Dědí se drezurní kvality koní?

11. 2. 2005 Dominika Švehlová

Drezurní kůň musí mít celou řadu vlastností: vhodnou tělesnou stavbu, kvalitní chody, jezditelnost a dobrý charakter. Na některé z nich má jistý vliv i dědičnost, proto je možné už u hříbat předpokládat určité drezurní kvality v dospělosti. Francozští vědci Barrey a Galloux provádějí za použití systému analýzy chodů EquimetrixTM komplexní výzkum pohybu mladých a zkušených drezurních koní a sledují mimo jiné i jeho vztah k dědičnosti.

Drezúra je olympijským jezdeckým sportem, kde rozhodčí subjektivně hodnotí chody a specifické cviky. Aby hodnocení bylo standardizováno, jsou drezurní chody a cviky popsány v pravidlech, které publikuje mezinárodní jezdecká federace (FEI 1999). Drezurní výkonnost může ovlivnit řada faktorů:
vrozené chody, exteriér, povahové vlastnosti
trénink
a svým způsobem i zdraví koně.
Výsledná drezurní výkonnost je tedy dána interakcí dobré genetiky a tréninku. Elitní drezurní kůň proto musí mít určité vlastnosti, které jsou ovlivněné geneticky: kohoutková výška, exteriér, harmonie, chody, chování a jezditelnost. Podle nich lze vybírat koně už v mladém věku. Na tyto vlastnosti má navázat kvalitní trénink, při němž dosáhneme prvního technického stupně drezurních soutěží ve 4, 5 a 6 letech. Shromáždění chodů a provádění nejvyšších drezurních figur (pasáž, piafa a pirueta) patří až do posledního stupně drezurního výcviku.

Nejvíce se dědí kvalita chodů; vzhledem k tomu, že pro drezúru je nesmírně důležité, aby se kůň uměl pohybovat shromážděně, vyžaduje se už u hříbat, aby jejich chody měly pomalou kadenci (frekvenci kroků), aby byl pohyb energicky iniciován ze zádě (propulze) a aby se pohyb jejich těla vyznačoval vysokou dorzoventrální aktivitou (tedy pohyb nahoru-dolů). V dnešní době existují technická zařízení pro analýzu chodů, kde lze u koní měřit pravidelnost chodů, frekvenci kroků, dorzoventrální (nahoru-dolů) a podélnou aktivitu těla a provádění přechodů mezi chody. Podobné testy jsou velmi užitečné i pro posuzování efektivity tréninku koně.

Rozdíly mezi jednotlivými drezurními plemeny koní

Existuje několik plemen koní, která byla vyšlechtěna na drezúru. Ve Španělsku se k tomuto účelu už od 15. století používají andaluští koně; ti až do 18. století sloužili jako vojenští koně v několika královských jezdeckých akademiích ve Španělsku, Itálii, Francii a Rakousku. Křížili se a dali vznik dalším plemenům: lipicáni, kladrubští koně nebo např. cleveland bay. V čisté formě je „španělský kůň“ znám pod dnešním názvem „Pura Raza Espaniola“ (= čistokrevný španělský kůň) a dodnes je v Jerezu využíván pro vysokou jezdeckou školu (podobnou jezdecké škole ve Vídni nebo francouzském Saumuru). Avšak v drezurních soutěžích se toto plemeno (ani jeho kříženci) příliš neuplatňuje, protože v tomto sportovním odvětví převládli teplokrevní koně a jejich způsob pohybu (a to proto, že současná drezurní pravidla FEI se nejvíce shodují právě se schopnostmi těchto koní). Jmenujme například německá plemena (hannoverský, oldenburský, westfálský) či holandského teplokrevníka. V tabulce 1 jsou ukázány rozdíly v klusu mezi plemeny německý jezdecký kůň, Pura Raza Espaniola a Selle Français (francouzský jezdecký kůň).

Právě při šlechtění německých drezurních koní se ve velké míře uplatnila dědičnost drezurních vlastností. Tak například krok popisují pravidla FEI takto: je to čtyřdobý chod, kdy kůň klade nohy v pravidelném rytmu; pánevní končetiny se vyznačují dobrou akcí v hlezně; střední krok by měl být energický, ale klidný, kdy kopyta pánevních končetin došlapují před stopy kopyt hrudních končetin. Němečtí koně měli při experimentálních měřeních podle těchto požadavků dobrý charakter kroku. Kráčeli rychleji, než koně španělští, protože měli delší kroky i vyšší frekvenci. Zároveň měli energický pohyb dopředu i dobrou dorzoventrální aktivitu.

Klus je pro drezurní výkonnost velmi důležitý, protože z něho se odvíjejí takové pohyby, jako je piafa či pasáž. Podle pravidel FEI by měl být klus dvoudobý chod s lehkými, aktivními a pravidelnými klusovými kroky; hlavními kvalitami klusu jsou pravidelnost a pružnost klusových kroků a aktivní angažovanost zádě. Všechny ruchy v klusu mají být prováděné ve stejné kadenci (frekvenci) a ve stejném rytmu. Opět němečtí koně se s těmito pravidly během měření shodovali; měli nízkou frekvenci, velmi pravidelný pohyb, vysokou dorzoventrální aktivitu, která je obrazem pružnosti, a dobrou energičnost zádě. Španělští koně měli kratší kroky, vyšší frekvenci kroků, menší dorzoventrální aktivitu. Byly u nich sledovány mnohem výraznější a vyšší pohyby končetin (výrazněji ohýbali karpální a hlezenní klouby) než například u holandských koní. Španělští i němečtí koně měli dobrou energii pohybu zádě i podélnou aktivitu, což je důležité pro správné předvedení shromážděného klusu při pasáži a piafě. Ve srovnání s německými koňmi stejného věku však španělští koně vykazovali horší pravidelnost pohybu, avšak to mohlo být následek nižšího stupně výcviku; španělští koně se totiž obsedají později (ve 4 letech) než koně němečtí (ve 2 či 3 letech). Podívejme se ještě na několik základních údajů o jednotlivých chodech koní:

Klus

dvoudobý symetrický chod, při němž se zvyšuje rychlost a délka klusových kroků ze shromážděného, přes střední do prodlouženého klusu.
požaduje se nízká frekvence kroků, dlouhá fáze vznosu, došlapování pánevními končetinami hluboko pod tělo, velká amplituda dorzoventrálního pohybu během shromážděného klusu. Pánevní končetiny mohou došlápnout vždy o trochu dřív, než příslušné diagonální hrudní končetiny (asi 30 ms).
pro prodloužení klusu je důležitá také stavba lopatky a rozsah pohybu loketního kloubu.
stupeň shromáždění lze zjistit tím, že se měří akcelerace (zrychlení) na různých místech těla. Se vzrůstajícím shromážděním nabývala na významu akcelerace směrem nahoru, akcelerace směrem dopředu se snižovala. To znamená, že propulzivní (posuvná) síle ze zádě je využitá spíš ke zvedání koně než k jeho posunu dopředu.
pasáž a piafa jsou cviky odvozené ze shromážděného klusu, ale jejich kinetika je poněkud odlišná. Jeden klusový krok trvá u piafy 1,08 s, u pasáže 1,09 s a u shromážděného klusu 0,84 s (měřeno dr. Clayton na olympijských hrách v Barceloně, 1997). V pasáži i piafě je výrazně zkrácená fáze vznosu.
u pasáže je velmi výrazné shromáždění a pohyb dopředný je transformován do pohybu nahoru. Je zajímavé, že hrudní končetiny při pasáži mají hlavně funkci propulzivní (tady pohonnou), pánevní končetiny zase brzdnou (u jiných chodů je to naopak). U piafy také převládá pohyb nahoru, i když je menší, než u pasáže. Také zde slouží pánevní končetiny jako brzdy, protože kůň se při piafě nemá pohybovat dopředu.

Cval

třídobý chod o nižší rychlosti, kdy fáze podpěru diagonálního páru končetin (2. úder) je synchronizována; u trysku, který je čtyřdobý, dochází k rozložení této diagonály (2. a 3. úder).
rychlost se zvyšuje od shromážděného, přes střední po prodloužený, kdy se převážně prodlužuje délka cvalového kroku (skoku). Frekvence kroků zůstává stejná.
cval je chod asymetrický, proto rozlišujeme cval na pravou a levou ruku.
přeskok je pohyb, při němž kůň mění levý cval na pravý a nebo naopak. Drezurní přeskok má probíhat tak, že kůň „přeskočí“ nejdříve pánevními končetinami, potom hrudními. Při sériích přeskoků dochází ke změnám ve cvalu: rychlost se zpomaluje, cvalové kroky zkracují a snižuje se i kroková frekvence.
cvalové piruety mají pozměněný cvalový nohosled: fáze podpěru diagonály je rozložená a fáze vznosu mizí.

Krok

čtyřdobý chod, nejpomalejší ze všech chodů.
rozlišujeme podle rychlosti krok shromážděný, střední a prodloužený, kde se rychlost zvyšuje především prodlužováním kroků.
je zajímavé, že pravidelný čtyřdobý rytmus se snáze udržuje v kroku prodlouženém, protože v kroku shromážděném je kůň často rušen jezdcem.
drezurní koně mají obecně velice pravidelný krok, což je známkou toho, že mají dobře vypracovanou stabilitu a koordinaci pohybu.

Podle proběhlých výzkumů lze německá plemena použít jako referenční plemena pro stanovování drezurních kvalit koní, zatímco španělští koně mohou být referenčními koňmi pro stanovení kvality shromáždění, které se používá při práci na farmách nebo ve vysoké jezdecké škole.

Tabulka 1: Srovnání vlastností klusu, měřených systémem Equimetrix u tří drezurních plemen koní: německý jezdecký kůň (hannoverský, westfálský, oldenburský), čistokrevný španělský kůň a francouzský jezdecký kůň. (podle E. Barrey a S. Biau: Locomotion of dressage horses. The Elite Dressage and Three-Day-Event Horse, Conference on Equine Sports Medicine and Science, Saumur 2002)

Genetika a drezurní schopnosti

Průměrná dědivost (heritabilita neboli h2) drezurní výkonnosti je nízká (h2 = 0,04 až 0,27), protože na výkonnost v drezúrách má kromě chodů velký vliv i trénink (a taky schopnost koně být ježděn a trénován). Výběr koně je proto lepší provádět na základě jeho chodů, než podle ohodnocení drezurních výkonů. Středně dobře až dobře se dědí některé znaky klusu a cvalu, a to délka kroku, frekvence kroků, dorzoventrální aktivita a propulze (tedy aktivní posun dopředu). Přitom dědivost těchto znaků v klusu je až h2 = 0,24, ve cvalu dokonce h2 = 0,43; tyto chody jsou vhodné pro selekci dvou a tříletých koní do dalšího sportovního zařazení. Vlastnosti kroku se obecně dědí méně, protože krok je velmi složitým chodem a může být ovlivněn mnoha vnějšími vlivy.

Jak se u koně vyvíjejí drezurní schopnost

Při drezúře by měl kůň s lehkostí předvádět komplexní cviky, různé variace jednotlivých chodů a přechody, a to v naprosté rovnováze a uvolněně. Tato disciplína vyžaduje, aby jezdec celý pohyb koně výrazně kontroloval; toho lze postupně dosáhnout výcvikem a shromažďováním chodů. Právě schopnost shromáždění je hlavním limitem toho, zda bude kůň schopen správně předvádět všechny cviky.

Trénink drezurních koní spočívá ve zlepšování jejich koordinace, ohebnosti a shromáždění. Shromážděním se zde myslí to, že dopředný pohyb bude směřovat více „nahoru“ a sníží se i frekvence kroků. Při jednom experimentu, kde srovnávali koně od 4 do 7 let věku a měřili některé vlastnosti jejich pohybu, zjistili, že k nejvýraznějším změnám došlo v klusu (tabulka 2). Mezi 5. a 6. rokem života se u těchto koní snížila frekvence klusových kroků, kdežto frekvence krokových a cvalových kroků zůstala stejná. Po prvním roce tréninku se zvýraznil jejich dorzoventrální pohyb. Na začátku 6. roku věku se zvýšila pravidelnost a symetrie pohybu, na konci toho roku se opět snížila.

Tabulka 2: Změny proměnných v klusu v závislosti na stupni výcviku (podle E. Barrey a S. Biau: Locomotion of dressage horses. The Elite Dressage and Three-Day-Event Horse, Conference on Equine Sports Medicine and Science, Saumur 2002)

Přechody v drezúře

Přechody jsou nejobtížnějšími cviky při drezúrách. Z dynamického hlediska jsou přechody změny jednoho chodu v druhý, kdy dochází k náhlé změně rytmu a pohybu končetin koně. Ve volnosti udělá kůň přechod proto, že síly, působící na jeho svaly a kostru, dosáhnou kritického stupně (např. jistý pokus ukázal, že k přechodu z klusu do cvalu došlo, když vrchol (peak) zatížení při došlápnutí dosáhl kritické hodnoty 1 - 1,25 krát hmotnost těla) a kůň jakoby „automaticky“ změní vzorec svého pohybu (např. příliš rychlý klus je pro jeho pohybovou soustavu méně výhodný, proto naskočí do cvalu). Koně mají preferovanou rychlost, kdy přejdou z klusu do cvalu, a tato rychlost odpovídá jejich optimálním metabolickým výdajům na pohyb. Při drezúře je však tomu jinak; kůň provádí přechody „zcela bezdůvodně“, v „nevhodných rychlostech“, proto se je musí naučit. Například při přechodu z klusu do kroku mnoho netrénovaných koní dělá jakési „mezikroky“. Výcvikem získává kůň schopnost provádět přechody hladší a trvající delší dobu; to je způsobeno tím, že se kůň umí na přechod připravit a nemusí tak „brzdit“. Netrénovaný kůň při přechodu „zabrzdí“ náhle.

Podle měření trval nejdéle přechod z kroku do zastavení, přechod z klusu do kroku je zase poměrně krátký, ale vyznačuje se výraznějším „bržděním“. Při přechodech ze cvalu do zastavení, kroku či klusu je „brždění“ středně dlouhé, avšak výrazný je zde dorzoventrální pohyb.

Pár postřehů nakonec

skoková a drezurní výkonnost se navzájem vylučují, proto se koně vybírají buď na drezúru nebo na skoky; samozřejmě výjimky existují
v exteriéru drezurního a parkurového koně nebývají příliš velké rozdíly; rozdíly jsou v dynamice jejich pohybu, která je kromě exteriéru ovlivněná také svaly a nervovým systémem
pohyb jako takový závisí na exteriéru koně, ale koordinace pohybu je ovlivněná nervovým systémem
u plemen poníků se obecně mnohem lépe dědí určité exteriérové vlastnosti, např. kohoutková výška (h2 = 0,56 u pony, 0,16 u velkých plemen), úhly kloubů na hrudních končetinách (h2 = 0,36 o pony, 0,18 u velkých plemen), úhly kloubů na pánevních končetinách (h2 = 0,29 u pony, 0,19 u velkých plemen); Barrey to připisuje menšímu stupni prokřížení u plemen poníků
při průběžném měření chodů koní bylo zjištěné, že mezi 4. - 6. rokem došlo ke změnách jejich pohybu; to se připisuje efektu působení jezdce (především otěží a udidel)
drezurní trénink je nejlepší metodou, jak u jakéhokoli koně zlepšit pohyb, protože probíhá při nízkých rychlostech a nejméně poškozuje zdraví koně
nebezpečí poranění hrozí mladým koním s výbornými chody; často se po nich požaduje příliš brzy prodlužování chodů, což může vést k poranění jejich pohybového aparátu
sportovní výkonnost koní se příliš nedědí, přesto se ceny koní určují právě podle jejich původu.

Zdroj:
E. Barrey a S. Biau: Locomotion of dressage horses. The Elite Dressage and Three-Day-Event Horse, Conference on Equine Sports Medicine and Science, Saumur

Příbuzné články: