Dnes se trošičku podrobněji podíváme na to, co by měl splňovat řidič vozidla přepravující koně. Především a samozřejmě je to příslušné řidičské oprávnění dané skupiny. O tom, jaký řidičák na co, bylo již napsáno mnoho, nebudu se tedy tímto zabývat.

Takže pokud již máme jasno v řidičácích, musím si uvědomit, že přeprava koní je natolik specifická, vyžaduje totiž mimořádnou psychickou odolnost, cit, předvídavost či schopnost zcela pragmaticky řešit krizové situace. Zkuste si cestou do práce uvědomit, kolik zvláště v hustším provozu větších měst, pozorujete drobných či zásadnějších prohřešků ostatních řidičů. V normálním autě docela pohoda, prostě přibrzdíme, vyhneme, zastavíme. Rychle, někdy prudce, ale v podstatě kromě pár peprných nadávek či neslušných gest se nic vážnějšího nepřihodí. A že těch situací je, nesprávné agresivní předjíždění, nedání přednosti v jízdě, vhupsnutí chodce na přechod kousek před vozidlem, rychlé předjetí, zařazení a dupnutí na brzdu, dobržďování před semaforem na poslední chvíli, o možnosti zachovat opravdu bezpečnou vzdálenost, o tom si můžeme v českých zemích jen nechat zdát. Agresivita řidičů vzrůstá geometrickou řadou v souvislosti se zvyšující se rychlostí nejen na dálnicích, ale i se zhušťováním provozu. Řidiči kamionů jsou dnes doslova zákazníky logistických firem nuceni k extrémním výkonům na hranici zákona, peníze vybrané na dálničních poplatcích, mýtech, silničních daních, spotřební daně z pohonných hmot končí v propadlišti dějin a bezedných kapsách našich mocných, nikoli zpátky v silnicích a infrastruktuře s tím spojené. Nadáváme na otřesný stav našich dálnic, množství uzavírek, objížděk, měli bychom se spíše podívat, kde končí oněch cca 100 mld vybraných ročně z toho, že profesionální přepravci používají silnice a tankují naftu... (a ve dne v noci nám vozí čerstvé zboží do hypermarketů). Navíc statistiky nehod vypovídají, že profesionálové zaviní kolem patnácti procent nehod, přes osmdesát procent jsou na vině řidiči neprofesionálové. Riziko nehody je jasné. Komu svěřím svého miláčka - mnohdy drahého (za ty roky, co ho máme je suma závratná...)?

Další velmi důležitou vlastností je umění řešit rizikové situace v klidu a s nadhledem. Bez dostatečných zkušeností toho nikdy nedosáhneme, samozřejmě určitá genetická dispozice je na místě. (Lidé se sklony k panice a bezradnosti by se do podobných dobrodružství neměli pouštět - nejen kvůli své vlastní bezpečnosti - na silnici nejsme sami!) Osobně se dostávám i dnes do situací na silnici, které mě překvapí. Například úplně roztrhaná pneumatika na přívěsu pod opravdu neklidným koněm v plné rychlosti na D1... Se soupravou to pořádně zamávalo, naštěstí tažné vozidlo je poměrně těžké terénní auto, v klidu jsem sundal nohu z plynu, naštěstí v dohledu byl sjezd k benzínové pumpě, kde se dalo vše v klidu vyřešit. Překvapilo mě to, jako asi každého z nás, i přes to, že mám najeto cca 400 000 km s náklaďákem, zatím cca 250 000 s koňským přívěsem za zády a nevím kolik jen s autem. Jinou nemilou situaci jsme s kolegou zažili daleko v zahraničí, kdy nás orkán od moře (v nárazech kolem 200 km/h) málem doslova smetl ze silnice v zimě, kdy během pár hodin napadlo asi půl metru sněhu. Bez zkušeností a jasného uvažování bychom zřejmě i se zvířátky skončili v příkopě pod srázem, dva tisíce km od domova... Ještě jeden nedávný zážitek, doslova tři hodiny jsme s trenérkou bojovali s koníkem, který nám vehementně dával najevo, že s nastalou situací v přívěsu ale naprosto nesouhlasí a hodlá s tím za každou cenu něco udělat. Ani jeden z nás nepropadl zoufalství (i když byl koník doslova sešněrován a zamotán v přední příčce a vazáku - třikrát po sobě v krátkém časovém úseku) - za to patří dík i osobě, která mi asistovala při zklidnění koně, vymotání z vazáku, rozebrání příčky, postavení koně, ošetření drobných oděrek. Nakonec jsem příčku úplně vymontoval, nechal koníka stát volně. Navíc jsem, dá se říci náhodou, zjistil, že naprosto není zvyklý na vysoké přepravní kamaše (při pokusu o ustoupení, abych mu jednu kamaši spravil, se koník začal vztekat, stavět se doslova na zadní), tak jsem mu je sundal a bylo po problému. Odjeli jsme k domovské stáji a cca po 200 km klidné jízdy v naprostém klidu a pohodě docestoval domů. Zdánlivé maličkosti, které my nevnímáme, můžou mít dalekosáhlé důsledky. Dík patří i místnímu veterináři, který jako jediný z nedaleké obce přispěchal na pomoc, i když není právě specialista na koně (obvolal jsem cca 5 jiných, kteří ale nedorazili) zkontroloval drobná zranění, vzal si padesátikorunu na benzín a odjel. Z toho vyplývá i zcela zásadní nutnost mít k dispozici nejen základní koňskou lékárnu, ale i možnost získání informací o místních veterinářích a samozřejmě funkční nabitý (!!!) telefon.

Co se týká řízení jako takového, bez kamerového systému si nedokážu dnes představit, že bych vozil koně někoho jiného. Úplně jiná situace je, když se kůň vzteká ve vozíku, protože se mu to prostě nelíbí, v tomto případě mám možnost "přitvrdit", samozřejmě s patřičnou mírou tak, aby při jakémkoli pokusu o hrabání či dupání byl koník nucen řešit svoji vlastní stabilitu při jízdě. Navenek velmi podobné projevy může mít i koník, který se děsí a začíná panikařit. V tomto případě musím udělat přesný opak, pokud možno zpomalit a maximálně zklidnit jízdu tak, aby se koník dostal pod hranici paniky, aby ho klidná, velmi zásadní- PLYNULÁ, jízda uklidnila a přesvědčila jeho mysl o tom, že se mu až tak nic zásadního neděje a že nachystané seno v síťce může být docela dobrá zábava za jízdy, navíc pokud má z toho on sám užitek - plné bříško. Bez kamery a zkušeností nelze.

Další vlastností je mimořádná odolnost vůči únavě. Po dlouhé cestě na závody, celodenním servisu kolem závodníků nás čeká ještě stejně dlouhá cesta zpět. Jen s tím rozdílem, že jsme daleko více vyčerpáni nejen fyzicky. Zpočátku příjemná cesta, doprovázená tlacháním o právě prožitém dni na závodišti či výstavě, případně umocněná úspěchem, či naopak rozebíráním chyb a jejich možností nápravy, se může po několika desítkách kilometrů změnit v muka pro řidiče, když celá posádka včetně koní spokojeně usne. Kromě řidiče, černé silnice před ním, kužely světlazarývající se do tmy a vidiny ještě stovky kilometrů před námi...

Toto vše a ještě mnoho dalšího vás žádná autoškola nenaučí. Mladá dáma, kterou znám, vlastnící nedlouho řidičák B+E, má dar citu, předvídavosti, navíc vzhledem ke zkušenostem (téměř nula) umí nejen zacouvat i s vozíkem. Měla to štěstí, že v autoškole narazila na instruktora, který věděl, k jakému účelu si skupinu dělá, nechal ji jezdit s dodávkou a velkým přívěsem, zajíždět na parkoviště plná aut, couvat za roh do mezery, ale to vše s vědomím, že na to má. Když slyším na závodech žádost o pomoc při couvání, protože prostě "to s vlekem neumí", vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Vždyť tím ohrožuje dotyčná osoba nejen sebe, ale čtyřtunová souprava při srážce se samotným autem nadělá mnoho mnoho paseky... Moje jiná známá si teprve bude rozšiřovat oprávnění, řidičák má ale už snad deset let, zcestovala autem půl Evropy, přesto mě požádala, abych první její samostatnou cestovní sezonu jezdil nejen jako řidič, ale i rádce a poradce na sedadle spolujezdce.

Ještě si dovolím poznámku k profesionálním přepravcům. Ti kromě samozřejmě platného řidičského oprávnění musí absolvovat povinné školení přepravců zvířat (potvrzení vydává Ústřední komise pro ochranu zvířat - ÚKOZ), vztahuje se ke konkrétní osobě, je nepřenosné a platné neomezeně. Dále pak, pokud nabízím služby přepravy zvířat, musím mít příslušnou živnost, na základě které mi KVS přidělí licenci po splnění podmínek (typ 1 - pro cesty trvající do 8 hodin, typ 2 - cesty nad 8 hodin). Jedna z podmínek je odpovídající vozidlo (přívěs), na které mi vydá KVS osvědčení a zároveň mou firmu a schválené vozidlo zavede do mezinárodního systému evidence autorizovaných přepravců zvířat.

Pokud někdo nabízí služby za účelem zisku bez příslušných oprávnění, dělá to na své riziko. Zatím však z praxe víme, že ani živnostenský úřad, ani finanční úřad, ani veterinární správa takové "podnikatele" nepostihuje, protože na to jim nezbývá ani čas, ani prostředky. Ale jak dlouho? Je jen a jen na nás, pro koho se rozhodneme. Samozřejmě, pokud někdo ke svému koníkovi do svého přívěsu přiloží spolujezdce ze stáje na závody za příspěvek na naftu, to je celkem v pořádku. Jiná situace nastává, pokud někdo poptává autorizovanou přepravu ze Španělska (k "normálnímu" kilometrovému paušálu je nutno připočítat pojištění, druhého řidiče, nocleh a odpočinek nejen pro posádku ale i pro zvířata v placených registrovaných stájích, mýtné a jiné místní poplatky, zohlednit se musí i různé ceny pohonných hmot), poté zjistíme, že koníka převezl František od sousedů s půjčenou dodávkou z tatínkovy firmy s přívěsem z půjčovny, navíc nonstop tam i zpět (samozřejmě za jinou cenu - zaplaťbůh že se nic nestalo) a veterinární správa normálně nechá zaregistrovat koně na ÚECHK bez toho, aby se zajímala, jak se koník dostal z Pyrenejí do Čech, to pak zůstává rozum stát.

Dalším poměrně velmi častým jevem v poslední době bývá, že domluvená nachystaná přeprava se nekoná, neboť prodávající záhadně změnil ráno před odjezdem prodejní, původně dohodnutou (nyní již samozřejmě neakceptovatelnou) cenu, nebo můj čerstvý zážitek, kdy pár hodin před odjezdem na druhý konec ČR na sedmé volání budoucího majitele mu bylo sděleno, že má smůlu, i když domluva byla zcela jasná, že se koník právě nakládá někomu jinému do přívěsu. Pro tyto případy zřejmě budeme nuceni založit Asociaci malých přepravců zvířat a prostřednictvím práva vymáhat ušlé zisky od takto nezodpovědných handlířů... Ať řekne na rovinu, mám i jiné zájemce, kdo přijede první, ten ho má, nebo kdo dá víc, to je fér. Ale pokud už je domluveno přesně kdy, cca v kolik hodin a za kolik, je takové počínání minimálně neetické, neférové a může se v budoucnu obrátit proti němu samotnému. EQCH je mocný čaroděj...

V příštím článku se zabereme do jízdy jako takové, vzpomeneme zásadní rozdíly mezi normálním cestováním v autě a s přívěsem.