Mnozí jistě udiveně vrtí hlavou a marně pátrají v paměti. Pokud neznají EQUICHANNEL opravdu dobře, asi dumají marně... Šárka... Šárka... – jaké články jsou tedy ty „její“? Odpověď je jednoduchá: všechny! :-)

Šárka Dolanská je již mnoho let korektorkou EQUICHANNELu, každý článek projde jejíma zkušenýma rukama, každé písmenko podrobí její ostříží oko korektora kontrole. Šárka články také shání, vkládá do redakčního systému, graficky upravuje, připojuje autory doručené fotografie na ta správná místa, odkazuje pod každým článkem na články starší (tematicky související) a následně hotové schéma publikuje a také denně na právě vycházející článek píše upoutávku na facebookových stránkách EQUICHANNELu.

Vyzpovídat tajemnou Neznámou za oponou jsem chtěla od první chvíle, co jsem začala pro EQUICHANNEL psát. Ostatní mi moc šancí nedávali – prý že je Šárka ráda schovaná a určitě nebude souhlasit se zviditelněním... Ale když se chce, všechno jde – i přemluvit paní korektorku, aby na momentíček vykoukla před oponu! (ale že to trvalo :-))

Šárko, jak se stalo, že jsi začala pracovat pro EQUICHANNEL? Co je náplní tvé práce?

To jsem takhle už docela dávno, roku 2011, coby studentka oborů česká filologie – historie, seděla v Olomouci v pokoji na vysokoškolských kolejích a četla si svůj oblíbený web o koních… Už si nevzpomenu, který konkrétní článek to byl, ale zaujal mě nejen obsahem, ale i jazykovou stránkou… a to tak, že jsem nevydržela a napsala majitelce a vydavatelce serveru Heleně Görnerové, jestli nepotřebuje někoho na výpomoc, co se korektur týče. Slovo dalo slovo, v srpnu jsem Helču navštívila v Lanškrouně v kanceláři – a od té doby jsem součástí EQUICHANNELu. Byla jsem z toho nadšená, kdo by také neměl radost – spojit koníček a brigádu dohromady!

Zpočátku jsem opravdu jen četla a pracovala na úpravách jazykové stránky článků, postupně jsem ale začala vypomáhat Dominice Švehlové, která tehdy obsah pro web připravovala a která mě postupně naučila všechno důležité – vkládat i publikovat články, poradila, co odpovídat na e-mailové dotazy ohledně registrací a podobně.

No a v současnosti jsem to už já, kdo rozhoduje, co kdy vyjde, zajišťuje (samozřejmě s pomocí svých milých kolegyň a všech našich autorů), aby bylo vůbec co vydávat plus odpovídá za (doufám) pestrý obsah, připravuje články do redakčního systému (pokud si článek nepřipraví sami autoři), komunikuje s autory i (většinou) odpovídá na maily… a pořád všechno čtu. A pořád mě to baví :-).

Jak se jedná s autory, nebývá to často namáhavá a téměř diplomatická práce? Přece jen my pisálci býváme občas velmi citliví na svá písmenka? :-)

Je normální, že s někým se spolupracuje líp, s jiným zase hůř. Je pravda, že ne vždy všechny myšlenkové pochody ostatních pochopím, ale žádné velké problémy v komunikaci nezaznamenávám. Spíš já musím přiznat, že občas mi odpověď trvá déle, než bych sama chtěla… Ale snažím se na nikoho nezapomenout, nikoho neignorovat – a pokud se tak stalo, omlouvám se za to!

Co bývá problematické a dokáže mi i po těch letech otrávit nadšení z práce, je nespolehlivost lidí. To jsem se musela trochu naučit, nespoléhat tak úplně na slovo, mít připravenou zálohu, nehrotit to na poslední chvíli… O to víc si pak vážím lidí, kteří pracují spolehlivě, dodají mi článek včas a nebo řeknou s dostatečným předstihem, že jsou nějaké potíže – a já se podle toho zařídím. Jak říkám, dá se domluvit na čemkoli, jen to potřebuju vědět.

A co se týče konkrétních úprav v textu, s tím vůbec není problém. Málokomu vadí, že zasahuju do textu, že si dovolím něco málo upravit. Naopak mi přijde, že jsou autoři kolikrát rádi, že jim s textem někdo pomůže, že ho vidí ještě jedny oči.

Máš mezi autory své oblíbence? A naopak...? :-)

Musím říct, že skupina autorů, kteří jsou dobří a spolehliví, se utvoří tak nějak sama. S takovými lidmi se pak pracuje fajnově. Vyloženě oblíbence asi ani nemám, každý přinese do obsahu něco jiného a to vytváří zajímavou různorodost. Díky EQUICHANNELu jsem poznala dost zajímavých lidí osobně i přes klávesnici, a za to jsem ráda.

A neoblíbence… výjimečně se najdou i lidi, se kterými se spolupracuje hůř… ale jsem přeci profesionál :-)

Umíš předem odhadnout, které články půjdou „na dračku“ a které budou mít naopak čtenost jen malou?

Ano, tohle je věc, která mě ještě i po těch několika letech dokáže přeci jen překvapit. Článek typu „bomba“ třeba nemá takovou čtenost, jakou bych předpokládala, a z „obyčejného“ textu se vyloupne „bomba“, kterou bych nečekala. Čtenáři jsou přeci jen živí nevypočitatelní tvorové :-)

Pamatuješ si, co vše EQUICHANNEL uveřejnil? Dokážeš články podržet v hlavě natolik, že když koňáci probírají určitou problematiku, ihned víš, který v minulosti zveřejněný text by byl odpovědí na jejich debatu?

Všechno určitě ne, ale je pravda, že třeba i Katka mě čas od času poprosí, ať k nějakému jejímu textu připojím starší články, že budu vědět… A vzhledem k tomu, že to tedy je už sedm let, co čtu veškerý obsah, přehled rozhodně mám. EQUICHANNEL však skrývá takových pokladů…a v hlavě je nemůžu mít všechny :-)

Už víme, že jsi koňák tělem duší – máš své vlastní koně? Představíš nám je? Co je u koní tvojí zájmovou prioritou?

Ano, mám momentálně čtyři koně. Všechno to začalo kdysi dávno, když jsem se spolu s mamkou přistěhovala na statek, kde byl kůň… a bylo vymalováno. Při dalším stěhování šla kobylka se mnou a dnes už je to deset let, co jsem „koňomajitelem“.

Zakladatelkou mého chovu je klisna plemene český teplokrevník, před měsícem jí bylo 27 let. Není to úplně sranda starat se o koně seniora (a hned vám můžu připomenout jako správná equichannelačka rovnou několik článků – tady, zde a ještě tento :-)) Budou to dva roky, co měla Gita namále a vypadalo to, že o ni přijdu, ale je to bojovnice, nevzdala to a žije si spokojeným koňským životem (aspoň se snažím!) dál. Doufám, že tu pár let ještě se mnou bude, přeci jen je to ten „první“ kůň ve všech ohledech… takže srdeční záležitost.

Mám i její jedinou dceru, letos 19letou klisnu ČT Amaru, kterou jsem odkoupila zpět po sportovní kariéře. Ta měla být pokračovatelkou chovu, ale nebylo nám moc přáno, stihly jsme jen jedno hříbě. Potom se objevily zdravotní problémy, které moje chovatelské i jezdecké naděje zhatily. Takže ta si nyní užívá spokojeného pastevního života a já jsem ráda za to, že jsem měla možnost si ji vzít zpátky k sobě … přeci jen si pamatuju, když se narodila.

Mám taky jednoho kluka, valacha, Gitina syna, který je důležitou součástí mého hnědého stáda – dělá holkám bodyguarda :-) Když se narodil, bylo mi hned od začátku jasné, že právě on bude můj „osobní kůň“. Možná proto, že je Gitě ze všech potomků nejvíc podobný? V současnosti se připravuje na kariéru koně, který mě bude vozit do lesa.

A poslední, nejmladší, je už třetí generace... Gitina vnučka, Amarčina jediná dcera, Arya. Čtyřletá puberťačka (už jako malá si vysloužila přezdívku „smrádě“), do které momentálně můžu vkládat naděje. Chovatelsky se nám bohužel zatím příliš nedaří, asi chce radši dělat kariéru :-) No, uvidíme, co přinese další rok…

Já jsem především „starač“ a chovatel. Na Gitě jsem odchovala tři hříbata, nejstarší a nejmladší kluci úspěšně sportují a tím mi dělají velkou radost. Starší, ČT po Le Patron, dosáhl skokové výkonnosti ST** a loni se dokonce se svou majitelkou účastnil MČR žen. Nejmladší valach po Cry For Me bydlí na Slovensku a dělá učitele 11leté slečně, se kterou vyhrává parkury. Moc mě baví sledovat jejich úspěchy alespoň na dálku, pořád to jsou tak trochu moje „děti“ :-)

Kde a jak máš koně ustájené? Jak zvládáš takové početné stádečko časově? A budu i indiskrétní: jak finančně? :-)

Koně mám ustájené asi tak 4 minuty pěšky od domu na pastevním ustájení, jak já říkám, skoro doma. Máme k dispozici i boxy, takže když pro Gitu začal být pobyt 24/7 venku a ve stádě příliš náročný, nastolili jsme režim na noc box, přes den chodí do výběhu s malou bezpečnou kamarádkou, shetlandskou poničkou. Ostatní spokojeně tvoří hnědé stádečko ve velkém stádě.

Časově je to někdy trochu náročnější, ještě jsem totiž neuvedla, že koně si obstarávám sama, což obnáší 2x denně krmení a chystání boxu. Ale díky tomu, že pracuji z domu a dělám to, co dělám a ještě je mám „za rohem“, si můžu odběhnout i přes den, když je třeba. A tenhle náš režim je pro mě také nutné odreagování a vyvětrání – den mi začíná ranním obstaráním koní, u toho se hezky proberu a nastartuju, po návratu si se snídaní sednu k počítači a pustím se do práce.

A k té finanční stránce – no, musím se ohánět :-) Kromě EQUICHANNELu mám ještě jednu stálou práci, dělám už asi čtyři roky pro mezinárodní překladatelskou firmu korektury odborných a technických textů, pak taky korektury článků ve Fler Magazínu a čas od času si taky zrediguju nějakou knížku... abych se náhodou nenudila :). Trochu vás koňáky teď nalákám – momentálně mám rozdělanou korekturu pamětí pana Františka Ventury a je to moc hezké čtení, tak se těšte!

Ve výsledku to mám docela různorodé a stále mě to baví.

Jezdíš?

V současnosti ne, ale jak jsem už uvedla výš, doufám, že brzy budu… a na vlastních. Je pro mě ale důležitější, aby každý můj kůň měl to, co potřebuje, ať už to jsou pro ty dvě nejstarší léky nebo kvalitní krmení – momentálně má třeba každý z nich jiný příkrm do kbelíčku (jojo, trochu úchylka :-)). A když si potřebuju opravdu vyvětrat hlavu, stačí zastavit, chvilku pozorovat, co naše velké stádo spokojených a vyrovnaných koní dělá, kdo si s kým „povídá“… a hned jsou chmury pryč, funguje to spolehlivě.

Prozradíš nám něco o svém soukromém životě?

Myslím, že už toho o mně víte více než dost :-)

:-D Šárce se povedlo na závěr mě hezky rozesmát – opravdu má její sdílnost jasné mantinely! :-), nicméně souhlasím, že na to, jak tajemně za equichanneláckou oponou dosud žila, nám toho opravdu prozradila hodně. Tak třeba příště z naší milé, dobré duše vydoluji ještě o nějaké to písmenko víc... :-)

Ať jsi, Šárko, u klávesnice a se svým hnědým stádečkem hned za oknem šťastná a naplněná!