Když jsem zahlédla na Facebooku fotografii Sibirska nad kyblíčkem pečlivě nakrájených dobrot při oslavě jeho třicátých narozenin, potěšilo mě, že tenhle pan kůň měl zjevně štěstí a po dlouhých letech služby lidem v roli sportovce a učitele si užívá zasloužený důchod. Jeho majitelkou a andělem strážným je už deset let Kája Majorová v Ledči nad Sázavou, kam jsme se za Sibirskem vydali.

Projíždíme městem a po chvíli vidíme po pravé straně ohrady vybíhající do stráně a dole pod nimi vedle rodinného domu sousedí se zahradou bytelný přístřešek. Kája Majorová, toho času studentka grafického designu, už na nás čekala, ovšem náš třicátník byl zalezlý v přívětivém stínu přístřešku za svým parťákem. Na zavolání nereagoval. „Už je taky skoro hluchý,“ vysvětlila majitelka a šla ho vyvést. Napůl vylínaný "Sib" na anglickém trávníku před terasou hned ožil a začal se pást. Naše přítomnost ho příliš nezajímala a pokračoval s pasením směrem k bujnější vegetaci před zahradou. Je na jedno oko slepý, ale v dobré kondici, pohybuje se dobře a hlavně je v pohodě, stoprocentně sžitý se svým prostředím a lidmi. Línání už mu trochu déle trvá. Bylo jasné, že on sám už nám víc neprozradí, a tak jsme se usadili na terase a vyzvídala jsem.

Jak jsi k němu vlastně přišla?

V Ledči fungoval jezdecký kroužek pod Domovem dětí a mládeže. Když se pak rušila zemědělka v Havlíčkově Brodu, tak ho město pro DDM koupilo. Jenže po několika letech už kroužek přestal fungovat, město nemělo o Siba zájem a hrozilo, že skončí na jatkách. Volba byla jasná.

Kolik mu v té době bylo a jaké byly vaše společné začátky?

Bylo mu 20 let. Ustájili jsme ho nedaleko odsud, ale nebyl tam spokojený. Ne kvůli péči, ale přece jen už byl starší a větší stádo mu nevyhovovalo. Navíc měl v té době absces v kopytě a bylo vidět, že se drží stranou a strádá. Tak jsme si ho vzali domů – původně na léčení, ale nakonec tu zůstal. I kvůli němu jsme pak pořídili druhého koně.

Využívala jsi ho na ježdění?

Jistě, a taky pro děti. Je hodný, nevyhazuje… ale jak se někde na loukách nakluše, tak je jako drak. Nikdy neudělá žádnou sprosťárnu, nevyhodí, ale prostě se rád proběhne… a je k nezastavení. V tom je pořád stejný.

A taky občas leze pod větve, zaznělo mimochodem. „Jo, pár lidí stáhnul o větev“, vzpomíná Kája, „kůň doma a jezdec někde na větvi…“  Smějeme se všichni (jezdecký sarkasmus).

Ovšem na fotografii vpravo je vidět, že vzájemná důvěra se promítne i do jízdy v terénu bez sedla a bez uzdečky. 

Neuteče? Napadlo mě, protože Sibirsk zmizel za keři a k cestě už to byl jen kousek.

Ne, drží se tady, normálně ho necháváme volně chodit po zahradě. Jednou byli oba venku a zatarasili vchod, takže pošťačka se k nám nemohla dostat.

Má nějaké zdravotní problémy?

Artróza. Kromě toho ho ze začátku trápily opakované abscesy, a to tenkrát zhubnul. Také dostal zánět i do druhého oka a nějakou dobu prakticky neviděl. Nevypadal, že by z toho nějak panikařil, ale bylo vidět, jak se pohybuje opatrně a nejistě. A loni v zimě dostal těžkou koliku. Nemohl ani chodit, zůstal ležet, zvedali jsme ho… trvalo patnáct hodin, než ho to přešlo. Zvládl to, ale dostal po injekci do žíly zánět a pro změnu nemohl hýbat krkem – sehnout se. Museli jsme všechno dávat do výšky, držet kbelík vysoko při každém krmení. Také je dušný, ale režimem 24/7 se to zlepšilo.

Co krmení, režim, úprava kopyt, zuby?

Na zimu kupuji senné granule – kupuji 2x pro 500 kg. Jinak řízky, vojtěšku a bylinky – ty nejspíš také pomáhají.  Konzultuji krmnou dávku v ANIMO, z bylinek používám kromě jiných např. kurkumu. Je fakt, že po přechodu na venkovní ustájení trochu zhubl, ale zase se lépe hýbe a dýchá. V zimě i dekuji, když je potřeba. Nekoveme od té doby, co je u nás, neměl s tím nikdy žádné problémy. Zuby už má zcela obroušené.

Sibirsk přišel do České republiky jako čtyřletý z Ruska. Jeho původ (Beluga 6 po Batist - Sejner / Faktotum - Serenada) v sobě spojuje vytrvalost a nesmírnou tvrdost karačájevských koní a temperament a rychlost plnokrevníka. Tyto vlastnosti zúročil v královské disciplíně – všestrannosti. V roce 1998 vyhrál Zlatou podkovu s Josefem Krčmářem z JK Merko Hybrálec. O rok dříve na Zlaté podkově byli ze všech nejrychlejší, jen chybovali v parkuru, což je odsunulo z medailových pozic. 

Josef Krčmář na „Siba“ nezapomněl a dokonce ho u Káji Majorové navštívil. A jak vzpomíná na svého parťáka?

Jaký byl Sib?

„Nevyžadoval nějaké mazlení,“ vzpomíná Josef Krčmář, „bylo potřeba ho dobře obstarat a měl rád práci. Také byl tvrdý, prostě držák.“

Bacha, je tady „Dvacítka“...

Už při naší návštěvě u Káji Majorové jsem si všimla výrazného výžehu dvacítky na Sibově pleci. Vzpomněl si na ni i Josef Krčmář. „Jak jsme někam přijeli na závody, tak se hned ozvalo – nojo, dvacítka, zase všechno vyhraje…“.

Sportovní kariéru postupně limitovala začínající dušnost, což prý (podle slov Josefa Krčmáře) nebylo u koní dovezených z Ruska tak neobvyklé.

Po své sportovní kariéře se stal jedním z hlavních učitelů jezdectví na Střední zemědělské škole v Havlíčkově Brodu. Nebyl jen šikovným provozákem, ale také dál závodil na nižších úrovních se studenty školy. Byl dobrý učitel. Jak se jezdec na parkuru jen vozil, příliš neuspěl, říká Josef Krčmář. Jen během dvou sezón 2003 a 2004 se na něm na kolbištích Vysočiny vystřídalo 14 jezdců, vlastně jezdkyň. Mnozí na něm složili zkoušky základního výcviku jezdce.

Jak se žije Sibirskovi?

Je ustájený venku, ale velmi komfortně, má společnost druhého koně, individuální péči, krmení přizpůsobené jeho nárokům i aktivitu. Věřím, že všechny, kteří tohoto bojovníka v královské disciplíně a oblíbeného „provozáka“ znali, potěší, že oslavil své třicáté narozeniny v láskyplném rodinném kruhu. Daří se mu skvěle. Přejeme mu hodně zdraví do dalších let.

Znáte také starší koně, nebo dokonce třicátníky, kterým se žije dobře?