Snažíme se svým koním dopřát co nejpřirozenější podmínky, pobyt venku, neomezené pasení... Ale věděli jste, že koně mohou onemocnět z trávy? Já ne, dokud jsem se o existenci „nemoci z trávy" (grass sickness) nepřesvědčila na vlastní kůži (resp. kůži mé klisny).

Majka je devítiletá fríská klisna, kterou jsem si jako vysněné hříbě dovezla z Holandska. Každou sezónu tráví se zbytkem stáda na tříhektarové louce u řeky Vltavy u Petra Soukupa. Na počátku června se přes louku přehnaly povodně a následně jsme dva koně ze stáda (Petrovu appaloosu Ejmi a mého chladnokrevného Dandu) odvezli na kliniku. Ejmi musela být uspána (celý příběh si můžete přečíst zde - Dramatická dohra povodní). Když už jsem se domnívala, že jsme si všechnu smůlu vybrali, začala jsem týden po odvozu prvních koní na Majce pozorovat zvláštní chování - zdála se mi pohublá, nedojedla krmení, měla vpadlé břicho, byla zvláštně „mapovitě" opocená, třásly se jí svaly a celkově „divně koukala". Majitelé frísů mi dají za pravdu, že „divně kouká", je u tohoto plemene symptom. Frísové totiž nedávají najevo bolest, a když už ji najevo dají, bývá obvykle pozdě.

Přivolaná veterinářka vyloučila koliku, zjistila jen vysokou horečku a zrychlenou peristaltiku a - spíše preventivně - jsme raději jeli na kliniku s představou, že se tam Majka prospí na kapačce a za dva tři dny pojedeme domů. Při vstupním vyšetření se zjistilo ucpané tenké střevo, nasadily se infuze a léky a po noci probdělé obavami, zda bude nutná operace, mě ráno čekala dobrá zpráva - ucpávka se rozpustila. Jenže Majka se oproti očekávání začala prudce horšit. Nepřijímala potravu, měla neustále vysokou horečku a průjem. Parazitologickým vyšetřením trusu byl zjištěn vysoký výskyt vajíček tasemnic a jiných parazitů (včetně škrkavek, které se u dospělých koní vyskytují výjimečně). Parazité se mohli pomnožit vlivem stresu, odčervujeme celé stádo pravidelně, děláme rozbory, Majka nikdy na parazity netrpěla. Ale budiž, mohla jsem něco zanedbat...

Provedlo se odčervení s tím, že jí dva tři dny bude špatně a pak se zlepší. Jenže se nezlepšila, naopak, její stav se stále zhoršoval. Výrazně zhubla (v průměru 40 kg za týden), byla neustále na infuzích, apatická, bez zájmu o okolí, nežrala, nepila. Její stav se přechodně zlepšil pouze při nasazení diazepamu, ten však zároveň snižuje imunitu a kromě dočasného malého zájmu o pár kousků mrkve nepřinesl žádnou změnu. Majka měla potíže s polykáním, sebemenší kousek potravy jí padal z huby ven, voda tekla zpátky nozdrami. Žíly z obou stran krku přestaly postupně infuze přijímat, došlo k zánětu. Bylo proto třeba vyměnit antibiotika za jiná s perorálním podáním. Aby toho nebylo málo, po první dávce Majce otekl hrtan a téměř přestala dýchat - zřejmě došlo k alergické reakci. Zároveň se zesílil svalový třes a Majka začala trpět silnými bolestmi břicha.

Po deseti dnech intenzivní péče, na kterou Majka vůbec nereagovala, jsem měla koně s horečkou, vodnatým průjmem, bez zájmu o potravu, s krustami v nose, které jí ztěžovaly dýchání, se zjevnými problémy s polykáním a vůbec ovládáním svalů a nervů na hlavě, s bolestmi, apatického, který nepoznával ani své vlastní lidi. Diagnózy padaly různé, ale vždy nějaký symptom přebýval nebo chyběl. Provedli jsme testy na listérie, salmonely, rozbor vody ze studny, ze které koně pili... Vše negativní.

Jednou z vyslovených možností (kde odpovídaly všechny příznaky a pozitivní byly i pomocné testy) byla i „equine grass sickness" - což je ale choroba, která se v ČR doposud vyskytla pouze asi v pěti zdokumentovaných případech a všechny do jednoho byly smrtelné - nehledě na to, že žádná účinná léčba stejně doposud objevena nebyla. V tomto okamžiku jsem se rozhodla, že se s Majkou rozloučím a nebudu ji nadále týrat.

Paní doktorka Jandová se ale nenechala odradit a přesvědčila mě, abychom ještě udělali alespoň endoskopii jícnu a žaludku. Vyšetření odhalilo rozsáhlé žaludeční vředy, takže eutanazii jsme prozatím odložili a místo toho na zkoušku nasadili léčbu omeprazolem. Jako zázrakem přešel třes i bolesti a při další návštěvě za pár dní Majka vypadala docela slušně, sem tam si ukousla travičku, dala si z ruky mrkev a byla schopná se sama trochu napít a něco málo sníst.

Další krize přišla po třech týdnech na klinice - Majka opět přestala žrát, pít, odmítala jakýkoli kontakt, jen stála zadkem ke dveřím boxu a skřípala zuby. Byť jí ošetřovatelé i veterináři podstrojovali, jak mohli, neměla zájem. Tentokráte i paní doktorka vyhodnotila, že v tomto stavu kobylu nadále nutit do života nebudeme, pokud sama nejeví zájem. Jako poslední zoufalý pokus jsem nakoupila plné auto různých druhů krmení a dovezla na kliniku, víceméně se s Majkou ještě naposled (po kolikáté už?) rozloučit, než ji pošlu na věčné pastviny. A ano, opět se stal zázrak, Majka se po čtyřech dnech dobrovolné hladovky doslova vrhla na kyblík teplého mashe od PAVA, čemuž nevěřili ani okolostojící veterináři a ošetřovatelé... (Děkuji tímto paní doktorce Jandové, která nic nevzdala a hledala všechny možnosti, jak jí pomoci, dále také nesmím zapomenout na MVDr. Tůmovou, které se o Majku starala jako o vlastní a samozřejmě i celý tým ošetřovatelů a stájníků!)

Co je „grass sickness"

Grass sickness (equinní dysautonomie) je postižení vegetativních nervů, způsobující paralýzu trávicího ústrojí - tedy např. náhlou zástavu střevní peristaltiky, ochrnutí jícnu, jazyka, hltanu... 85 % koní hyne do dvou dnů. Důvodem úhynu bývá obvykle silná kolika a dehydratace. Příčina je zatím i přes dlouholeté výzkumy nejasná, nejvíce se vědci přiklánějí k působení toxinů, které produkují bakterie Clostridium botulini běžně se vyskytující v půdě. Onemocnění se téměř výhradně týká koní v pastevním režimu 24/7, nicméně byly zaznamenány i případy sportovních koní ustájených v boxe bez přístupu k pastvě, i u koní v režimu kombinovaném (pastva/box).

Onemocnění se neomezuje na určitá plemena ani na způsob využití - postiženi jsou dle statistik nejvíce koně mezi 2 a 7 lety, v chovu, ve sportu i využívaní k rekreaci. „Sezóna" grass sickness je mezi dubnem a červencem. Nejvíce případů se objevuje ve Velké Británii (resp. tamní veterináři mají s chorobou nejvíce zkušeností a umí ji včas diagnostikovat, navíc se zde dlouhodobě provádějí výzkumy a fungují léčebná střediska podporovaná nadacemi a granty). Další jednotlivé případy jsou zaznamenány v mnoha zemích střední a severní Evropy a Severní Ameriky (na stejné rovnoběžce jako severní Evropa).

Jak rozpoznat „grass sickness"?

Grass sickness se vyskytuje ve třech formách

• akutní (úhyn do 48 hodin),
• subakutní (úhyn do týdne) a
• chronická (kůň přežije více než 7 dní).

Akutní a subakutní forma vylučuje přežití a při včasné diagnóze je nejhumánnějším řešením koně bezodkladně uspat. Naděje na přežití u chronické formy se při adekvátní péči pohybuje okolo 40 %, z toho množství se zhruba polovina případů vrací do normálního života (do sportu nebo chovu), zbytek koní doživotně trpí některými obtížemi. Rekonvalescence chronických pacientů trvá kolem čtyř měsíců, než lze opravdu téměř s jistotou potvrdit, že kůň se z nemoci dostal. Někdy koně i přes péči na 150 % hynou z důvodu vysílení nebo na koliku.

Diagnostika je poměrně složitá, protože příznaky se hlavně u akutní a subakutní formy mohou překrývat s příznaky jiných onemocnění. Stoprocentní jistotu dá pouze rozbor nervových ganglií nebo vzorku chirurgicky odebraného tenkého střeva. Tyto možnosti však připadají v úvahu v podstatě jen při pitvě, u přeživších koní by chirurgický zásah spojený s narkózou byl pro oslabený organismus příliš velkým rizikem. Z neinvazivních testů lze za poměrně spolehlivé vodítko považovat „oční test" - příznakem choroby jsou totiž pokleslá oční víčka, která se po nakapání 0,5 % roztoku phenylefrinu „zvednou" do přirozené polohy.

Klinické příznaky (nemusí být přítomny všechny)

AKUTNÍ FORMA	SUBAKUTNÍ FORMA	CHRONICKÁ FORMA
deprese, únava vtažené břicho zastavená peristaltika tachykardie nadměrné slinění žaludeční reflux svalový třes ptóza (pokles víček) „mapovité" pocení dysfágie (obtíže při polykání) roztažení tenkého střeva kolika impakce kolonu	vtažené břicho váhový úbytek dysfágie (obtíže při polykání) tachykardie kolika žaludeční reflux „mapovité" pocení ptóza (pokles očních víček) svalový třes impakce kolonu omezená střevní peristaltika suché krusty v nose (Rhinitis sicca)	viditelně vtažené břicho závažný váhový úbytek typický postoj s končetinami směřujícími pod břicho mírně zvýšená srdeční činnost (obvykle do 60 tepů za minutu) mírné koliky „mapovité" pocení ptóza (pokles očních víček) svalový třes omezená střevní peristaltika suché krusty v nose (Rhinitis sicca)

„Fenylefrinový test" u postiženého koně - úhel očních víček před testem (levé oko) a po nakapání roztoku (pravé oko).

Vtažené břicho

"Mapovité" pocení

Postoj - přední a zadní končetiny pod tělem (zde extrémní)

Jak proti „grass sickness" bojovat?

Nijak. Vzhledem k tomu, že doposud není potvrzena příčina vzniku choroby, nelze stanovit ani účinný „obranný program". V našem případě má choroba zřejmě přímou souvislost s povodněmi, je možné, že se do vody vypláchly nějaké postřiky z polí nebo jiné jedy (na výsledky analýzy travin a půdy čekáme), které způsobily rozvoj příznaků. Koně jsou na té samé pastvině už nejméně 13 let a za celou dobu žádný neonemocněl. Při pitvě uspané Majčiny stádové kamarádky Ejmi byl odebrán vzorek tkáně a rozborem v laboratoři ve Švýcarsku bylo potvrzeno, že byla na grass sickness pozitivní (dislokovaný kolon byl pouze průvodním jevem). Radou je pouze obecná prevence - nepást koně v rizikovém období, pečovat o pastviny, odstraňovat trus, sekat nedopasky, střídat odčervující přípravky, nově příchozí koně oddělovat, střídat spásání koňmi a jinými druhy zvířat (krávy, ovce). Tedy v podstatě nic objevného.

Happy end...?

Prozatím ne... Po měsíci stráveném na klinice v Heřmanově Městci jsme odvezli Majku domů (opravdu domů, na zahrádku, pod provizorní přístřešek) a snažíme se o její rozkrmení. V domku na nářadí máme míchárnu krmiv a ve vaně obvykle stojí kýble s namočeným krmením...

Jedinou radou je dávat jí vše, co si vzpomene (i kdyby to nebylo krmení určené vůbec pro koně), v dostatečném množství a co nejčastěji, klidně každou půlhodinu. Cílem je udržet střevní peristaltiku funkční, předejít průjmům, dostat do ní jakýmkoli způsobem vlákninu, zamezit váhovým úbytkům a zajistit dostatečnou hydrataci. Zároveň je nutné v koni podněcovat zájem o okolí, masírovat mu kůži, nenechat ho upadnout do deprese (a nenechat se odradit, že kůň vaši obětavou péči vůbec neocení a zhnuseně odchází, jakmile vás vidí...). Péče o takového koně je časově velmi náročná, vyčerpávající a zejména naprosto frustrující.

Majčin stav je jako na houpačce - jeden den je aktivní, zajímá se o jídlo a o okolí, další den stojí, kouká, nežere ani z ruky, hodně leží, nereaguje. Každý malý úspěch je vykoupený nějakými novými potížemi. Bez pomoci celé rodiny, která se při krmení a starání se mnou střídá, by vůbec nebylo možné jí takovou péči poskytovat (a nesmím zapomenout na svého úžasného šéfa, který mi umožňuje flexibilní práci). Nebudu také zastírat, že rekonvalescence je finančně poměrně náročná. Když pominu náklady za kliniku, tak doma peníze doslova „tečou" za všemožné druhy krmení, vitamíny, probiotika, další krmné doplňky, čerstvé ovoce a zeleninu... (a zvlášť si to uvědomuji ve chvílích, kdy kbelík netknutého krmení liju do záchodu, protože to zrovna dneska princezně přestalo chutnat...).

Po měsíci od odvozu na kliniku (tedy dva měsíce od objevení příznaků) můžu říci, že Majčin stav se zlepšil - žere pravidelně, aniž bych ji musela honit s kýblem po zahradě, vrací se jí cit v pyskách a jazyku, pomalu i cit do kůže... Má štěstí, že je to veliký a robustní kůň, a měla tedy „z čeho brát". I přes velký váhový úbytek a trčící páteř a kosti stále vypadá k světu. Pořád ale žere pouze kašovitou stravu, trávu sice ukousne, ale má potíže ji spolknout, nesliní, neudrží v hubě granule ani nic suchého, nemůže pořádně žvýkat, seno sežere jedině ve formě řezanky zamíchané do mashe (a to ještě téměř rozmočené a jen malou dávku), po jídle obvykle stojí se zataženým břichem, klepe se, otvírá hubu a snaží se buď polknout, nebo to aspoň z huby vysypat. Nepotí se (s tím souvisí přehřívání), je hodně unavená a spavá, ubývá na váze (ačkoli ne tak dramaticky jako ze začátku) a masivně ztrácí osrstění (včetně žíní v hřívě a ocasu). Posledních pár dní se k „top ten" ještě přidalo dušení při žrádle, křeče krku a rýma. Endoskopií jsme zjistili dilatovanou (rozšířenou) část jícnu v místě, kde krk nasedá na hrudník. V místě dilatace nefungují žádné nervy a městná se tam potrava, která se neposouvá dál.

Jsem samozřejmě srozuměná s tím, že se může z hodiny na hodiny stav prudce zhoršit, dojít k nějaké komplikaci a pak už nebude pomoci. Ale Majka má chuť bojovat a my s ní!

Více informací: www.grasssickness.org.uk, informace o EGS použity a přeloženy s laskavým svolením Moredun Foundation.