Další návštěvu v Dalidě jsem plánovala na dobu, kdy ještě nebude pastva (protože na jarní pastvě se rychle spraví všichni koně) a uskutečnila se trochu na poslední chvíli 19. 4. Zajímalo mě, jak se koníci dali dohromady po zimě a co se od mé minulé návštěvy na počátku února změnilo. Pan Červený mě nevítal zrovna s otevřenou náručí, což se koneckonců po předchozí smršti kritiky dalo očekávat, ale i přesto se choval velmi příjemně a všude mě provedl. Tedy nás, vzala jsem s sebou kamarádku, jejíž názor si můžete přečíst níže.

Stádo klisen jsme našli ve stejném výběhu jako minule, byl na něj dobrý výhled z domu. Pastvu tam neměly, ale měly k dispozici asi čtyři balíky sena a několik nově vypadajících kostek soli. Stejně jako minule, seno vypadalo velmi dobře. Jak je vidět i z fotografií, výživný stav klisen se vesměs zlepšil, některé vypadaly na toto plemeno až překvapivě blahobytně. Většina klisen byla již částečně vylínaná, takže jsme měly možnost se u klisny Agarjanky pokochat i krásnou zlatou barvou, typickou pro toto plemeno. Drbání si vyloženě užívala. Hubené zůstávají Dida, Djigita a slepá Aigiz, které by pravděpodobně potřebovaly individuálnější péči. Ty byly během naší návštěvy zadekované, což ale problém neskrylo. Trochu hůř (hubenější a se špatnou srstí) vypadala i ještě chlupatá Ajša.

Stádečko hřebců mělo výběh větší a už se slušně zelenal, přesto byli zapíchnutí u jednoho ze dvou balíků. Všichni vypadali na to, že téhle činnosti asi věnují hodně času. Tedy kromě Kuyona a Almaze, ti měli úplně jiné starosti. Kuyon hlídal rajón a vypadal, že přemýšlí, jak se dostat ke kobylkám. Také tomu asi věnoval hodně času, protože byl znatelně hubenější, i když při naší poslední návštěvě vypadal velmi dobře. Almaz byl od ostatních oddělen páskou a předváděl nám (no asi spíš klisnám), jak se dokáže nosit. Hormony mu evidentně moc klidu na žrádlo nedopřály, přibrat by potřeboval, ale seno ho opravdu nezajímalo. Potěšil mě pohled na dvouletého hřebečka Mangheima, který se při naší předchozí návštěvě skoro nemohl udržet na nohou, byl umisťovaný do závěsu, vyhublý na kost. Nyní vypadal stejně dobře a spokojeně jako ostatní, s nimiž byl ve stádě.

Kdo ale bohužel pořád dobře ani spokojeně nevypadal, byla loňská hříbata, hřebečci (jediná klisnička byla ve stádě s dospělými klisnami) v tomto ohledu se od naší poslední návštěvy nic nezměnilo. Nejhůře vypadal malý černý hřebeček z uhynulé klisny Gel. Ten byl špatný už při naší předchozí návštěvě a jeho stav se nezlepšil. Ležel (v boxu) a nedokázal se sám zvednout, majitel ho musel ke žrádlu postavit. Prý je slabý a má částečně ochrnuté zadní nohy. Směs jádra, granulí a jablek žral vcelku s chutí, ale určitě nepůsobil dojmem koně, který je vyhladovělý, problém byl evidentně jinde. „Hřebeček dostává infuze, pastu Norodine i antibiotika. Ošetřující veterinář neví, co mu je a víc tady pro něj udělat nedokáže. On žere, ale není schopný se postavit. Vždycky když si lehne, musíme ho zvedat. Už se to opakovalo několikrát, vždycky se zhorší, po léčebné kúře se jakž takž srovná, ale jen na chvíli. Budu ho muset odvézt na kliniku, zjistit, co mu je a jak dál," řekl nám Michal Červený.

Ostatní hřebečci byli stále ustájeni v těsném prostoru dvora. Hlady nestrádali, ale vypadali stále začerveně. Odčerveni byli v únoru před naší předchozí návštěvou Antiverm granulátem (mebendazol). Přestože začervení bylo značné, procedura nebyla opakovaná, takže odčervení bylo určitě nedostatečné a hříbata se v tomto prostoru nejspíš rychle infikovala znovu. Krmení jim evidentně nechybělo, seno měli k dispozici, a byli přikrmováni směsí vařeného ječmene a kukuřice s ovsem, trochou musli a nově i vojtěškou. Hnědý hřebeček, který byl při naší minulé návštěvě léčen antibiotiky, byl již v pořádku. Nebezpečná síť z balíků sena bohužel stále nezmizela, domnívám se, že zranění plavého hříběte na jedné z fotografií může být právě od ní. Nedostatečné odčervení, pobyt na malém infikovaném prostoru a nedostatek pohybu dokáže podlomit i zdatnější jedince než roční hříbátka. Na mou námitku, že tohle není vhodné prostředí pro hříbata a zda by nebylo možno jim ohradit lepší výběh, se pan Červený bránil, že mu už dvakrát protrhli ohradník a že momentálně nechce riskovat jejich honění po okolí... co dodat.

Co bude dál? Pro následující tři týdny je dle slov v plánu další, důkladnější odčervení hříbat, prý pastou dle doporučení ošetřujícího veterináře a jejich přesun na bezpečnou pastvinu. Dvě klisny, Butterfly a Birinji čekají hříbata, více jich letos nebude. Na zeleném se snad i malí hřebečci dají dohromady. Na podzim se na Dalidu opět vypravím, podívat se, jak jsou koně připravení na zimu a přinesu aktuální informace a fotografie.

Pár poznámek pod čarou aneb svědectví svědka :-)

Jela jsem s Katkou na Dalidu jako doprovod a jako nezávislý pozorovatel, po kterém se nechce nic než se dívat a případně napsat své dojmy. Dojmů je dost, takže se pokusím je ve stručnosti shrnout.

První, koho jsme po příjezdu viděly, byly chovné klisny různého věku se svými dcerami. Nepočítala jsem je, ale odhaduji tak 15-17 koní na dostatečném, ale nijak nadstandardně velkém výběhu. Tři klisny byly zadekované a i přes deky bylo vidět, že jejich výživný stav není dobrý (Dida, Djigita a Aigiz - tuším že to byla Dida, ze které p. Červený na chvíli sundal deku, abychom viděly, jak vypadá). Ještě jedna žlutá klisna mezi ostatními „vyčnívala" - nebyla zadekovaná, byla hubenější než ostatní, jako snad jediná měla ještě vesměs zimní srst a navíc byla pravděpodobně napadena nějakým kožním parazitem (v srsti lysé fleky a větší nebo menší strupy). Jinak byly všechny klisny pěkné, vylínalé, měly hezkou srst a vypadaly spokojeně. Výběh byl vypasený, ale sena bylo dost, přístup k vodě mají kobyly do otevřené stáje a na kraji ohrady bylo několik nových solných lizů.

Vedle klisen je ohrada hřebců, je nepoměrně větší vzhledem k počtu hřebců (tuším 9), a krásně zelená, i přesto tam hřebci měli 2 nebo 3 balíky sena, u kterých stáli. Hřebci vypadali všichni dobře, jediný Kuyon který nervózně chodil podél ohrady tak, aby viděl na klisny, byl o něco hubenější, a stejně tak Almaz, který dělal to samé na druhé straně ohrady, a který je navíc už pán v letech. Co mně zarazilo, je skutečně nepoměrná velikost ohrady pro klisny a pro hřebce, vzhledem k tomu, že ohrady nejsou pevné, ale jsou v elektrice, by neměl být nijak velký problém ubrat hřebcům 20-30 metrů a zvětšit ohradu klisnám, aby se mohly pást.

Kapitola sama pro sebe jsou roční hřebečci zavření ve dvoře... Na ty není vůbec hezký pohled. Ano, mají na dvoře několik balíků, ano, jsou přikrmováni jádrem (možná na tak malá hříbata až moc), ale to, co opravdu potřebuje hříbě, a sice pohyb, to jim zcela chybí. Hřebečci vypadali vesměs docela dobře, přestože jevili známky začervení (vylezlá žebra, velká břicha, vydrbané kořeny ocasu). Tři byli opravdu hubení, z toho jeden měl navíc ránu na levé zadní noze, zřejmě od sítě na balíku, které pro mě nepochopitelně p. Červený z balíků nesundává.

Na jednu stranu chápu, že je majitel nechce dát jinam (=do větší ohrady s pastvou), jestliže mu párkrát utekli (myslím, že alespoň jednoho „notorického útěkáře" známe všichni :-), na stranu druhou, jak se znám, já bych dělala psí kusy, jen aby na tom dvoře být nemuseli. A nejde jen o nedostatek pohybu. Když chci koně odčervit, nemá smysl dělat to na tomhle malém prostoru, kde se hřebečci vykadí mezi balíky sena které žerou a paraziti se dostanou zpátky do těla velmi snadno. A velice neutěšený pohled byl na černého hřebečka ve stáji - v jeho případě by možná byla nejlepším řešením uspávací injekce.

Pan Červený působil navzdory důvodu naší návštěvy velmi příjemně. Byl velmi vstřícný, všechno nám ukázal, na otázky odpovídal bez vytáček. Působí opravdu jako člověk, který má své koně rád, ale má jich hodně a i kdyby chtěl, tak není schopen se všem 100% věnovat (což mladí zdraví koně snesou, ale hříbata nebo stará zvířata zkrátka tu nadstandardní péči často potřebují).

Kompletní fotodokumentaci z návštěvy můžete shlédnout tady: http://galerie.lupi.cz/dalida2