Sršeňmanship

Tvrdím, že sršeň je dáma mezi hmyzem.

Nezaslouženě požívá pověsti nejnebezpečnější z vos. Pravda je ale jen to, že je největší.

Vosy jsou pozoruhodná a druhově početná skupina blanokřídlých - žahadlových. Patří sem vosy, vosíci, čmeláci, prostě všechna stvoření, honosící se názvem Vespidae - sršňovití. A jejich blízcí příbuzní, tedy například jízlivky a kutilky. Patří sem druhy jak žijící společně, tak i samotářské. Budují-li si nějaké hnízdo (což nečiní všechny druhy; některé k tomuhle účelu používají tělo či hnízdo jiného druhu hmyzu), jsou jejich architektonické schopnosti pozoruhodné.

U sršní je to tak, že zimu přežije jen matka. Poté, co na jaře vyletí, musí založit první hnízdo, do něj uložit vajíčka a následně vychovat první dospělce z larev. Až pak se může věnovat jen kladení vajíček - už má dělný lid. Ovšem do té doby to má těžké.
K tomuto účelu potřebuje ztrouchnivělé dřevo. Takže když se vám stane, že tahle na jaře sedíte na nějakém padlém kmeni či starém pařezu a začne kolem vás poletovat veliká, nebezpečná a bezpochyby zlotřilá sršeň, nepanikařte.
Dejte na mnou radu: uhněte. Jen uhněte.
Ona na vás skutečně neútočí a ani útočit nechce; ona jen chce to dřevo. Jakmile se přesunete o půl metru dál (a zůstanete tam v klidu), nebude dělat nic jiného, než zalézat do toho kmene či pařezu a zase odlétat pryč, aby se za chvilku zase opakovaně vracela. O vás se starat vůbec nebude.

V této době, v době hledání materiálu, základní potravy a místa ke stavbě hnízda se snadno stane, že vám sršeň vletí do obýváku.

Zase nabádám: nepanikařte.
Z vlastní praxe totiž vím, že sršeň je chytré a klidné stvoření. A opravdu ji nezajímá, co máte zrovna ve sklenici na stole.
V takové chvíli je možné se se sršní domluvit, opravdu.

Postup je tento:

• 1/ otevřete okno dokořán
• 2/ vezměte nějaký papír nebo knihu, formát to chce minimálně A4, barva je nejlepší světlá
• 3/ postavte se tak, aby sršeň byla mezi oknem a vámi
• 4/ pomocí toho papíru či čeho ukazujte sršni, kde je to okno - vymezte nežádoucí prostor. Jako byste od sebe odháněli koně v kruhovce, jen místo rukou či biče máte ten papír.

Sršeň skutečně vyletí a - nevrátí se; to okno zas zavírat nemusíte. Už ví, že ve vašem obýváku není nic, co by potřebovala, tak co by tam hledala?

Jen jednu výjimku to má: sršni jsou v plném létě aktivní dlouho do noci, takže je-li někde osvětleno, jsou dezorientovaní tak, že narážejí na všechno kolem. Tam je potřeba se jim vyhnout a nenechat do sebe narazit. Nejlepší je jednoduše zhasnout.

Princip vězí i v tom, že sršeň je dravec. Není to sice dravec tak přímočarý, jak se traduje - neloví hmyz, aby ho sežrala, ale aby jím nakrmila své larvy. Ty pak vylučují sladkou šťávu, kterou se matka a posléze dělnice živí.

Život sršního hnízda je krátký a konec tragický. V pozdním létě či na začátku podzimu je už málo potravy a larev mnoho; larvy umírají hlady a dělnice tedy také.
To je jediná doba, kdy můžete vidět, že sršni pojídají např. jablka, kvůli té sladké šťávě... a pohled je to úchvatný.
Každá dělnice si vybere jedno jablko. To vykouše tak dokonale, že zbude jen prázdná, doslova vypreparovaná slupka. Kdo máte jabloň, možná jste si všimli takovéhle slupky, ať už visící na stromě, nebo ležící na zemi. A třeba vás napadlo, co to způsobilo. Tak teď už to víte. Není to práce nějakého škůdce... to jen sršni měli hlad.

(Mimochodem, tuto informaci získat nebylo snadné. Můj kamarád, stejný, který dodává část fotografií pro můj seriálek, mne na toto chování sršní upozornil a společně jsme sledovali, jak to probíhá. Nevěděli jsme ale ani jeden, proč tomu tak je - sršně jsou přece dravé! Kamarád se obrátil na další kamarády, tentokrát na UK v Praze - a tam se to dozvěděl. Po čase jsem tuto informaci v jedné hmyzí knize našla - v jedné jediné.)

Nakonec tedy zemřou všichni; dělnice, trubci, larvy. Přežije jen matka a ta se skryje, aby přežila zimu.
A další rok začne cyklus nanovo.

A co s tím, když u domu objevíte takové sršní hnízdo?

Inu, je potřeba zvážit, nakolik vás nebo vaše děti opravdu ohrožuje. Takže není-li zrovna nad vchodovými dveřmi či jiným frekventovaným místem, není úplně špatný nápad nechat ho jednoduše na pokoji.
Protože: kde jsou sršni, nebývají vosy. A ty, přes svou užitečnost (sic!), jsou přecejen otravnější.
Sršni vás navíc zbaví i dalších škůdců a potvorstva všelikého; a koho nesežerou, ten se bude raději držet dál. Někteří ptáci proto využívají jejich blízkost pro hnízdění - například sýkorky.

A nakonec, jak je to s tou jedovatostí: sršní kousnutí skutečně není nijak nebezpečné. Naši obavu živí fakt, že je tak velká, ale její píchnutí skutečně není nijak hrůzostrašné.
Mezi vosami mají totiž ve skutečnosti nejjedovatější, resp. nejbolestivější jed vosy zemních druhů. Ty můžete najít někde na stráni, vyhřívané sluncem, jak se noří do díry v té zemi udělané a zase vyletují ven. Jsou to nenápadné druhy, které se jen tak ochomýtají kolem kvetoucích trav a keřů, jsou poměrně pomalé a povahu mají spíš flegmatickou. Naštvat je tedy chvíli trvá; nejsou nijak agresivní. Ovšem když se to podaří - nejčastěji ohrozíte-li přímo jejich hnízdo, a to po delší dobu - pak je zle, doopravdy zle.

Kdepak sršeň. Ta je pomocník na zahradě a v sadu, dá se s ní snadno vyjít v míru, dokonce i bydlí-li blízko. Stačí troška respektu a vědomí, proč dělá to, co dělá. Neškodí, spíš naopak, a ani nebezpečná není.

Sršním zdar!

Makroúder

Vedlejším produktem intenzivního a dlouholetého pozorování ptáků je nutkavá potřeba pozorovat všechno.
Má-li člověk k tomu všemu koně, kteří to potřebují také, je jeho osud definitivně zpečetěn.

Cesta poznání a respektu ke (skoro) všemu živému je lemována náklady na 1/ o něco lepší kompakt, 2/ ještě lepší kompakt, 3/ kompakt Nikon (sice to moc nevydrží, ale dělá to báječná makra), 4/ zrcadlovku z frcu a makroobjektiv za dvakrát tolik, 5/ ještě lepší makroobjektiv. Následuje utrpení, protože lepší makroobjektiv není vyvážen kvalitou zrcadlovky, takže nastane 6/ - naštěstí ještě existují významná životní jubilea...

Pak večer sedíte a čtete si knížku, i přiletí malá pitomá můrka a štve vás tím, jak vám pořád naráží do hlavy. Pokud jste ale v některé výše uvedené fázi, nezabijete ji, ale zkusíte ji vyfotit - je sice maličká a šedá a celkově o ničem, ale, no, prostě jen tak, cvičně.

Pak si tu fotku zvětšíte na monitoru a spadne vám čelist.

Tohle není malá šedá můrka! Tohle je filigránsky vysoustružený tvor, hýřící nádhernými barvami; má barevné dokonce i nožičky! A ta tykadla... má to centrální lištu do obloučku a z ní vyrůstají přejemné chloupky přesné délky. Úplně vidíte, jak se chvějí.

Hlavičku to stvoření má jak z Karafiátových Broučků, oči jak borůvky.

Jste ztraceni; nějaký čas budete pobíhat a zkoušet fotit malé šedé můrky.

Infekce se šíří. Vy ji šíříte. A svoláváte rodinu: „Hele, co jsem vyfotila, no věřil bys tomu?"

Vzápětí se vrhnete na mravence. Plazíte se u květů pampelišek (poté, co jste jeden z nich cvakli makrem a našli osm malinkých broučků, kteří nebyli okem vidět - ale jeden z nich má takový legrační dlouhý nos).
Na mšice. Přitom zjistíte, že ty zelené - ty na kopřivách - si dojí mravenci. A najdete i mravence, jak nese mšici na kopřivu dosud mšicoprostou. No, není tohle regulérní chov? Je. Sedíte u toho a zíráte, jak mravenec dloubne do mšice, ona následně vypustí kuličku, mravenec ji chytí a nese pryč... nebo vypije... ten mravenec tu mšici dojí, ano. A zároveň ji chrání, stejně jako my svá stáda krav.
Některé mšice mají k tomu všemu krásné červené oči...

Schopnost žasnout vám tedy přidá novou kvalitu do života. Nakolik i vašemu okolí, to je už různé. V každém případě: pokud najdete na svém koni všenku a prvním vaším reflexem bude běžet pro foťák, zpozorněte.
(I když tedy všenku bych si docela ráda vyfotila... veterinář říkal, že jsou legrační; pomalé, a že kývají hlavami sem a tam a kulí oči... hmmm... Ani veterináři nejsou očividně imunní, někteří.)

Jednou jsem zkoušela fotit pavouka běžníka. Je to moc zajímavý pavouček - každý druh i jedinec má svou květinu a podle ní je zbarvený, umí barvy i měnit jako chameleon.
Já ho měla na kopretině, takže to byl běžník kopretinový, patrně.
Světlo dobré, vítr nefoukal. Nastavila jsem si tedy foťák a pomalu se přibližovala, abych svůj model nevyplašila.

Už... už! Prst na spoušti, druhá ruka zaostřuje a čekám, až ta věc pípne, jako že jo.
V tu chvíli běžník šup - a byl za kytkou. Pohyb nebyl vůbec vidět. Jen byl najednou v zákrytu.
A navíc vypadal, že je tam už hodiny; nohy roztažené po běžnicku do kříže, vypadal jako kousek té kopretiny.

Tak znovu. Obejít, přeštelovat clonu, připlížit se, zaostřit, a ... a šup. Zase.
Bídák.

Nelžu, hráli jsme tuhle hru dobře dvacet minut.

Z toho plyne poučení, že vyfotit běžníka pomocí makroobjektivu s pevným ohniskem a bez automatického zaostřování je peklo. (Po půlroce dopisuji: i s lepším makroobjektivem, majícím jakékoli funkce, je to pořád stejné peklo.)

Ovšem když se to nakonec povede tak, že běžníka bude možné večer doma dokonce i určit (ano, BYL to běžník kopretinový), je to pak taková radost, že svoláváte rodinu, sázíte fotky na facebook a na rajče a vůbec se chováte praštěně.
Ovšem jak by ne - máte přece svého - svého!! - běžníka!

Taky se mi stalo toto: fotím si děravé listí s takovými podivnými maličkými tvory, co to listí očividně žerou. Jasný škůdce. Taková čárka s tečkama a má to trny a nožičky a je to docela čilé. Takový dráček.
Doma to zvětším a entomologií zcela nepolíbená nevím ani, kde hledat. Tak nastoupí FB. A teď se budou ti znalí strašlivě smát: ano, nebyl to škůdce, ale někdo, kdo ty škůdce žere.
Je to maličké, je to prapodivné - a je to larva slunéčka.
Letos jich je... slunéčka ale opravdu listí nežerou. Na přiložených fotkách je patrně slunéčko východní (tady u nás nejhojnější, invazivní druh), ale ony jsou si dost podobné všechny. Ovšem je fakt, že nezkoušet fotit ta „skoromakra", tak asi umřu s názorem, že ten zvláštní tvor prostě musí dělat ty díry do listí... eventuálně bych pátrala, čím si postříkat úrodu, aby mi ji to nežralo. Což by podle všeho byla velikánská chyba.

Nakonec musím zájemce, trpící podobnou praštěností (které alibisticky říkám zvídavost) upozornit, že vrcholným stadiem celého procesu je koupě atlasů. A protože velice rychle zjistíte, že knihy typu „toulky naší přírodou" či „velký kapesní průvodce světem hmyzu" vám pranic nepomohou, neboť co je všeobecné, to je povrchní, a vy přece hledáte nějaký vzácný druh, aspoň jeden, aby to všecko bylo aspoň trošku k něčemu... tak zakoupíte atlasy vědecké.

Doporučuji nakladatelství Academia a jejich knihy Pavouci České republiky, Blanokřídlí I-III a Denní motýli, Rovnokřídlí, Brouci čeledi slunéčkovití...

Báječná a velmi čtivá je i kniha Hmyzí rodiny a státy. Co tam je, to bere dech...

Mimochodem, nevíte o někom, kdo prodává knihu Blanokřídlí - Žahadloví (autor Jan Macek)? A taky knihu Brouci České a Slovenské republiky? Jsou beznadějně vyprodané i v antikvariátech...
No, já jen, kdyby náhodou... ;-)