Na jedné straně „bariéry“ stojí lidé, kteří zvířecí nemoc a stáří striktně oddělují od větší dávky emocí či „rodinného“ náhledu. Berou svá zvířata jako bytosti sice milované, ale bez problémů nahraditelné, nestaví je na podobné principielní stupínky jako lidi.

Tudíž rozhodují velmi pragmaticky a oproštěně od pocitu viny, pokud upřednostní své zájmy a tužby před starostí o koňského důchodce. Argumentují většinou zcela logicky – například tím, že ne každý má to štěstí, že může mít koně doma. A jestliže oni platí drahé ustájení, nemohou množství zvířat navyšovat. A jelikož mají koně na ježdění (skákání, turistiku, vytrvalost,... – doplň si co libo), neobsadí jediné okénko v rodinném rozpočtu „nepoužitelným“ zvířetem. A tak staré a nemocné koňské vysloužilce posílají o dům dál...

Druhá skupina majitelů jsou lidé, kteří buď berou koně jako doslova člena rodiny, nebo prostě přijímají zodpovědnost za zvíře v plné šíři takového závazku – takříkajíc „až do konce“. Znamená to pro ně postarat se i tehdy, když se z koně stane „sekačka na trávu“, jak s oblibou my koňáci pracovně nevyužitelné koníky (s láskou!) titulujeme.

Absolutně se nehodlám pouštět do hodnocení těchto dvou „táborů“, ani nemíním pitvat pohnutky jednotlivých lidí (věřím, že každý z nás se může v životě dostat do situace, kdy svá „nikdy“ a „vždycky“ bude muset razantně přehodnotit – snažím se nikoho nesoudit a zametat si raději před vlastním prahem). Přesto o starých koních cítím potřebu napsat...

Rozhodla jsem se tedy problematiku koňských seniorů pojmout radostně. Vnést do tématu pozitivno. A proto se půjdeme podívat na ty staroušky, kteří měli v životě největší štěstí, jaké jen může koně potkat – osud je dal do rukou takovým majitelům, kteří se za své dlouholeté parťáky cítí být zodpovědni až do samého konce. Ať to stojí, co to stojí!

Ale nejprve se zeptáme odborníka na koňskou výživu, ing. Moniky Mechové, nezávislé výživářky, co by nám v kostce ke krmení starých koní pověděla?

„Vyšší věk u koní neznamená automaticky zvláštní požadavky na výživu. Někteří koně vydrží v běžném režimu do pozdních let a nepotřebují žádné speciální zacházení. Proto je důležité ke koni ve vyšším věku přistupovat individuálně a úpravy jídelníčku přizpůsobovat konkrétnímu jedinci a jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu.

Nejčastějšími problémy u starších koní jsou chudozubost a náchylnost k metabolickým poruchám jako je např. Cushingův syndrom nebo inzulinová rezistence. V závěsu za nimi kráčí zhoršená imunita, chronicky zánětlivý stav organismu a nižší vstřebávání živin.

Stav starého koně je většinou zrcadlem jeho předchozího života. Cílem výživy starého koně je udržet jej v optimální kondici do co nejvyššího věku. Základem je kvalitní a jemné luční seno, krmiva s vyšším obsahem snadno stravitelné vlákniny (cukrovarské řízky), kvalitní bílkoviny (vojtěška, konopné otruby) a přídavek tuku (různé druhy semen, oleje).

U chudozubých koní pak musíme největší úsilí vkládat do toho, aby kůň přijal co největší možné množství vlákniny. Můžeme použít senné granule, různé druhy řezanky, kukuřičné pelety apod.“

Ing. Monika Mechová pro vás napsala seriál Nakrm si svého koně, její web naleznete na adrese http://krmeni-koni.cz/

A my se od obecného náhledu plynule přesuneme do praxe. Konkrétně za Veronikou Myslivečkovou, se kterou si dnes budeme povídat o jejím šestadvacetiletém valáškovi Vattovi. Vy, kdo se pohybujete ve vytrvalostních vodách, si možná budete temperamentního ryzáka pamatovat ještě z let, kdy u nás endurance byla v počátcích a teprve se jako sport začínala drát do popředí. I jeho jezdkyni Verču určitě znáte, nasbírala v této disciplíně již řadu ocenění s různými koňmi. Je nepřehlédnutelná i proto, že disciplínou, které kralují arabové, úspěšně provádí své fjordy. Ale její úplně první životní kůň fjord nebyl...

Veronika Myslivečková + Vatt

Vatt → 26 let, narozen 20. 5. 1992 – v typu ČT – matka A1/1 Vašája, otec neznámý (údajně německý parkurák, ale kdo ví...)

Životní pouť ryzáka Vatta je trochu zvláštní v tom, že vede 26 let všemožnými cestičkami stále s jedním jediným „svým“ člověkem po boku. Což je pro většinu koní naprostá vzácnost...

Majitelka Veronika Myslivečková zná totiž Vatta od hříbátka. Když se dostala ke koním, byla jí na starání přidělena jeho maminka – dvouměsíčního Vattíka, temperamentního ryzáčka, měla v té době pod sebou. Když byl Vattovi rok a půl, zemřel majitel stáje a najednou se muselo urychleně pořešit, co s koňmi. Bylo rozhodnuto, že se vše rozprodá a hříbata budou, nehledě na věk, obsednuta – tedy se stanou tržně zajímavějšími (v dnešní době by tomu bylo právě naopak :-) → přece jen se obecné povědomí sune vpřed, hurá!...).

Veronika o tehdejší době vypráví dnes již z pozice zkušené chovatelky, ustajovatelky a vytrvalostní jezdkyně: „Protože jsem vždy byla prcek s malou váhou, musela jsem Vatta za pomoci dalších „krotitelů“ obsedat já. Ke koním jsme chodili se sestrou Bárou a už vlastně ani nevím, koho napadlo, že zkusíme přemluvit rodiče, ať nám toho zrzavého zloducha koupí. Byl ještě hřebec a my jezdily jen něco přes rok, ale samozřejmě už jsme měly vše „v malíku“ :-)

Kupodivu to klaplo, takže se mohlo začít řešit, kam s ním. Tatínek nakonec domluvil ustájení u známých, co měli na Karlštejně tažné koně. Bydleli jsme cca 2 km odtamtud, takže se vše zdálo naprosto ideální. Jelikož tenkrát nebyly běžné koňské přepravníky, bylo dané, že půjdeme na nové působiště po kopytě. Maminka se hrdinně obětovala, celou cestu mi vedla Vattíka na vodítku – a já to jistila ze shora ze sedla (podotýkám, že maminka i tatínek byli absolutní nekoňáci!). Takto jsme spolu zdolali cestu dlouhou asi 10 km. Kupodivu jsme všichni přežili, když si na to vzpomenu při dnešních zkušenostech a s odstupem čtvrtstoletí, ještě teď mám husí kůži...

Jaké bylo naše překvapení, když na Vatta v nové stáji čekalo nachystané vazné ustájení... Podotýkám: poloviční plňas, hřebec, věk 2 roky, nezvyklý! Takže se tam chudák do rána o cosi na plecích pěkně rozpáral – a tím si vlastně zajistil pořádné prázdniny a možnost dospět do věku, kdy je normální na koních začít jezdit.

Vatta bohužel životem provází velká smůla – po zdravotní stránce je to jeden problém za druhým. Ve 4 letech se u něj zničehonic začaly objevovat záchvaty měsíční slepoty. Tenkrát se toho tolik nevědělo, přístup k informacím jsme v té době měli nesmírně složitý, takže byl Vatt vlastně odsouzen k postupnému oslepnutí... Když se ohlédnu, vím, že dnes bych všechno dělala jinak, jenže když vám je 15 a nevyděláváte, nemáte znalosti a zkušenosti, nejste z koňácké rodiny či z koňáckého prostředí, které by vás adekvátně směrovalo a vzdělávalo, musíte si vše objevit a pochopit sami, pěkně v praxi a postupně s tím, jak léta plynou a zkušenosti se střádají...

Nicméně jsme se snažili dělat pro Vatta první poslední a jak roky šly, zdravotní stav se na střídačku lepšil a horšil. Několikrát jsme se stěhovali, až jsme skončili ve stáji, kde jsem se poprvé setkala se slovenkou Karin, která jezdila s koněm vytrvalost. Vatt byl v té době v pořádku a tak jsem začala trénovat s ní. Záchvaty i na několik let úplně vymizely, ale věděla jsem, že vyléčený není.

Díky Karin jsme spolu s Vattem poprvé okusili závody v roce 1998 a v roce 2002 byli 3. na Mistrovství Slovenska. Tenkrát závody stupně L (do 79 km) byly už strašná štreka! :-)

Potom nastalo další stěhování, až jsme přece jen konečně zakotvili ve vlastním. Bylo to pro Vatta první pastevní ustájení, jinak byl vždy celou dobu klasický boxovaný kůň. A znovu se objevily záchvaty měsíční slepoty, přišla první operace šlachy. A také další úraz, kdy si otevřel oba přední karpy, když se lekl a chtěl vyskočit z rybníka betonovou výjezdní stranou (několikrát si kleknul) – už v tu dobu by bylo jednodušší uspání. Ale my vše vybojovali, i když to nebylo jednoduché a ani levné. To mu bylo asi 12 a vlastně mu začal důchod.

Když jsme se stěhovali do vlastního, bylo jasné, že bude potřebovat kamarády. Z minulého ustájení s námi šel jeho stájový kolega Marin, takže Vatt nebyl v novém domově sám a nám to poskytlo čas hledat koně ke koupi. Volba padla na fjordy a tím se postupně naše stádečko rozrostlo na 8 koní. Načež vyvstal problém s místem, neboť stávajících 5 ha už nestačilo.

V roce 2008 jsme učinili rozhodnutí odstěhovat se s celým stádečkem na druhý konec republiky – z Řevnic do moravského Dlouhomilova. Nastaly velké obavy – nejenom jak stádo přestěhujeme, ale jak to zvládne náš už v tu dobu skoro slepý Vatt. Nikdy cestování neměl rád, i když jezdil pravidelně po závodech – a to ještě viděl! Co teprve teď, jen se zbytky zraku? I celková změna prostředí byla velkým otazníkem...

Naštěstí vše proběhlo bez problémů a možná díky sehranému stádečku se zvládl aklimatizovat i v novém prostředí výborně, chodil prostě pořád s ostatními. V roce 2010 se jeho už tak zbytkové vidění ještě zhoršilo, pokud to tak vůbec jde nazvat – a začal nám procházet elektrickým ohradníkem na 15hektarových pastvinách. Pevná ohrada nebyla možná na celé ploše, a i když jsme zkoušeli všemožné řešení, jediné, co nakonec zafungovalo, bylo oddělení od stávajícího stáda do vlastní malé dřevěné ohrady se vstupem do stodoly. Vzhledem k tomu, že byl od mládí tak trochu „asociál“, který neměl nijak v lásce jak lidi (hlavně děti), tak ani ostatní koně, se samotkou se stádem poblíž se velmi rychle srovnal.

V brzké době na to jsme zjistili, že začíná žmoulat seno a celkově jeho stav nebyl už tak pěkně nakrmený. Zubař potvrdil velké obroušení zubů, takže nastal čas začít přikrmovat kašemi. Posledních několik let už seno bohužel nedokáže požrat vůbec a je na kaše odkázán naprosto.

V létě sekáme dvakrát denně trávu zahradní sekačkou. A opravdu to jde, bez jediného stébla sena je ve výborné kondici už několik let! Řekla bych, že vypadá opravdu báječně. Náš slepý a bezzubý důchodce se tváří, že nás nakonec všechny přežije. :-) Důchodu si užívá již 14 let.

Nyní je jeho krmná dávka složená z vojtěškových pelet, řepných řízků a sladového květu jako objemu. Plus šrotovaný ječmen, v zimě kukuřice a olej. Plus celoročně samozřejmě minerálka. Poslední dva roky ještě strouháme cukrovou řepu v zimě. Na léto ubíráme řízky, vojtěšku i řepu a sekáme krátkou travičku zahradní sekačkou, koš ráno a koš večer.

Krmení dostává dvakrát denně po dvanácti hodinách, pokaždé vrchovatý velký černý stavební kýbl (cca 20 litrů) – konzistence opravdu řídké kaše. Během dne si toto postupně požírá. Zjistili jsme, že vlastně k tomu vůbec nepotřebuje pít, ale další vanu s vodou má samozřejmě stále k dispozici.

Než jsme vše vyladili a přišli na to, jak se takový bezzubý senior krmí, bylo to velmi náročné, nevyhnuli jsme se ani kolikám, jenže bohužel zkušenosti s takovýmto typem koní moc veterinářů a koňáků nemá, takže nebylo kam si jít pro radu. I tak na nás spousta lidí kouká jako na blázny, proč si držíme doma takového darmožrouta již tolik let (14!). Je pravda, že celé stádo ostatních koní mě nestojí tolik času a hlavně financí jako tenhle náš zrzavý zloduch jménem Vatt. :-)“

A tady naše povídání o Vattovi končí. Přejeme mu, aby se radoval ze života a užíval si domova a své dlouholeté majitelky plnými doušky. A přestože mu již jeden smysl (zrak) definitivně schází – stále mu čtyři zbývají. Koně jsou úžasní v tom, jak dokážou své handicapy kompenzovat, jak se umí se svojí životní situací prakticky vyrovnávat. V mnohém nám mohou jít příkladem. Hodně štěstí, Veroniko a Vatte!