(Děkuji čtenářce, která mi vnukla nápad na sepsání tohoto článku. Přečetla si můj článek o Sable Island ponym a dala mi vědět, že toto plemeno bylo dříve používáno v dolech.)

Důlní poníci

Poníci v dolech nahrazovali práci žen a dětí. Hádám, že to je dobře...
Protože důlní šachty byly malé a měly nízký strop, dávalo smysl využívat zde menší poníky. Když bylo roku 1913 používání důlních poníků na svém vrcholu, pracovalo jich zde kolem 70 000. V roce 1984 jich stále bylo nasazeno 55. Poslední pony, Robbie, odešel do důchodu roku 1999.

Je pravda, že většina jich byla zaměstnávána v Británii a Austrálii, ale poníci byli využíváni taktéž ve Spojených Státech. Wikipedie sice tvrdí opak, ale já četl několik zpráv o domorodých důlních ponících zde v USA.

Požadavky na důlní poníky

Samozřejmě museli být malí, ale zároveň odolní. Stropy byly nízké a cesty nerovné a příkré. Podmínkou proto bylo robustní malé tělo s pevnými kostmi. Méně temperamentní koně s jistým krokem byli preferováni. Těmto požadavkům vyhovovali shetlandský a Sable Island pony, a tak byla tato dvě plemena velmi oblíbená.

Poníci byli většinou vychovávaní přímo v dolech, aby se nebouřili kvůli podmínkám (hezké...). Přesto nebyli použiti v práci, dokud nedosáhli věku 4 let. Většinou odcházeli do důchodu ještě před 20 lety stáří.

Poníkův den

Hádám, že bych se měl cítit trochu lépe, když vezmu v potaz, že většina z těch poníků nikdy neviděla denní světlo, a tak nevěděli, že by jim mohlo být lépe...

Podmínky ustájení byly velmi důležité a pro pohodlí těchto koní bylo uděláno velmi mnoho, aby se prodloužila doba, po kterou mohli za život pracovat. Ve stájích měl strop být 7 stop (asi 2,134 metru) - poník byl vysoký 5 stop (1,524 metru). Kůň by měl mít možnost zvednout hlavu a uvolnit si svaly, protože celý den musel hlavu nosit nízko. Ventilace byla zařízena tak, aby na ně nemohl přímý průvan. Bylo zde taképoužito co nejméně dřeva, aby se snížilo nebezpečí požáru. Všechny stáje byly dobře odvodněny potrubím a vybílené z hygienických důvodů. Poníci byli podkováni podkovami vyrobenými na povrchu. Když byl potřeba vyšší stupeň kovářské zručnosti, kovář sestoupil do dolu, kde si vše změřil a podkovu poté na míru vyrobil. Bylo žádoucí, aby kůň měl jen jednoho člověka, který s ním pracuje. Ten si měl s poníkem díky tomu lépe rozumět. Pravdou je, že když byli kočí vyměněni, poníkovy podmínky se změnily k horšímu.

Cesty v dolech se udržovaly v pokud možno co nejlepším stavu, aby se zabránilo nehodě. Strop byl navíc velmi dobře očištěn a zbaven všech výstupků a úlomků, které by mohly způsobit zranění hlavy koně. Pod zem se koně dostávali v kleci, nebo do svažitých dolů byli voděni po stezkách. Jejich normální denní směna byla stejně dlouhá jako horníků. Kočí neměli rádi, když dostávali jejich poníci dvojité směny. Když koně zestárli, jejich denní směna byla zkrácena na 4 hodiny. Většinou pracovali v podzemí kolem 5 let, pokud nebyli zabiti nebo zmrzačeni, a poté je přemístili nebo vyměnili.

Ta lepší stránka

Četl jsem také, kde všude byl k poníkovi přidělen jen jeden pracovník. Tímto způsobem si mezi sebou vytvořili určité pouto a přátelství.

Vlastníci dolů moc dobře věděli, že bez koní nebude výdělek. Bylo tedy absolutně nezbytné, aby bylo o poníky dobře postaráno. Samozřejmě, podmínky se lišily důl od dolu, ale obecné zásady péče byly všude stejné. Měli se krmit kvalitním senem, mít k dispozici čerstvou vodu na každé zastávce a měl se o ně starat pouze jeden člověk. Ten byl zodpovědný za veškerou péči, krmení a mytí svého přiděleného koně. Je také zdokumentováno, že pokud se jejich pečovatel vyměnil, poníci byli zneklidnění. Proto se majitelé dolů snažili to nedělat.

Důchod

Důchod byl pro důlní poníky dobrý, ale stresující a obvykle krátký. Chápejte, žili celý život v podzemí v tak nepřirozených podmínkách, že život na povrchu se pro ně stal cizí a zmatený. Neznali stádové chování a nechápali výběhy. Když už se poníci uzpůsobili takovému životu, většina stejně zemřela kvůli dýchacím problémům, stejně jako mnozí z horníků.

Existovalo několik zařízení pro důchod důlních poníků. Vznikla poté, co Britové zjistili, že poníci, kteří nemohli dál pracovat, byli prostě prodáváni na jatka. Vznikla masivní kampaň na pomoc poníků, kteří pracovali v dolech.

Bohužel někteří z koní byli velmi nepřizpůsobiví a potřebovali extrémní péči, aby se mohli rehabilitovat. Naštěstí se o ně lidé starali dobře. V Austrálii je dokonce před vchodem do uzavřeného dolu bronzová socha koně v postroji jako projev úcty k důlním poníkům.

Poslední důlní poník

Není jisté, zda byl Pip opravdu posledním žijícím důlním poníkem, ale lidé si to mysleli, a tak se k němu také tak chovali. Pip zemřel v roce 2009 ve věku 35 let. Setkal se i s princeznou Dianou.

Pracoval v Blackburn driftu, v dole Marley Hill, nedaleko Sunniside, Gateshead, v úzkých slujích 150 stop (45,72 metru) pod zemí, než byl důl před 30 lety zavřen. Tou dobou mu bylo 5 let. Pak se přesunul do dolu Sacriston, nedaleko Durhamu. Zde pracoval do roku 1985, kdy byl důl uzavřen. Pip byl ještě udržován další rok na pomoc při záchranářských pracích, než byl darován do skanzenu Beamish.

Svých posledních 23 let prožil v Beamish nedaleko Stanley, kde také zemřel a kde ho oplakali.

V Beamish žil dlouhý a šťastný důchod a jeho nástupce, Flash, se naučil nosit jeho postroj, aby mohl návštěvníkům ukázat, co nosil Pip v dole. Na oslavu jeho třicátých narozenin se muzeum rozhodlo udělat brožurku, která se jmenovala Pip důlní poník, v níž charismatická karikatura Pipa bere návštěvníky na bezstarostnou prohlídk Town Street.

Hezká věc...

četl jsem recenzi na knihu Péče o posledního z britských důlních poníků publikovanou roku 1969. Je to četba, která zahřeje u srdce.

John Weaver, únor 1969:

"Když se paní Margaret Bellová snaží pokračovat v domácích pracích, je to Fred, kdo se jí staví do cesty. Prostě vpochoduje do domu a v podstatě zmonopolizuje kuchyň - což je určitě jeho právo, jakožto člena rodiny v důchodu.

Fred je jeden z 1 500 zbývajících důlních poníků, jejichž temný život v dolech už skončil. Během následujících 18 měsíců uhelná rada plánuje najít všem nové domovy. Nebo pokud jsou příliš staří a nemocní, tak je utratit.

Fred, kterému je 26, může konečně odpočívat po 22 letech služby v domě u Bellů ve Witton Gilbertu v okrese Durham. Nebyl jen dán na pastvinu, protože kdyby tam byl samotný ponechán, pravděpodobně by se rozčiloval a bojoval by. Namísto toho úředníci uhelné rady a R.S.C.P.A. (Královská společnost pro ochranu zvířat před týráním) provedli důkladnou inspekci v jeho novém domově. Prošli jeho místo na odpočinek a zjistili, zda je rodina schopna ho živit po celý rok.

Bellovi chtěli Freda jako domácího mazlíčka už před 14 měsíci. Ale, stejně jako tisíce dalších v Anglii, museli počkat 4 měsíce. Nemohli si ho prostě vybrat. Bylo otázkou, jestli budou schopní dát Fredovi v jeho novém domově vše, co potřebuje."

Důlní poníci pravděpodobně žili lepší životy než jejich příbuzní na povrchu. Jejich stáje byly čisté, jejich ošetřovatelé je milovali a nosili jim do dolů pamlsky. Rád bych citoval vedoucího veterinárního pracovníka R.S.C.P.A. kolonela Iana Tennanta: "Museli být drženi v rozumné teplotě, tak jako víno ve sklepích."

"Národní uhelná rada nám velmi pomohla s hledáním nových domovů pro důlní poníky. Zkoumáme ubytování, okolí a majitele. Velmi často dostáváme žádosti od dětí, které nemají ani zařízení ani zkušenosti potřebné ke starání se o koně. Najednou byli koně dáváni na pastviny, protože si lidé mysleli,že jim to prospěje. Poníci však utíkali, ničili ohrady a kopali. Navíc vandalové je dráždili a děsili. Nejsou prostě zvyklí na život na povrchu a potřebují pečlivé zacházení."

Před 50 lety v britských dolech pracovalo na 73 000 poníků. "Nejlepší horníci na světě", to jsou slova, která o nich řekl člověk starající se o ně po 30 let. Poníci a jejich pečovatelé si byli vždycky blízko. V Yorkshiru poníci kradli svým majitelům kostky cukru z kapes a nebo si doklusali pro jejich sendviče a ovoce, které měli horníci k obědu.

Existuje příběh o (později sirovi) Harrym Lauderovi. Ten, když byl ještě horníkem, si svoji pony pojmenoval Catherine. Jednou se Catherine odmítla hnout z místa. Jen několik minut poté se přímo před nimi zřítila chodba. Catherine pravděpodobně Harrymu zachránila život.

Před šesti lety devatenáctiletý horník zemřel, když se snažil zachránit svého poníka, který vecválal do pracoviště s hustým plynem v Derbyshiru. To pouto mezi člověkem a zvířetem...

Pan Gordon Bagier, člen parlamentu v jižním Sunderlandu, žádal, a také od šéfa národní uhelné rady lorda Robense dostal, záruku, že důlní poníci, oddaní stoupenci černé průmyslové revoluce, nebudou posláni na jatka.

O měsíc později, 9. května, proběhlo třetí čtení vyhlášky sira Roberta Caryho volající po větší jistotě v otázce welfare pro poníky.

Stále však měli lidé strach, že budou stejně posláni na jatka. Ale přísnost Důlní rady a R.S.P.C.A. ohledně nových domovů pro poníky byla taková, že i žádost lorda Robense, zdali by si mohl také jednoho nechat, byla zamítnuta.

R.S.P.C.A. rozhodla, že Fredův domov ve Waltonu na kopci nemá dostatečné ustájení. Rada dostávala denně minimálně 20 dopisů s nabídkami na nový domov pro Freda. R.S.P.C.A. se potýkala se čtyřmi až pěti žádostmi denně. Pokaždé ovšem obě společnosti poukazovaly na to, že ustájení a krmení vyjde na minimálně 5 liber týdně.

V dolech žili chráněný život. Mluvčí rady poukazuje: "Jsou pravděpodobně více rozmazlení, než jiná zvířata. Musí být krmeni z ruky, ztratili totiž schopnost pást se jako ostatní poníci."

Určitě mnoho z nich bude muset být utraceno. Záleží to na radě veterinářů a když už, tak to bude provedeno humánně.

Obě společnosti trvají na tom, že na ponících se nesmí jezdit. Nejsou to obyčejní mazlíčci, jak si mnozí z rodičů myslí. Fred, mazlíček rodiny Bellů, sem tam poruší pravidla. Je voděn okolo jejich tříakrové louky s jejich pětiletým synem Wealandem na hřbetě. Technicky vzato to není povoleno. Pan Bell však říká: "Je to jen na 5 minut. A oba to zbožňují."

Britové, pro něž je osud jejich čtyřnohých mazlíčků důležitější než pro mnohé jiné národy, doufají, že se Fredovi se podaří přejít z temných dolů do důchodu co nejlépe.

Jestli chcete (já jsem tedy chtěl) můžete navštívit internetový portál Netflix a objednat si film o důlních ponících. Existuje také stejnojmenný seriál.

Popis filmu:

Důlní poník (1997) NR
Poté, co jeho starší bratr John (Andrew Keilty) měl strašnou nehodu, desetiletý Willie (Ben Rose-Davis) ukončí školu, aby mohl jít pracovat do místního uhelného dolu. Jak si na něm těžký život bere svou daň, Willy si vytvoří silné pouto k divokému poníkovi vycvičeném k práci v dole. V tomto dojemném dramatu natočeném v Novém Skotsku dále hrají Richard Donat, Jennie Raymond, Denny Doherty a mladá Ellen Page.

Popis seriálu:

Důlní poník (1999), NR

Mladý kluk dře v uhelném dole v Cape Breton v Novém Skotsku a v tomto martyriu hledá světlejší stránky svého života. Děj, odehrávající se na přelomu století, se zaměřuje na postavu Willie MacLeana (Alex Wrathell), který pracuje s poníkem v dolech. Snaží se vydržet drsné podmínky v důlním městě, vylepšit život důlních poníků a zároveň zažívá mnohá dobrodružství.