Robert Štipka - umění a koňařina spojené ve jménu jedné rodiny (2. část)

20. 8. 2006 Lenka Kerumová Autor fotek: Lenka Kerumová; archiv Roberta Štipky nejml.

V prvním díle jsme se seznámili s výběrem koní pro cirkusový volný výcvik a trochu nahlédli pod pokličku výcviku. Dnes jsme trochu obrátili list a nabízíme vám pohled do rodiny a výcviku jejích členů.

Vlastní život, učení, historie

Je vám 22 let. Jak jste se učil?

Všechno co umím, umím od dědečka a od táty. Spíš ale od táty, protože děda už je starší, bude mu 80 let. Samozřejmě radí, má velké zkušenosti.

Kromě vás tady v Čechách byla ještě jedna rodina, která dělala drezůru koní. Většinou každý sice zná Štipka a Berousek…

Berouskovi ale nedělali koně. Ti jsou specialisti na medvědy a exotická zvířata. Tak jako my neumíme medvědy, tak oni neumějí koně.

Ale vaše číslo bylo vidět v cirkuse Berousek.

Ano, to byli koně rodiny Berousků, ale výcvik a práce s nimi byla naše. Kromě nás tady byli ještě Šupkovi. V zahraničí se Štipka-Šupka často plete. Dřív, když cirkus byl ještě státní podnik, byli placení Státními podniky a trénovali státní koně, které koupili. Podobně jako můj děda dřív: neměl soukromé koně - to byli všechno státní. Jenom je trénoval. To samé dělali Šupkovi. Z jejich rodiny však už bohužel nikdo nežije. Starého pána já jsem vlastně ani neviděl, zemřel ještě jsem nebyl na světě. Pan Zdeněk Šupka, kterého jsem znal, měl problémy a po jeho smrti děti nepokračovali. Vůbec v tom nedělají.

Kdo ve vaší rodině vlastně začal? Váš dědeček?

(smích) U nás to začal nějaký pra-pra-pra-pra-pradědeček. Co mi říkal děda, tak já jsem už šestá generace doložená dokumenty. Co bylo dřív samozřejmě nevíme. Můj pradědeček, nebo prapradědeček měl Cirkus Štipka - mám schovaný jeho plakát z roku 1896. Ale my děláme jen drezúru koní - pro cirkusy a do různých show, ale samostatně cirkus neděláme. Nejde jen o vysokou školu španělskou. V cirkusech je hlavně vidět volný výcvik, například arabských koní, nebo fríských koní. Tomu se mí předci věnovali.

Kde se učili jezdit? Kde se to všechno naučili?

To se předávalo generačně. U nás to předává a učí otec syna. Tak, jako to mne učil můj otec, jeho to učil jeho otec, a tak dále. Do žádné školy jsme nechodili, neplatili jsme si hodiny, jak to lidi dělají dneska. Můj mladší bratr však ke koním netíhne a nevlastní sestra také ne, takže jsem jediný, kdo to z další generace umí.

A vás začali učit kdy?

Já jsem začal jezdit na koni v sedmi letech. Od sedmi let jsem jezdil rok na poníkovi. Pamatuju si, že jsem se hrozně bál koní, brečel jsem a nechtěl jsem jezdit. Když mě posadili poprvé na velkého koně - to byl 22letý kůň, poslední z volného výcviku mého dědy, jmenoval se Faust a byl to těrský arab - tak mi táta řekl, že se mnou kůň v manéži nacválá. To mi bylo nějakých osm nebo devět let, já jsem nechtěl a seskočil jsem, že cválat nebudu. Ale ve dvanácti letech jsem měl poprvé vystoupení na veřejnosti, se svým koněm - plemenným fríským hřebcem Romeem.

A začal jste nejprve jezdeckým výcvikem nebo drezúrou koní?

Ne, začal jsem jezdeckým výcvikem. Začal jsem se motat u koní, táta mne jako malého kluka posazoval na koně, po tréninku mne vždycky zavolal, já si tak půl hodinky na tom koni drndal, chytal jsem stabilitu.
S volným výcvikem jsem začal mnohem později. Pomáhal jsem tátovi třeba s lonžema. Když má člověk na výcviku šest nebo osm hřebců na volno, tak začíná nejprve s výcvikem každého koně na lonži zvlášť, takže jsem se motal okolo a táta mi dával podržet lonž, až s postupem času víc a víc přidával na úkolech, až jsem začal koně trénovat úplně sám. Dnes dva koně trénuju já, a jednoho táta.

Vyrůstal jste v cirkusovém prostředí?

Dalo by se říct, že jsem vyrůstal v cirkuse. Když jsem byl malý kluk, tak jsem jezdil po zahraničí v angažmá v cirkuse, po turné. Ještě i dědu si pamatuju, jak s náma jezdil. Když to bylo turné po České republice, tak jsem samozřejmě střídal školy. V každé škole jsem byl třeba týden, občas se probírali jiné věci. Pokud jsme jeli do zahraničí, dali mi osnovu, podle které se mám učit, dali mi telefon, kdybychom něco nevěděli, ať zavoláme. Střední školu už jsme byli doma.

Co máte za školu?

Obchodní akademii

Studujete ještě?

Ne ne, teď už se věnuju jen koním. Mám teda ještě jedno nezvyklé povolání, když už jsme u toho cirkusu: jsem profesionální žonglér, a i když se tím živím profesionálně, se žonglováním jsem v cirkusu ještě nikdy nevystupoval. S koňma ano. Se žonglováním vystupuju po barech, diskotékách, firemních akcích, rautech a podobně.

Vraťme se zpět k tomu, jak jste se učil jezdit na koni.

Ze začátku, když už jsem jezdil na velkém koni, jezdil jsem bez sedla. Kůň měl na sobě jen lonžovací gurt a dečku, byl vyvázaný a táta ho měl na lonži. Vyhodil mne na něj, vysvětlil mi, jak mám sedět, držet nohy a tělo. Začali jsme v kroku. Když ho potom naklusal, začal jsem s různými cviky, držet ruce předpažené, rozpažené, a musel jsem pořád sedět, nesměl jsem se chytit hřívy, i když ten kůň poskočil, nebo se něčeho lekl.

Co se stalo, když jste se chytil? Dostal jste bičem přes ruce?

Přes ruce ne. Přes záda. Táta byl hodně přísný učitel. Dneska jsem mu samozřejmě vděčný. V manéži ten výcvik ještě šel, ale když jsme byli na louce a hřebec dělal bordel nebo si poskočil, nesměl jsem se chytit. Těch pádů bylo moc, chytit jsem se prostě nesměl, jinak jsem ji dostal přes záda. Měl jsem potom i kolikrát strach. Ono když dostanete v létě bičem přes záda, docela to bolí. (smích). Asi po dvou letech ježdění jsem dostal sedlo. Ale bez třmenů. A zase po roce jsem teprve dostal třmeny. Táta říkával, že třmeny jsou pouze pomůcka. Většina lidí třmeny používá k tomu, že na nich balancuje, chytá se za ně. Taky jsem dělal voltiž, a nějaký čas jsem na koni i žongloval, takže jsem na něm stál a vychytal hodně rovnováhu. Stál jsem na koni ve všech směrem, čelem dopředu, dozadu, do strany, ve všech chodech. Tím, že jsem dlouho jezdil na holém koni, mám rovnováhu dobře naučenou. Ale taky je hodně znát, že tak od sedmnácti let už jsem třeba jezdil tři čtyři koně denně. To všechno člověka hodně naučí.

Ne každému to pomůže (smích). Jeden můj kolega je několikanásobný účastník ME a MS ve sportovní voltiži jednotlivců, reprezentant a xnásobný mistr své země, dnes už neaktivní sportovec, ani netrénuje. Nemá rád koně, koní se bojí, má dokonce strach z výšek. A na koni jezdit neumí,. Trvalo mu pět let, než se na koně poprvé postavil.

Já jako malý kluk jsem se nebál koní, já se spíš bál toho, že spadnu. Když mi bylo těch jedenáct-dvanáct let, přelomilo se to ve mně, koně jsem neskutečně miloval, mohl jsem u nich být celý den. Okolo čtrnáctého roku už mi lezlo krkem, že jsem musel pořád trénovat. Dělal jsem všechno proto, abych nemusel. Třeba jsem se schválně nachladil, abych nemusel do tréninku. Po pubertě už mně to přešlo a koně zase byli fajn (úsměv). Měl jsem z táty hodně velký respekt, protože byl velmi přísný. Byl docela nervózní, neměl trpělivost. S koňmi ano, to vždycky, ale na jezdce moc ne. Chtěl, abych jezdil dobře. Když jsem třeba dával paty nahoru nebo špičky od koně, upozornil mne na to jednou, řekl mi to podruhé, no a pak mu došla trpělivost a po další už mne vzal bičem přes záda. Hned jsem měl špičky u koně a paty dole. Trenéři dneska když učí, tak vlastně jen povídají. Kdyby mi táta jen říkal co mám dělat, asi bych se tak rychle neučil.

A s ježděním a výcvikem španělské školy to bylo u vás jak? I to jste si předávali z generace na generaci?

Určitě, taky. I to otec učil syna.

Přesto i mistr potřebuje občas opravit.

Samozřejmě. Známe lidi, kteří španělskou školu jezdí a kteří poradí, když potřebujeme. Mezi ně patří např. pan Richard Hinrisch, to je mistr barokního ježdění, nebo pan Luis Valenca, kterého jste viděli v Appasionattě.

Pamatuji si na posledních Kladrubských dnech před těmi dnešními novodobými vystoupení pana Welde Zavadila s dvěma hřebci, kteří na sobě neměli ani ohlávky. Ti koně vyloženě tančili na hudbu, a to na pouhé pokyny rukou pana Zavadila, který stál pryč od nich. Tenkrát jsem si říkala, že tohle je umění. Dnešní vystoupení například Parelliho se s tím vůbec nedá srovnávat.

Já Parelliho vůbec nemusím, nemám ho rád. Jedna moje klientka se tomu věnuje a moc ji to zajímá, ale já to nemusím. Jako každý výcvik i ten Parelliho má možná něco do sebe, jako každý výcvik má určitě něco do sebe, ale mně to prostě nic neříká.

Když jste takhle cestovali, kolika jazyky mluvíte?

Umím perfektně rusky, polsky, anglicky, německy, domluvím se italsky, trošku španělsky a nějaká slova maďarsky.

To jen tak, z poslechu?

Co jsem se učil na střední škole, to je něco úplně jiného. Co se naučíte v životě, to vám žádná škola nedá. To vás prostě donutí. Když jsem přijel do Ruska, tak jen velmi málo lidí umělo anglicky. Pomaličku, poloangličtinou, jsme si mezi sebou vysvětlovali co potřebujeme, co a jak, a tak jsem se naučil. Jako malý kluk jsem uměl výborně španělsky, ale jak nemluvím, tak už jsem španělsky pozapomněl. Hodně jsem spolupracoval s Němci, u nás, v Maďarsku, v Belgii jsem se zase domlouval hlavně německy.

Předchozí články:

Podobné články
Momentka z lekcí

Denisa Szabóová se svým českým teplokrevníkem Béďou protančila drezurou od úrovně Z po Prix St Georges a dlouhodobě se věnuje lektorské činnosti v…

Béďa v téměř 22 letech. Těší se dobrému zdraví a vitalitě

Denisa Szabóová se svým českým teplokrevníkem Béďou protančila drezurou od úrovně Z po Prix St Georges a dlouhodobě se věnuje lektorské činnosti v…