O tom, jak jsem se na takovou výpravu dostala, čtěte první článek Huculy ne! Historii tohoto plemene jsem se věnovala v článku Seznamte se s historií huculského koně.

Večer po návratu první skupiny jsme účastníky prvního treku hned vyzpovídali. Dojmy po návratu první skupiny byly rozličné. Někteří hladoví, jiným byla zima, další nadšení a někdo dokonce prohlásil, že už nahoru do hor nejede, protože se bál výšek, nebo riziko vnímal jako velké nebezpečí. Je fakt, že nemít s sebou kamarádku, která pravidelně vyjíždí do vyšších nadmořských výšek, tak bych asi zahájila módní přehlídku v rajtkách a oblečení, ve kterém jezdím pravidelně a docela mi i ladí, ale tady mi došlo, že jde do tuhého ‒ a to doslova.

První skupina se vrátila za tmy, část terénu projela pouze s čelovkami na hlavách, které jim umožňovaly vidět alespoň kužel světla před sebou. Někteří měli oblečení od bláta, jiní byli mokří a hlad možná umocňoval lezavou vlhkou zimu. Mnozí ale měli výraz objevitelů neznámého a už se těšili na další společnou výpravu. Takže obrázek byl tak rozporuplný, že jsme nevěděli stejně nic, každopádně jsme to vnímali jako velké dobrodružství, které nás čeká.

Na ohni se vařila večeře, na kterou všichni čekali jako na smilování, jelikož po tak velkém výkonu si žaludek odměnu zasloužil. Brzy se ujala hláška večer k obědu, jelikož tady, kde pro vás čas je velice orientační, snídáte v jedenáct hodin a obědváte v devět večer ‒ nabízí se otázka, kdy vlastně večeříte. Pro tento večer ale bylo úplně jedno, kolik bylo hodin, všichni hodovali, jako kdyby týden nejedli, v konvici kolovala káva tak silná, že vám napnula prsty u nohou, a na stole byl v menším kotlíku bylinný čaj. Čaj byl z květin, které rostly všude okolo, takže hlavně z listů borůvčí, kopřiv, mateřídoušky a z listů stromů, zahřál tak úžasně, jako žádný jiný.

Část skupiny potom odešla bivakovat, jelikož se dostavila únava, někteří, hlavně z řad jezdců, co seděli na koni poprvé, měli i bolavé svaly a byli jistě rádi, že jim mohou poskytnout dostatečnou úlevu ve formě odpočinku, druhá část zůstala v prostoru kuchyně a věnovala se rozpravám. Z mobilního telefonu v režimu „letadlo“ (absence sítě by nutila mobilní telefon stále vyhledávat síť a došlo by k vybití baterie) se linula ukrajinská hudba, kterou protínaly české písně, hlavně lidovky nebo písničky k táboráku.

Hlavně dobré vybavení

Rána byla studená a hlavně opravdu vlhká. Večer spadne mnoho rosy, která za jasné noci nevadí, ale za mlhavého a větrného počasí proleze vlhkost opravdu všechno. Z vybavení, které je potřeba na spaní, bych zmínila hlavně kvalitní spacák. Mám spacák do mínus patnácti a raději spím komfortně bez oblečení, než navlečená v několika vrstvách a stejně řešit zimu. Pokud něco podobného hodláte absolvovat, rozhodně je to o dobrém vybavení a je nutné myslet na to, že voda se dostane všude. Pocítila jsem výhodu spacáku a na rozdíl od těch, co u snídaně rozebírali svůj momentální stav na téma „je mi zima“ nebo naopak pozitiva užití funkčního spodního prádla, já jsem si libovala, jaký mi je hic.

Péřový spacák ovšem vyžadoval zvýšenou péči, jelikož jeho funkce rapidně poklesne v případě, že zmokne, nebo když by došlo k navlhnutí od podlážky stanu nebo tropika od stanu ‒ je nutné stan a věci neustále hlídat, může se vám to vymstít ve formě zimy další noc.  

Co se ještě hodí, je nafukovací matrace, já jezdím vybavená dvěma karimatkami, jelikož nemám ráda hodně zvlněný povrch pod stanem, ale táhnete si potom na batohu o kilo navíc a ještě to zabírá dost místa do strany, je to nepraktické třeba do jakéhokoliv dopravního prostředku. Přibalila jsem i vlněné oblečení na spaní z merina a nemohla jsem si ho vynachválit, ovce je prostě ovce, vlhkost báječně odvádí, tuto spací výbavu jsem ještě doplnila ponožkami, které jsem koupila cestou, sice to nebylo merino, ale zdejší hrubá vlna z ovcí, ale pokud je zima, neřešíte vůbec nic.

Neopomenutelná je čelovka, bez ní hrozí vpád do cizího obydlí, až zakopnete o šňůry, nebo zbytečně projdete vodou, lze samozřejmě využít i svítilnu na mobilu, ale vždy jsem dost zápasila s otázkou kam s ním, když jsem potřebovala obě ruce, nehledě na to, že v případě, že využijete mobilní telefon ke svícení, rapidně klesá kapacita nabité baterie.

Výstup na Ostrou

Den jako střižený z filmu, azuro, tichoučko a teplá káva a my už se těšili, co přijde ke snídani. Rovnou můžete zapomenout na chléb nebo housky mazané máslem, dorazila směs s masem. Chleba možno přikusovat v suchém stavu, tedy pokud ještě máte prostor, kam ten chleba do břicha umístit, chleby jsou také různé, zejména tmavé s koriandrem, ale byl zde i pepřový tmavý chléb.

Nicméně je potřeba si uvědomit, že výdej energie zde v horách je velký a nelze si vymýšlet nějaký druh speciality pro jednu osobu. Musím zdejší kuchyni vychválit. Všechny ingredience jsou zdejší a rozhodně bez přídavku nějakých chemických složek, čili i ten nejzarputilejší zastánce zdravé stravy neměl problém se zdejším stravováním. Koho bych upřímně politovala, by byl vegetarián, jak se zde ale říká, je to jeho boj.

Za pochodu řešíme organizaci, jsme ve skupině na vyjížďku do terénu na poloninu Ostrou. Opatrně zvedám oči a dívám se vysoko na hřeben, který bohužel není vidět, je zahalen v mlze. Jdu se přiobléct ‒ tvořím vrstvy. Na džíny oblékám pogumované kalhoty s odolností vůči vodě, na softshellovou mikinu dávám taktéž pogumovanou bundu s kapucí a vyndávám kulicha, zimního kulicha, kterého mi přivezla kamarádka ze srsti jaka. No, oproti kolegům, kteří jedou ve skupině s námi, vypadám řekněme jako yetti, ale stále doufám, že vím, proč to dělám.

Mezitím se odehrává stejný děj jako předešlý den. Stádo je sehnáno a s pomocí nás, turistů, je odebrán určitý počet koní. Následuje instruktáž v již zkrácené verzi, jelikož tu první jsme absolvovali všichni, nicméně na koni jsem ještě neseděla, držím nějakého, ani nevím jakého. Rozdělení podle jmen koní následuje velmi rychle. Vzduchem zase létají otázky „jezdíš“ „nejezdíš“ a vezmeš si tohoto, nebo tohoto.

A tak u mě zaparkuje temný kůň jména Globus, dívám se na něj jako na malého skřítka, který se bude dřít s dámou středního věku. Nesou mi sedlo, koně sedlají a už mám nasedat podle včerejšího vzoru. Sedím na koni jako přibitá a rovnám se do krátkých třmenů předchozího jezdce nebo jezdkyně. No tak to rozhodně ne, prodlužuji na délky třmenů svého drezurního sedla a cítím se o mnoho lépe, sedět s kolenem za ušima se mi opravdu celé čtyři hodiny nechce.

Následuje vysvětlení sezení na koni a ono „sedíme mírně v předklonu“, záda jsou mi patřičně pokřivena do jiných stupňů než kolmo ke koni a já si začínám živě představovat, jak mě z koně potom budou v témže úhlu sundávat. Ó bože. Je velen pokyn sesednout, nasedat se bude opět až u lesa, a to hlavně z bezpečnostních důvodů, kolem se přeci jenom motá dost koní i lidí, a tak netřeba zvyšovat riziko toho, že se něco stane.

Skupinu vede přímo majitel, aby si obhlédl jezdce, kteří tvrdí, že umí jezdit, skupinu uzavírá místní průvodkyně Julie. U lesa je velen pokyn k nasednutí a já si chvílemi připadám jako na vojně, kolem krouží jezdec na evidentně temperamentním koni a dost mi zjevem připomíná vojáka Švejka, nicméně ihned při zpáteční cestě mi již bude patrný význam onoho nepromokavého vojenského obleku a kabátu, i všech těch vojenských vymožeností.

Vyrážíme. Terén se posléze mění z travnatého na kleč a borůvčí, vše je ale stále zelené, dokud nedojdeme do lesa. Zde už je suchého místa pramálo. Mezi stromy se klikatí úzká cestička pro kopýtka koníků, někdy připomíná schody k Pražskému hradu, to jak každý kůň šlápne na to samé místo. Koně se proplétají mezi stromy, čekají, než jejich kolega posune nohu, aby doslova odborným způsobem dali nohu na to samé místo. Připomínáme karavanu s velbloudy.

Upřímně, hlavou mi běželo, že toto vlastně ani není jízda na koni, jelikož jsem si nemyslela, že tito koně jsou individualisté, ale … najednou aplikace prvního obrázku na instruktáži v živém. Kůň se mi doslova zapíchl hlavou do porostu lopuchů a já si živě vybavuji obrázek s tím samým koněm, který potom panicky dobíhá kolegy a jak za mnou ti nebozí začátečníci budou nadskakovat v klusu a bouchat koním do zad. Ó né, okamžitě činím nápravu, Globus neglobus, bude poslouchat. Po uposlechnutí ještě namátkově zkouším, zdali koně řídím já, zkouším, aby šel místy jinou stopou, občas si volím terén v rámci dvou cest sama, protože předchozího koně evidentně řídí začátečník a občas tedy jdou, kudy chce kůň a nikoliv jezdec.

A najednou aplikace obrázku číslo dva, slyším au, au, au, no co krok, to au, jak kůň otlouká nebohého jezdce o strom, vysvětluji tedy za pochodu, že ti koně mají mozek a pokud jim dáme jasně najevo, že bychom se také rádi vrátili včetně všech končetin, tak to velmi rychle pochopí.

Občas to působí jako firemní teambuilding, ale jsme dobrá parta a všechno nám funguje.  Velitel velí mužstvu v jazyce, kterému mnoho lidí nerozumí, tak to řekne tomu, kdo funguje mnohdy jako tiskový mluvčí a ten to tlumočí ostatním, stejně často slyším odpověď „nerozumím“. Nicméně pomáháme si všichni, jezdci pomáhají nejezdcům a skupina je kompaktní a pořád jsme všichni a dokonce i na koni.

Za lesem se otvírá krajina a začíná pršet, hodně pršet a o pár metrů výše bohužel i fouká dost silný vítr a přidává se mlha. Mlha, že by se dala krájet. Vidím oranžovou bundu před sebou, prvního jezdce již nevidím. Navlékám kulicha, kapuci a libuji si, že mám nepromokavý oděv a je mi upřímně líto těch, kteří to neodhadli, z některých sedel dokonce vykukují holá záda.  Sama to vnímám jako problém, protože co může být horšího, než nastydnout druhý den pobytu.

Mlha stále houstne a ten červenec už byste pouze hádali, počasí se rázem změnilo tak, že mám dojem, že je poctivý listopad. Vytrvale fouká a lidé oblékají všechno, co mají, nebo se alespoň snaží zavázat si tkaničky a zapnout zipy, to aby se vítr nedostával do skulin mezi oblečením. Koně vylézají do prudkého výstupu poloniny Ostré.

Vlivem vlhkého počasí a mlhy je cesta blátivá a koně se boří, funí jako mašiny a kladou nohy přesně do stejné díry, jakou zanechal kolega před jimi samými. Opravdu jako karavana, je slyšet pouze skučení větru, potom oddychování lidí, funění koní a občas na sebe halekají koordinátoři skupiny, protože není vidět ze začátku na konec skupiny, aby si potvrdili, že jsme všichni.

Najednou to mému koni podklouzne a já chvíli myslím na to, zda stíhám světu sdělit ještě nějakou zásadní myšlenku. Kůň má hlavu zapříčenou mezi předními nohami tak, že ve své snaze mu vyvažovat vidím karpální klouby. Cítím, jak si pod sebe dává zadní nohy, rovná přední pod sebe a připadám si jako Kolumbus, co objevil Ameriku. Chválím ho po mokré hřívě a děkuji, že mě neposlal jako batoh do údolí poloniny Ostré. Po prudkém výstupu následuje plochý úsek, potom krátký výstup ještě výš a je nám hlášeno, že jsme na vrcholu a že budeme postupně sesedat.

Velice vtipné. Hledám v mléčné tmě kamarádku, která by měla mít zapnutou outdoorovou kameru a společně se smějeme, jelikož nám jistě poskytne super záběry, myslím, že více než její kůň vidět nebude. Koně se v klidu pasou na borůvkových keřících a odpočívají. Skupina se pokouší o nějaké pěkné záběry na vrcholku hory, myslím, že jsou mezi námi i tací, co by zapíchli českou vlaječku.

Je veleno k opětovnému nasednutí na koně, a jelikož Ostrá je jednosměrná, tak musíme stejnou cestou zpátky. „To půjde rychle“ říkám si a představuji si smyk na blátě, který povede až do údolí. Začíná se zároveň stmívat a tak je veleno, aby každý druhý ve skupině měl čelovku, což splníme do puntíku. V říjnu jsem jela ve skupině, kde mají čelovku pouze první jezdec a asi třetí a mohu vám říct, že ve hře stínů není vidět prakticky nic, i přes tento handicap koně dorazí domů, včetně jezdců a všech končetin.

Všichni bez řečí tedy provedou a řídí se pokyny vedoucího skupiny. Koně sešlapují z kopce a zvedají nohy jako baletky při tanci na pódiu a já mám v tu chvíli pocit, že jsem v dobrých rukách, pardon kopytech, svého zkušeného koně. Než sejdeme do údolí, už je tma úplná a nás vítá kouř z naší polní kuchyně. Promrzlí, ošlehaní větrem, ale všichni.

Stojíme ve frontě, jako kdybychom hodlali něco zakoupit, a každý odevzdáváme sedlo do provizorní sedlovny, koním necháváme uzdečky, které jim sundáváme až několik metrů za frontou, a to z bezpečnostních důvodů. Koně jeden po druhém uléhají na mokrou trávu, aby si podrbali záda, někteří leží a jakoby chvilku odpočívají, čekají, než se stejnému požitku oddá i ten poslední, potom je puštěn zbytek stáda z ohrady a stádo nás zase jako karavana opouští, odcházejí níže na pastvu. Koordinátoři mezitím rozdělují skupiny znova a tentokráte již na jezdce a nejezdce a před námi je další dobrodružství, které bude následovat.

Cvalem na poloninu Runa

Na druhý den nám bylo řečeno, že se pojede jinam, a že to je dál, ale lepší cesta. Desetiprocentní ztráty se tedy nejspíše nedají očekávat. Věta „trocha si poskáčeme s kobylkami“ v nás vyvolává libý úsměv. Představuji si skupinu popadanou kdesi v borůvčí a podupanou koňmi. Obvyklý rituál se opakuje, tentokráte už ale řeším, kam nacpat všechny věci tak, abych nemusela jet s batohem. Při představě, že letím po polonině na koni s vlajícím růžovým batohem a fotoaparátem, celé vybavení omezuji na mobilní telefon, nepromokavý oděv i čepici ukládám k zimnímu spánku.

Mám jiného koně, trochu mladšího plaváka. Je o poznání živější. Dostávám jiné sedlo. Údajně kozácké. Na mě to působí jak naše distanční sedlo, má jinak těžiště a je lehčí, nicméně úhel sedu mi zase pokřiví do předklonu.

Jsme rozděleni na dvě skupiny, ale vyrážíme jako jedna, vpředu ti, co si jdou „poskákat s kobylkami“ a vzadu ti, co půjdou opět v kroku, alternativně se budou ale přesouvat lidi z první skupiny do druhé, jelikož známe českou povahu a sklony k přehánění. Vyrážíme do údolí po úzké cestě a kolem příjezdových bran do areálu. Před námi se otevírá hliněná cesta, na kterou navazuje úzký most a za ním otevřená louka. Vyloženě testík pro partu turistů. Jsem druhá za vedoucím skupiny, takže mám to štěstí, že slyším všechno z první ruky, ale občas musím volat na ostatní, aby počítali s tím, co se bude dít.

Zvednutím ruky se mění ruch. Vzhledem k tomu, že na malé koně nejsem zvyklá, očekávám něco jako pravidelný tep jehly šicího stroje při křížkové výšivce, koníček natahuje nohy a k mému překvapení se nám podařilo asi ve třech oddělit se od skupiny, ale na konci louky vedoucí skupiny brzdí koně… s čímž trochu nepočítám, vlastní vinou jsem trochu nalepená na jeho zádech, koně tedy stáčím ke straně, aby třetí jezdec mohl doslova prolétnout mezi námi.

Ostatní postupně dojíždějí. Tak. Následuje hromadný kartáč, který si jistě zasloužíme. Já za brždění koně rukou a nedodržení bezpečné vzdálenosti, ostatní za roztříštění skupiny a ti, co dojeli opravdu poctivým drncavým klusem, si vyslouží přeřazení do skupiny jedna. Vida, jedna louka a bylo nás asi o třetinu míň. Chvíli si povídáme, někteří stejně jako já řeší úpravu délky třmenových řemenů.

V tomto případě jsem to trochu přecenila. Moje délka drezurního třmenu je sice super na posezení, ale lehký sed panečku pěkně bolí a trochu se hledám v tomto modelu kozlíkového sedla. Třmeny tedy krátím asi o dvě díry, co na tom, stejně je mám pořád nejdelší. Teď už pociťuji, že koni mohu řádně odlehčit a trochu pracovat se svojí váhou.

Po skupinovém souhlasu, že jsme všichni připravení, je opět zvednuta ruka jako pokyn kupředu a všichni se vydáváme na lesní cestu do celkem hlubokého lesa. Opět cváláme a přijde mi to jako rychlý, hodně rychlý cval. Koně metelí kolem stromů, jako by je v letu objímali, já se snažím předvídat, jestli díru s blátem vezme zprava nebo zleva, jelikož v tomhle případě a v téhle rychlosti mu do toho mluvit opravdu nechci. Větve kolem lítají, já občas vytvářím cosi jako džigitovku, abych se nestala obětí jednoho z dalších obrázků na instruktáži, kde jezdec visí za bradu ve vzduchu na stromě. Ale za chvíli jsme dobrý pár a všechny věci mi přijdou lehce automatické.

Následuje chvilka odpočinku, koně jdou krokem a na srsti se jim sráží pára. Jelikož právě vyjíždíme z lesa, otáčím se dozadu, abych viděla za sebe na krajinu kolem. Máme ji jako na dlani a jelikož je stále hezky, je vidět hodně daleko. V údolí jsou vidět pole lemovaná lesy, krajina hýří letními barvami, zde hlavně v odstínech zelené, nikoliv spálenou letní barvou jako u nás, léto je tady jiné, o hodně živější než to naše. Koně stále tepou kopyty terén, provlékají se mezi keříky s borůvkami a občas obejdou nějaký ten kámen. Vítr lehce fouká, jelikož jsme ještě pod hřebenem, přesto se už zabývám myšlenkou, že jsem měla mít ten batoh, jelikož větrovka s mikinou není to pravé ani do jasného počasí a já nejsem zrovna tesaná na zimu a foukání větru. Vyjíždíme na okraj poloniny a je veleno ke změně ruchu. Koně opět cválají krajinou, teď už máme vcelku úhlednou skupinu, jelikož jsme si každý osahali toho svého, i komunikace mezi námi je jasná a srozumitelná. Zahýbáme doprava na převis, přistihuji se, že nahlas vyslovuji nějaké slovo úžasu.

Cváláme doslova po kraji, dva metry od nás je hluboký sráz, kde je vidět jen porost borůvčí a kleče. Stačilo by uklouznout, zakopnout, nebo kdyby se kůň polekal a zpanikařil… a už bych nemusela řešit vůbec nic. Za letu krajinou se dívám kamsi do údolí a možná slyším svoje srdce, výjimečně bije strachy na poplach, ale tento pocit umocňuje krása kolem. Nedaleko jsou vidět torza základny a kříže, které signalizují vrchol poloniny Runy, do kterého dojedeme všichni. Vrchol je plochý, lze po něm chodit a je dostupný z jiné strany i autem po betonové cestě. Chodíme tedy pěšky s koňmi po vrcholu a vzájemně si sdělujeme pocity, my poté dáváme přednost klidu.

Stojíte tam, jen vy a váš kůň a díváte se z vrcholu dolů do údolí a přemýšlíte nad tím, co se vám právě společně podařilo. Jen vy, kůň a váš společný cíl, vrchol hory, nic víc nic míň. Kůň mi vkládá hlavu do rukou a chce drbat zpocené tělo, jelikož se snažím ho odměnit za výkon, tak ho drbu, seč mi síly stačí. Někteří se drbou jeden o druhého, jiní se popásají na zbytku krátké trávy, jelikož na vrcholu opravdu fouká vítr a tráva je tak krátká.

Prohodíme krátkou řeč s lidmi, co si dopřávají piknik v trávě, v tu chvíli nás dohání kamarád ze Slovenska s motorizovanou vzdušnou jednotkou. „Budeme ve filmu!“ hučí někde v davu.  Tomu se samozřejmě smějeme, hlavní hvězda je tady někdo úplně jiný a tak se ukazujeme a chceme všichni dělat roští. Motorizovaná jednotka má baterii a velké rozpětí vrtulí a je to dron. Dron, co se vznese jako pták do výšin, aby zachytil naše „poskočení s kobylkami“. Nicméně náš nový kamarád se nelíbí některým koním, má bílou barvu a čtyři vrtule a ty rozhodně nebudou ve vzduchu ševelit jako letní vánek, ale budou pěkně bzučet jako roj včel. Inu civilizace dorazila, nápad se nám všem líbí. Kombinace stahování dat z outdoorových kamer na čelech jezdců s kombinací záběrů z dronu, to je ale nápad!

Ofinku netřeba přikrášlit, vítr fouká tak, že udržet dron v klidu ve vzduchu je ještě větší výkon a vyžaduje dost dobrou schopnost člověka, jenž ho ovládá. Masa koní s jezdci se dává do pohybu a cváláme. Pocit naplnění a radosti ze společného díla je to, co náš žene kupředu, hlava, hlava, horský převis, jezdec a jeho kůň a dron nad srázem, který se snaží zachytit naše nadšení. Teď už se nikdo nebojí, všichni věří ve svého koně. Velitel skupiny nás navádí na velký kamenný sráz, který je nutno jít v klusu, přesto mám dojem, že lezeme nejméně na Mont Blanc bez sněhu.

Výstup je tak náročný, že musíme čekat, než vyleze jeden kůň, aby mohl jít druhý. Riziko toho, že by se první svezl a donutil tak k ústupu toho dalšího, je veliké. Opět si koníček sahá na dno, tedy já bych si sahala určitě, on se tváří, jako kdyby byl robot. Do kamenného srázu se zakusuje jako bagr na stavbě, nemůže uklouznout, přestože ho nedrží žádné podkovy nebo ozuby. Drží ho zkušenost a náležitost k svému plemeni. Všichni jsme u základny, jeden zážitek překrývá druhý, a kdo by chtěl psát deník, napsal by knihu. Stále žasnu.

Držím otěže nylonové uzdečky, kterou vyráběla nějaká místní ruka a doma bych ji pořídila za pár korun, sedím v sedle, které pamatuje moji babičku, a na dece, která na zádech svého koně spočinula tisíckrát. Otěže nejsou k řízení koně a sedlo není k tomu, abychom v něm seděli jako pytel brambor. I ten malý kůň se pro mě stává malým hrdinou, jelikož on nic nemá, nemá luxus, kterým rozmazlujeme své koně doma, nezná obilí, ani výkonnostní granule, nezná kováře a nepotřebuje seno, a přesto jede na 100 %, protože mu člověk dal úkol. A jak snadné by bylo říct „ne“ a on přesto jde a jde, kam ho zavedete, i když se třeba trochu bojí, nebo má pro změnu deset let zkušeností navrch od vás. Hrubé chování, zrazování koní, nebo naopak rozmazlování ve formě pamlsků není dovoleno, co můžete, je koně pochválit, pochválit ho teplou rukou, nebo ho podrbat, když o to zrovna stojí a jemu to stačí.

No hladím koně po krku celou cestu, hladím i toho, který přijde další den, a od té doby hladím každého huculského koně, jelikož jsem pochopila, stejně jako mnoho dalších lidí, že jim v širokém okolí není rovno. Zde v horách, kde si tykáte s deštěm, větrem a rychle proměnlivým počasím, kde se klaníte malému koni, který nese jméno huculský kůň, zde s pokorou vkládáte sebe do jeho kopyt, abyste spolu zdolali i ten nejvyšší vrchol. Ano, není špatného počasí, je jen špatného oblečení.

Musela jsem ještě jednou…

Je podzim. Opět balím, a jelikož jedu jenom na krátké setkání, hraji si s myšlenkou nebrat s sebou tolik věcí. Zkušenosti zúročuji a hmotnost batohu dokážu stáhnout asi o pět kilogramů oproti létu. Kamarád z Ukrajiny hlásí, že minulý týden bylo nahoře mínus šest stupňů, v panice k výše zmíněné výbavě přibaluji lyžařskou soupravu. Kamarádka se trochu směje, ale při představě, že venku posedávám u čaje a táhne mi na záda, jsem to zhodnotila jako dobrý nápad a to i za tu cenu, že mi to v krosně zabírá dost místa.

Ty pravé letní věci samozřejmě nechávám doma, snažím se mít hodně funkčních věcí, protože dobře schnou a samozřejmě beru nezbytné merino. Docela s nelibostí se dívám na svůj čtyřkilový stan a připadám si, jako kdybych táhla tři plus jedna. Tentokráte přejíždím hranice sama a autem. Situace mě nutí spát v autě v kufru, ale vůbec mi to nevadí, snad jen ruch z ulice mě trochu děsí. Ráno mi ťuká kamarád na okno. Z auta se vysypu na ulici a nadechnu se, přestože jsme ve městě, odkud budeme teprve vyrážet, vzduch je tady jiný, teplejší. Je říjen a všechny stromy mají ještě listí, které hraje barvami, které jsem v noci vidět nemohla.

Cestou při jízdě mám to štěstí, že nemusím řídit, a tak skoro permanentně koukám z okna svého auta a kochám se okolím. Odpovědi na kontrolní otázky typu, jestli si už konečně pamatuji, kudy jedeme a kde jsme, pochopitelně neznám, jelikož mým zájmem je okolní příroda.

Asi hodinu na lehko do kopce a už jsme opět na Prelukách. Tolik barev by snad ani malíř nedokázal zhmotnit na plátno, v horách sedí lehký bílý opar, polonina Ostrá je zahalená v temné mlze, ale my jsme v relativně chráněném prostoru. Přesto jdu pro zimní bundu, foukání větru, který je hodně vlhký, je dost nepříjemné, o dvě hodiny později již nepohrdnu ani lyžařskými kalhotami. Sláva Goretexu, který dobře dýchá a který hlavně z vlhkosti tvoří kapky, které nepropustí do mého oblečení.

Všichni tentokráte spí ve vytápěných objektech, já ve stanu. Jediné, kde si troufám říci, že mám velký handicap, je to, že mám sama velký stan, velký stan znamená hodně vzduchu a hodně vzduchu trvá déle vytopit, ale zima mi není. Opět spím ve svém merinu a chlupatých kalhotách, na chlupaté ponožky ani nedošlo, a tak je druhý den velice ochotně půjčuji, protože kolegyni je zima na nohy.

Podzim je tady opravdu jiný, lidé se nezměnili, stále usměvaví, se stejným humorem jim vlastním, opět zde jde čas jenom podle slunce, to že ale zapadne, neznamená, že den je u konce. Někteří se odhodlali absolvovat místní lázeňskou proceduru, jiní tvoří opět klub zpívajících v kuchyni. A že je nás dost! Během jednoho dne už všichni víme, odkud kdo je a co dělá, popřípadě co ho trápí, nebo co by vylepšil. Probíráme ale i zážitky z cest, zjišťuji, že nejsem jediná, kdo nedojel včas a musel si udělat hotel ze svého vozu.

Potkáváme také hodně zajímavých lidí. Jedním je nový zaměstnanec, který přišel z tzv. tabunu, kde se staral o volně žijící koně zcela sám bez pomoci, druhým je vlastně můj kolega, jelikož je zde za účelem tvorby knihy o huculech. Vyměňujeme si kontakty, hovory není problém vést v angličtině, takže nemám problém sdílet s ním nějaké informace získané zde v Čechách nebo jinde ve světě.

Přes den se snažím vnímat barvy přírody, které se zde táhnou od jemně žlutých odstínů, až po barvy dýně, sytě oranžové nebo dokonce temně červené.  Krajina jako by chtěla sdělit, že tím, že se podíváme na tu krásu, tak může odejít k zimnímu spánku. Ještě měsíc a koně budou sehnáni do údolí k zimnímu odpočinku. Po takto těžké sezoně si to jistě zaslouží a bude nám útěchou, že mnozí zde našli nové přátele jak z řad koní, tak lidí, přátelství je přece věc, která je v mnoha případech na celý život.