Od mého prvního setkání s huculem uplynula velká řádka let, první fotografii mám z Janovy Hory, držím za otěže koně chlupatého, dosti hrubého, ale nesoucího hrdě jméno svého plemene hucul. Byli jsme tehdy na horách lyžovat a jako každý jiný turista jsem využila nabídky svézt se, už tehdy to nabízeli za malý poplatek jako službu. Dnes Horská Farma Hucul stále funguje, ovšem pro mě je stále tou vzpomínkou na první setkání s tímto plemenem.

Další setkání proběhlo až v Praze v Hucul Clubu Praha, nicméně nikoliv setkání koně a jezdce, ale setkání holky, co se opírala o ohradu a toužebně (a marně) se dívala na stádo s vidinou se na čemkoliv svézt.

Uběhla velká řádka let a asi před půl rokem se na mě najednou díval z monitoru mého notebooku. Obtěžkaný batohy, s jezdci v bundách, stál na strmé pěšině v horách, vyhlížejíc do úpatí hor a mě napadla ta šílená myšlenka zase něco zrealizovat.

„Huculy ne," pravila moje kamarádka, kterou jsem chtěla pro onu šílenou myšlenku nadchnout. Převládala v ní stejná hysterie jako ve mně a s nadsázkou jsme začaly vytahovat smyšlené groteskní scény o tom, jak mě naštvaný hucul bude držet v zubech, až mu ze mě rupnou nervy.

Bohudík, ono humorné povídání ve spojitosti s návštěvou cizí země nás natolik nadchlo, že jsem tedy rezervovala dvě místa na onu výpravu a potom jsem to pustila z hlavy. Termín se ale přiblížil, nám začaly chodit všelijaké organizační záležitosti a já se začala zabývat vůbec tím, že jedeme pryč.

Nejdůležitější věc jsem samozřejmě zapomněla, a tak když jsem vletěla za pět minut dvanáct na oddělení výdeje pasů, tak na mě úřednice koukala s takovou lítostí, že mi teprve došlo, kolik zaplatím za výdej pasu ve zrychlené lhůtě. Vyplnila jsem vše nutné, pár úsměvů do oka fotoaparátu, no za 4 000 Kč neberte to, a už jsem byla venku, kde jsem lamentovala nad tím, jak jsem mohla myslet na všechno, kromě pasu. Proklínala jsem krapet zemi, která svými hranicemi je bohužel za hranicemi Evropské unie a absence tohoto dokladu by znamenala konec cesty na hranicích se Slovenskem.

Výjezd na Ukrajinu byl ovšem spojen i s jinými záležitostmi, hlavně pocitem, že nás někdo řídí a organizuje pouze on-line a jinak nic nefunguje, průvodce jsme totiž neznali osobně, nebylo to, jako když navštívíte cestovní kancelář a objednáte si zájezd ze vzorového katalogu.

S pohodou mně vlastní jsem si snad myslela, že na Ukrajinu jezdí vlak Eurocity a že budeme v klidu, ale moje zděšení, když jsem zjistila, že všechny místenkové autobusy jsou vyprodány, takže cesta na „jeden zátah" rázem padla a já se ujala hledání mezi různě navazujícími dopravními prostředky. Den končil tím, že jsem měla zakoupené dvě poslední místenky ve vlaku Regiojet (každou v jiné části vlaku) a vytisknuté jízdní řády navazujících spojů. Poslala jsem zprávu „vše zařízeno", to, že se tento plán v zápětí rozpadne jako hrad z karet, mě vůbec nenapadlo.

Až do Košic fungovalo vše, jak mělo, spoj dorazil jen s malým zpožděním a my si vlastně libovaly, jaké jsou ty vlaky super, jaký je v nich servis a pohoda v podobě volného pohybu po vagonu. Místenky jsme s někým vyměnily a tak jsme ocenily i to, že jsme dlouhou cestu mohly sedět spolu a ne se vzájemně navštěvovat přes celý vagon.

Vystoupily jsme v Košicích a čekaly na další spoj, vše klapalo, jak mělo. Na tento spoj navazoval autobusový spoj, již přímý do Užhorodu. Tedy navazoval... měl navazovat, nicméně poté, co jsme stály ještě hodinu po jeho údajném odjezdu na nádraží, nám došlo, že je asi něco špatně. Hodně špatně. Bylo půl třetí ráno, nikde nikdo. Na nádraží v Popradu dorazila nějaká paní, která nám sdělila, že onen autobusový spoj tudy vůbec nejezdí, no a teprve teď začala ta pořádná panika.

Rozhodly jsme se, že pojedeme jakýmkoliv spojem, který nás přiblíží k hranicím s Ukrajinou, začaly jsme vysílat SOS signály na všechny sítě, kam to šlo. Na nádraží v půl čtvrté ráno přijel autobus, který nás přesunul do hraničního města Michalovce, odkud už navazují pravidelné spoje na Ukrajinu. Venku pršelo, jen se lilo, my nevyspalé a znavené tíhou našich krosen. To bylo poprvé a naposled, kdy jsem si řekla, jestli tento nápad byl vůbec dobrým nápadem.

Po pár hodinách nás autobus vysadil na nádraží v Užhorodu. Kolem nás se seběhli veksláci, jelikož Ukrajina je zemí, jejíž měnu naše banky neobchodují. Měly jsme načtené návody našeho koordinátora a tak jsme si jich nevšímali, jelikož dnes již běžně fungují ve městech směnárny. I toto jsme absolvovaly, peníze úspěšně směněny, i když paní za okénkem jsem nerozuměla ani slovo. Kolem projížděla vozidla mého mládí, tak naleštěná, jako kdyby právě sjela z výrobní linky, a místní příměstská autobusová doprava, tzv. maršutky, které čekaly, než se naplní lidmi, kteří chtějí využít jejich služby. Užhorod, město kontrastu bohatství a chudoby, město, které nám bylo domovem na jednu noc, absolvovaly jsme prohlídku, zašly na základní nákupy a večer se sešly s ostatními v malé hospodě na seznamovacím večírku.

Na druhý den následoval přesun do hor. Poloniny. Za městem se otevřela plochá krajina, domky různě veliké, některé nové, jiné z původní zástavby, každý se zahradou a s maximální péčí, jakou si obyvatelé domu mohou dovolit. Pro mě milá kulisa jinak děravých vozovek, po kterých jel právě náš autobus. Seděly jsme ve druhé řadě sedaček a na roletách předního skla se leskly ikony s náboženskými motivy.

Po chvilkovém bloudění jsme dorazili na místo na úpatí hor, místo, odkud jsme měli směřovat nahoru do základního tábora. Poslušně jsme vyložili batohy, dali je na jednu hromadu určenou k hromadnému odvozu batohů a s pokorou jsme nepohrdli sezení na silnici. Po domluvě jsme vyrazili pěšky jen se základní výbavou nahoru do hor. Krajina a hlavně cesta se rychle začala měnit, úhledná cesta se měnila v kamenitou, mnohdy s potoky a bystřinami. Řídký les z údolí byl hustější a hustější a pohlcovala nás paní příroda. 11 km lesem, do hor za čímsi neznámým.

Krajina se otevřela a před námi byla horská louka. Spousta květů, které znám maximálně z atlasu rostlin z Červených knih chráněných druhů, velká plocha pokrytá borůvčím a lesními jahodami, tyrkysové nebe a zelené lesy všude kolem.

Člověk přestal dýchat nad tou nádherou, dojem mi trochu kazilo jenom množství lidí, kteří s námi přijeli. Na mýtině stály dřevěné stavby, které promlouvaly zašlým dřevem, jistě zažily už mnoho lidí, turistů, ale zároveň třicetistupňová vedra a možná i třicetistupňový mráz, možná se každý rok utápí v závějích sněhu a musejí odolávat silnému poryvu větru. Možná. Bohužel myšlenky musely jít stranou, jelikož na ploše u chat to hučelo jako v mraveništi a všichni řešili, kde postaví své dočasné obydlí. Vypnout, vypnout neumíme. Absence jakýchkoliv sítí, ať už elektrické, mobilní, či dokonce vodovodní, mi vyhovovala. Místo, kde nepotřebujete řešit, jestli se vám někdo dovolá, nebo jestli svoje fotografie můžete okamžitě sdílet s celým světem pomocí sociálních sítí, místo, kde se nemusíte bát napít se z potoka, když máte žízeň.

Vybraly jsme si rovné místo v dostatečné vzdálenosti od potoka, aby nás případně nespláchla i se stanem voda, a ubytovaly jsme se. Jelikož na týden vezete opravdu hodně věcí, tak stan byl v předsíni opravdu plný a velikost pro dvě osoby se rázem jevila jako malá. Z letní kuchyně se kouřilo, topilo se pod kotlem a vydával se teplý bylinkový čaj a horká káva.

K údivu všech se začalo řešit, kdo ještě ten samý den vyrazí na svou první vyjížďku do hor na koni. My jsme usoudily, že akci po výstupu přenecháme jiným, protože nám bylo jasné, že se budou vracet již za tmy či šera a přece jenom nechat si ujít panoramata hor jsme nechtěly. Desetičlenná skupina byla nakonec utvořena a z lesa bylo slyšet dunění kopyt. To místní lidé přihnali stádo odněkud z pastvin, aby se tito polodivocí koně rázem podvolili přání lidí se svézt.

Malá ohrada se naplnila asi 70 koňmi různého věku, pohlaví i barev a my si rázem mohli projít všechny znaky původního primitivního plemene zvaného hucul. Co nás na první pohled zaujalo, byla ušlechtilost těchto koní, žádný z nich neměl hrubou hlavu, žádný z nich neměl neduhy, které běžně u těchto koní vídám, jako schvácená kopyta, velkou nadváhu, prostě kromě výšky to nebyl ten hucul, kterého jsem si představovala v těch komických příbězích o koni, který mě vynese z ohrady nebo jednou vyhodí a odloží mě do pomyslných kopřiv.

Místní lidé chodili po ohradě s uzdečkami, rozeznali jednoho od druhého a postupně vodili koně k ohradě. Jelikož už nebylo tajné, že mám koně doma, tak jsem se stala živým hrazením a držela jsem sedm uzdeček, na konci se sedmi koňmi a v klidu jsem se dívala, jak se chovají, který oddaně stojí a čeká na další pokyny, který se drbe o druhého, který se chce drbat o mě a který klopí uši, každý kůň byl osobností, která se projevovala jinak.

Odchyt potřebného počtu koní pro první výjezd byl proveden a my jsme se ocitli na travnaté ploše u výukové tabule, vzduchem létaly otázky na účastníky skupiny, zdali už jezdili nebo nejezdili a byla prováděna živá instruktáž u tabule, samozřejmě s vtipem místním lidem vlastním. Takže jsem rychle vychladla z pocitu, že když jezdím 20 let, že mě hucul ochotně sveze, a představila jsem si všechno na té tabuli.

Na jednom z obrázku kůň zlobil následkem nedodržení vzdálenosti mezi jednotlivými koňmi a jeho jezdec byl právě kdesi v kopřivách. Na druhém visel jezdec za nohy na větvi, na třetím byl shozen, jelikož pořizoval za jízdy to nejlepší selfie pro celý svět. Na obrázku dalším byl jezdec vlající ve větru, jelikož kůň dobíhal již vzdálenou kolonu a poslední obrázek znázorňoval hucula s trsem trávy v hubě a jezdce, který s ním nemůže hnout.

Pro mnoho lidí zábavné, hlavně v kombinaci s reálnou ukázkou, takže se před námi odehrávalo živé divadlo v podobě majitele hospodářství a chovatele huculských koní pana Olexandra Ihnatenka, který jako by žral trávu, řehtal jako kůň, podupával na místě, nebo měl výraz šíleného koně a zároveň nám udílel rady, jak se vyhnout těmto situacím a vůbec nevadilo, že mnoho lidí nerozumělo jazyku, ukázka byla tak živá, jak jen mohla být. Jak jsem byla ráda, že ty koně v tu chvíli jen držím za otěže!

První skupina již byla obléknutá, koně měli na hřbetech sedla, která v našem měřítku znám jako vojenská, nebo jakákoliv jejich napodobenina s lyžinami, uzdečky vcelku obyčejné s úzkými udidly. Skromné vybavení na koních působilo domácky a ne nijak cize, najednou jsem si nedokázala představit, že by ti samí koně měli tyrkysovou dečku a čabraku, prostě to byli horští koně a tato výbava byla jistě jedinou správnou. A to jsem ještě vůbec netušila, co nás čeká nahoře.

Instruktáž byla dokončena a lidem na pokyn místní pomáhali do sedel, kde si nastavili nejprve délku třmenů a potom byli zaškoleni, jak se vede kůň, drží otěže, byli proškoleni na sed (jelikož v sedle těchto koní se sedí v mírném předklonu), jak se řídí kůň a jak sesedat a bezpečně nasedat. V horách totiž musíte počítat s tím, že ne vždy pod sebou máte pevný podklad a široké cesty, čili většinou jde kůň za vámi a nikoliv vedle vás a dále nesmíte počítat s rovným podkladem pro nasednutí nebo hlavně sesednutí z koně. Koně jsou tedy zvyklí na mnoho různých situací a pro větší bezpečnost bylo na místě nás s těmito fakty seznámit.

Moje nervy. Já se svým sedem z drezurního sedla jsem měla sedět v předklonu s nohama mírně vzadu, co to zase proboha je? Okamžitě jsem se viděla na zemi, hned jsem si říkala, co to je za koně, když na něm nemohu normálně sedět. Většina lidí třmenové řemeny zkracovala a já jsem tiše plnila všechno, co jezdcům pomohlo a co mi bylo komunikováno jako pokyn. Občas si nějaký kůň přišlápl otěž, což by u mého koně způsobilo hysterický záchvat, jindy si přehodil jeden otěže přes krk druhého, vše se ale řešilo v klidu a bez nějakého stresu, tedy toho koňského, lidé trochu ve stresu byli, zvláště ti, kteří v životě na koni nejeli. Pro ně bylo jistě setkání nevšedním zážitkem a ve spojení s nepolíbenou krajinou se možná i báli, co zažijí.

Polonina Ostra se dmula nad základním táborem, všichni vzhlíželi vzhůru na horu, která znamenala cíl cesty kdesi v nebesích. Skupinu hlídali dva zkušení jezdci, jeden v čele, druhý poslední, měli za úkol ji udržovat kompaktní a ohlídat případné problémy, které by se mohly cestou vyskytnout. Skupina koně odvedla k lesu a potom už se nám ztratila z očí. My jsme u kávy rozebírali momentální zážitky a zároveň už jsme se začali zajímat o to, kde vlastně jsme.

Základní tábor je součástí Poloninského hospodářství Preluky (Polonynske hospodarstvo) a slouží jako domov pro celé stádo huculských koní, a to přibližně od května do konce listopadu, kdy přijde tuhá zima, a koně jsou sehnáni do údolí. Koně zde žijí v jim přirozených podmínkách horského, hůře dostupného terénu, nejsou jim žádným způsobem upravována kopyta, nepotřebují přístřeší, ani žádné dodatečné krmení, vše, z čeho žijí, jim poskytuje jejich domovina, jejich hory. Poloninské hospodářství Preluky je situováno do horského sedla mezi Poloninou Runou a Poloninou Ostrou a je v nadmořské výšce asi 1 000 metrů. Pastviny jsou bohaté na vysokohorské druhy bylin, jinak jsou ale chudé na travnatý porost, stádo je tedy neustále v pohybu a vyhledává nejchutnější části pastvy.

Velkou část pastevního porostu tvoří kleč, borůvčí a porosty brusinek, půda je zde mírně kyselá. Koně jsou v dobré kondici s lesklou srstí a jsou až překvapivě pohybliví, velkým darem je možnost pozorovat stádo v klidu i několik hodin, jelikož pastviny jsou ve svahu a stádo je volně rozptýlené.

Pastviny jsou orientovány na svazích, vodu jim poskytuje horský potok, stín les, slunce pastvina na jižním svahu. Koně jsou v kontaktu s lidmi hlavně díky turismu a jejich využití právě pro horské vyjížďky na koních, je ale o ně řádně postaráno, na jaře probíhá základní výcvik mladých koní a tito jsou ježděni do terénu pouze zkušenými jezdci, kteří je nezradí a naučí je základním návykům a nezkazí je.

Hříbata chodí do hor po boku svých matek, získávají tak jistotu v nohou pro překonávání různých druhů terénních rozdílů a sebevědomí na to, aby řešila případné situace sama. Kůň zde není pouze dopravním prostředkem, je to partner, on věří vám a vy věříte jemu. Svého koně ‒ k tomu se dostanu v dalším pokračování ‒ jsem vedla asi 75 procent cesty, byly ale situace, kdy jsem vyhodnotila, že bych koni mohla špatně poradit, kůň by mohl vlivem špatného rozhodnutí uklouznout, nebo se propadnout v blátě a tak jsem ho nechala, aby si cestu vybral sám. Naopak koni mladému jsem sloužila jako opora, nebyl tak fyzicky zdatný, aby stíhal stádu a mnohdy se stávalo, že zůstával daleko za koňmi, přesto se nebál jít kupředu a věřit úplně cizímu člověku, nepřejímal vedení, respektoval mě.

Zde vysoko v horách jsem změnila názor, už to nebyl malý kůň, kterého jsem držela za otěže a neměla o něm pražádné pozitivní myšlenky, pochopila jsem, jak důležitý je pro zdejší lidi, jakou historii má a jaké nevšední výkony v těchto podmínkách podává.

A tak se se mnou pojďte za těmito koňmi a lidmi podívat, za koňmi, kteří žijí v kouzelné zemi hor Ukrajinských Karpat, horských sedel a úpatí, koňmi, kteří odjakživa provází místní obyvatelstvo na křty, ale i pohřby, koňmi, kteří jsou součástí místní kultury, jsou pro lidi tělem, ale i srdcem a kde zranit koně je hříchem největším. Za krásnými a silnými koňmi žijícími v přírodě, kteří vznikli, jak my říkáme, „náhodně".

Na jedné straně s malými, avšak subtilními koňmi, mohutných svalů a s velkou sílou, na druhé straně s téměř taneční dovedností, akrobacií a opatrností, kterou předvádí na povrchu, kterým byste nikdo z vás nešel ani po svých. Se zkušenými a obezřetnými koňmi, kteří zvládají určit nebezpečný prostor lépe než vy sami, ve kterých se snoubí oheň a vztek divokých mustangů, kteří jsou schopni zaútočit i na impozantní nepřítele. Pohlédněte se mnou do jejich očí, uvidíte klidné a zranitelné oči, s úsměvem, kterému vše odpustíte.

Článek je úvodní k sérii o chovu huculských koní a jejich využití v 21. století. Články čerpají z osobních návštěv u chovatelů, nebo z kontaktů, které jsem získala pomocí těchto návštěv. Velký dík patří lidem z Ukrajiny, kteří nám věnovali velký kus času, jmenovitě Polonynske Hospodarstvo Preluky (Oleksandr Ihnatenko) a Petr Zidek (Čech žijící v Užhorodu), Plemkonetcentr (Myroslava Golovach), dále Agtellek Nemzeti park (Brigitta Petö), Hortobágy Nemzeti Park (HUN). Za rozhovory potom dalším - Jindra Fabiánová, Petra Schiffnerová a dalším trpělivým, kteří věnovali čas tomu, aby mi poskytli informace a materiály k tvorbě těchto článků.