O lidských rukách a velkých koňských srdcích

Aristoteles prý zastával názor, že člověk byl obdařen rukama, protože byl nejchytřejší. Naproti tomu řecký filosof Anaxagoras tvrdil, že člověk je nejrozumnější z živých tvorů právě proto, že má ruce. Já sama si nejsem jistá, jestli úžasné lidské ruce tvoří výjimečné charaktery lidí, nebo naopak, zda se charakter člověka otiskne do jeho dlaně. Něco však vím zcela jistě - lidské ruce mě fascinují a jejich příběhům důvěřuji stokrát víc, než tomu, co často slýchávám.

Jednoho srpnového dne jsem se díky veselé kamarádce, která se opravdu jmenuje Kobylková, dostala na návštěvu ke dvěma párům tak krásných rukou, že jsem z nich stěží spustila oči. Byly to ruce bratří Machů, které mi podávaly hromádky fotografií, připouštěcí rejstříky z počátku minulého století a malý článeček ing. Šilhy, ředitele Zemského hřebčince v Písku.

V roce 2004 oslavila stanice hřebců v Nihošovicích na Volyňsku 100 let svého trvání. To je v České republice ojedinělý případ, který jistě stojí za zaznamenání. Doba, po kterou se tam o státní plemenné hřebce starali a stále starají Jindřich (dnes 86 let) a Karel (84 let) Machovi, je stejně výjimečná.
V Nihošovicích působilo 63 plemenných hřebců, z nichž bylo 53 chladnokrevných a 10 teplokrevných. Noriků (nebo hřebců s převahou norické krve) bylo 19, belgiků (nebo hřebců s převahou belgické krve) 34.

Celkem bylo na stanici zapuštěno 10 667 klisen, z toho 10 354 chladnokrevnými hřebci a 313 klisen plemeníky teplokrevnými. Za zmínku určitě stojí to, že norický hřebec 288 Gumbert připustil 1 749 klisen. Jen v roce 1910 bylo jeho partnerkami 153 klisen v přirozené plemenitbě, a to ho jeho držitelé využívali pro veškeré potažní práce na zemědělské usedlosti. Dalším výjimečným hřebcem byl Beziers z Čertovky, který v roce 1942 připustil 156 klisen.
Zvedám oči od pečlivě poskládaných novin a zase jsou tu ty ruce, které mi podávají fotku za fotkou, vzpomínku za vzpomínkou, dobrou i zlou.

„Celý život u těch koní utekl a já byl tak spokojený!" zasněně vzpomíná Jindřich Mach a oči se mu smějí.

„Stanici založil maminčin bratr Václav Kotál v roce 1905. Čtrnáct let mezi roky 1908 a 1922 na stanici působil hřebec Gumbert. Byl to kůň s velkým srdcem. Připustil 1 749 klisen, a když oral, chodil po hřebínku brázdy jako panna. Takovej kůň musel bejt vopravdu pevnej, když to všechno vydržel. V roce 1928 se strýc přestěhoval za tetou do hospody a náš tatínek, který byl dobrý hospodář, se přestěhoval sem na číslo popisné 49."

„Pak přišly těžké roky. Ohromné krupobití ve dvacátém devátém, které zničilo celou úrodu, a krize, která se táhla od třicátého do pětatřicátého roku. Na to začala válka ve Španělsku, a tak bylo potřeba zase připouštět. Tenkrát se osvědčili jen opravdu tvrdí koně. Dostali jsme i takové, kteří k sobě nikoho nepustili. Nesnesli žádné bití."

„Pak byla válka a u nás se vystřídalo pět krásných vraných hřebců. V té době nám nepřišla ani jedna hubená kobyla." No a v roce 48 bylo po všem. V 51. zrušili stanici a v 56. vzniklo družstvo. Jindřich musel do družstva a Karel nastoupil do šlechtitelského podniku ve Strakonicích. „Musel jsem tam jezdit na motorce. Protože jsem odmítl vstoupit do strany, sebrali mi řidičák, a tak jsem chodil pěšky. Za kolchozu byla ohromná nenávist ke koním. Jeden soudruh nám tu křičel: ‚Já tlustou kobylu nemůžu ani vidět!'"

Jindřich musel do družstva. „No a já byl zdravej, nohy mě nebolely, a tak jsem vydržel chodit bez pobízení a koníci běhali, a to byla radost, když ty koně poslouchají a brázda je rovná! Jen z družstva jsem chtěl ven. Tisíckrát jsem si to povídal, když jsem viděl, jak jsou ty pole zrychtovaný."

„Pak mi alespoň vrátili koně. Valacha, co byl zlej a kopal, a kobylku k němu. Páni, to byl potah! Snadno bych s nima celý hospodářství udělal! Měl jsem ty koně strašně rád. Byli to chytří koně."

„No a v roce 1992 jsem podal odhlášku z družstva. Tolik let jsem po tom toužil. Loni jsme ještě oseli. No, když koníka krmíme, musí pracovat. Traktor si na pole nepustím. My všechno dělali bez chemikálií. Já to viděl, co to dělá se zajícema, to stříkání. Zajíc proběhl porostem a na konec pole už nedošel. Všechno je součást přírody. Do toho se přece nesmí zasahovat. A náš život? To bylo to úžasný soužití, člověk - kobyla. Jeden podporoval druhýho. Ale to už je pryč."

Když Bůh stvořil koně,
takto k nim pravil:
Budeš nejkrásnější ze všech tvorů,
budeš létat bez křídel,
budeš vítězit bez meče
a budeš milován po celé zemi!

„A je to tak! Je to tak!" usmívají se bratři do svých složených dlaní a sklopené oči se jim plní slzami.

PS: Tento článek vyšel v čísle 6 v prosinci 2012. Bratři Machové při Bářině podzimní návštěvě normálně pracovali na poli. Týden poté se snažili pomocí svého koně vykoulet balík na vůz a odvést do stodoly. Oba je to zavalilo. Stihli jsme jim ještě do nemocnice poslat časopis s jejich článkem, ale jeden z nich bohužel zemřel.

Časopis HORSEMAN

Časopis o koních, lidech a pozemských radostech.

Web: www.horsemanonline.cz
Facebook: www.facebook.com/Horsemanonline
Vydává nakladatelství koněmilné literatury HARMONY
Předplatné zajišťuje společnost SEND