…