Aničko, byla jste jednou z nejúspěšnějších českých juniorských parkurových jezdkyň a na svém kontě máte mnoho národních i mezinárodních úspěchů. Vzpomenete si ještě na vaše jezdecké začátky?

Jelikož oba moji rodiče u koní pracují, byla jsem v kontaktu s koňmi od odmalička. Nenechala jsem si ujít žádnou chvilku, kterou jsem mohla s koňmi strávit. Když maminka někoho trénovala na závodech, byla jsem schopna se hodiny koukat na jednu jezdeckou dvojici za druhou. Mamka nechtěla, abych se koním věnovala, protože „je to nebezpečný a drahý sport“. :) A tak se mě zkoušela přivést k jinému sportovnímu odvětví. Dělala jsem tenis a moderní gymnastiku, koně ale vždy zvítězili. V sedmi letech mě tedy máma začala vozit do JK Mělník, kde jsem pod jejím vedením, a pod vedením Vladimíra Mestenhausera, absolvovala první jezdecké hodiny. Vystřídala jsem velké množství poníků, naučila se všem základům a v roce 2012 úspěšně absolvovala ZZVJ. Na podzim téhož roku jsme koupili první dva poníky a tím začala naplno moje sportovní kariéra.

Proč zrovna parkur?

Parkur mi byl vždy nejbližší. Překonávání překážek a snaha o co nejlepší spojení s koněm - abychom se oba snažili podat co nejlepší výsledek - mě naplňuje adrenalinem. Avšak maminka vždy říká, že „základem všeho je alespoň jednoduchá drezura“ a tak jsem v začátcích musela absolvovat i drezurní závody. V roce 2015 maminka prohlásila, že když vyhraju MČR v drezuře, už nikdy ji nebudu muset závodně jezdit. A já ho k překvapení všech se svým skokovým ponym vyhrála! Pak jsem se tedy ještě účastnila MČR v drezuře v následujícím roce a tím se (společně s bronzovou medailí) uzavřela moje drezurní závodní kariéra. Pořád se však snažím, aby všichni moji skokoví koně byli dobře přiježděni a uměli základní drezurní cviky. A to i bez vidiny jakýchkoli drezurních závodů, které mě ani s odstupem času nijak nelákají. Hodnocení v drezuře je totiž vždy subjektivní a i skvěle odjetá úloha může být ohodnocena nízkými procenty, což je pak velmi demotivující...Parkur je objektivní a zároveň neúprosný, rozhodují pouze trestné body a čas.

Stačí k úspěchu skvělý kůň? Nebo jde o víc?

To je v dnešní době velmi aktuální téma. Parkurový sport je jednou z disciplín, kde většinou platí, že čím víc peněz máte, tím vyšší je pravděpodobnost, že uspějete. Není to ale pravidlo. Dobré finanční zázemí je v jezdeckém rozvoji velké plus, ale myslím si, že bez tvrdé práce a porozumění se nikdy nedá dostat do špičkového sportu.

Máte radu, jak nezůstat celý život zetkařem?

Asi jako u všeho, co v životě děláme. Je potřeba neusnout na vavřínech, když se daří a neustále se vzdělávat a snažit se zlepšovat. Nikdy není nic tak dobré, aby to nemohlo být lepší. :)

Vy jste si na vavřínech očividně ani na chvliku nezdřímla, protože mimořádných výsledků máte za sebou celou dlouhou řadu. Kterých si nejvíce ceníte?

To je náročná otázka. Každý, i menší, úspěch pro mě byl v danou chvílí „velkým". Nicméně kdybych měla jmenovat ty největší, určitě bych zmínila osm medailí z MČR, z toho tři zlaté, tři účasti na ME (1x děti, 2x junioři) a 2x účast ve finále pro 30 nejlepších (16. a 15. místo). Velmi si také vážím dalších úspěchů na mezinárodní scéně - umístění v Pohárech národů s českým týmem, umístění v několika 2* GP a samozřejmě zlatého hattricku v rámci PraguePlayOffs v O2 aréně. Dále bych ještě zmínila mnoho umístění v rámci seriálu ČSP v soutěžích Czech Junior Cupu, U25 a Velkých cenách, včetně 9. místa v Super GP v roce 2023.

Vzpomenete si ještě na svůj první start?

Ano, bylo to v Ústí nad Labem a účastnila jsem se soutěží na styl jezdce. Myslím, že jsem všechny soutěže absolvovala bez chyby a jednu dokonce i vyhrála. :)

Vaší stájovou jedničkou byl dlouho rezavý valach Epo Van De Achterhoek Z, se kterým nasbírala celou řadu úspěchů. Jak je tomu dnes? Jsou nějaké změny?

Nejprve bych asi zmínila, že jsem se na začátku října loňského roku přesunula do Belgie získávat nové zkušenosti. S sebou jsem si vzala pětiletého valacha Angela VD Achterhoek Z, který by se v tuto chvíli dal považovat za stájovou jedničku. Doufám, že půjde ve šlépějích svého staršího bratra Epa. :) Angel je pětiletý valach po otci Amadeo Van 't Vossenhof Z z matky po Wandor van de Mispelaere (s Epem mají společnou maminku). Je to velmi milý a kontaktní kůň. Stejně jako Epo je velká osobnost a není radno mu příliš odporovat. :) Koupili jsme ho jako hříbě přímo od chovatele v Belgii, kde do tří let vyrůstal. Poté jsme si ho přivezli do Čech a sama jsem si ho obsedla. Jako čtyřletý absolvoval několik kol v rámci seriálu KMK a v celoročním finále obsadil 3. místo. Jako pětiletý absolvoval parkury do 120 cm a aktuálně se již připravujeme na sezonu příští. 

Výsledky by nebyly bez trenérů. Kdo vás nejvíc ovlivnil?

Nejprve musím zajisté zmínit svoji maminku, která, i když to se mnou občas nemá jednoduché, obětovala opravdu všechno své úsilí, aby mi vždy zajistila nejlepší možné podmínky pro rozvoj v jezdectví. Za to jí patří obrovské díky. Dále bych zmínila Vladimíra Mestenhausera, Romanu Hájkovou, Pavla Vachutku a Davida Fialku. Všichni mi předali/předávají svůj pohled na jezdectví a jejich rad si velmi vážím. Myslím si, že je velmi důležité být otevřený názorům jiných lidí a snažit se vzít si ze všeho to nejlepší - to, co mi dává smysl.

Je něco, s čím v sedle stále tak trochu "bojujete"?

Jako každý člověk jsem v sedle o něco šikovnější na jednu stranu. To pociťuji od začátku a snažím se s tím pracovat. Mojí největší dlouhodobou slabinou je povolování otěží před skokem, vytrvale se tento nešvar snažím odstranit. :)

Co považujete ve vztahu člověk kůň za to nejdůležitější?

Vzájemnou důvěru. Snažím se poznat osobnost každého koně a co nejvíce se mu přizpůsobit. Myslím si, že když je kůň spokojený, dokáže za nás bojovat mnohem víc.

V současné době je jezdecký sport, a to i ten parkurový, stále častěji skloňován v souvislosti s welfare. Jak tohle vnímáte?

Na tuto otázku je těžké odpovědět. Samozřejmě je dobře, že se odsuzují kauzy, kdy je na koních pácháno jakékoliv násilí. Na druhou stranu dnešní doba umožňuje sportovním koním dostávat špičkovou péči a kdyby nechtěli, zkrátka skákat nebudou.

Co byste si přála, kdybyste chytila pohádkovou zlatou rybu?

Zní to jako klišé, ale aby byli všichni moji blízcí zdraví a šťastní. Aby se každému splnilo to, co si přeje. A mám-li se zaměřit na sportovní stránku, přála bych si, aby se mi dařilo dostat naše mladé koně do nejvyšší úrovně parkurového sportu.