Editorial 2/2018

Předvídatelná a nepředvídatelná rizika. Výborný článek ze života. Když jsem ho pročítala, říkala jsem si, že celý život je jedna velká nepředvídatelná událost. A pokud ho sdílíme s koňmi, tak to platí dvojnásob. Oproti našim praprapředkům dnes máme jistotu, že slunce vyjde každé ráno a neunikneme jen smrti a daním, ale jinak je to jedno velké překvapení. A to je na tom přece to krásné.

Myslíte si, že udělat jednu dobrou fotografii s koněm je hračka, když máte jasnou představu a už se vám to předtím povedlo? Cvak a osud nebo matka příroda se tiše směje. Sníte o vlastním koni? O tom, jak v souladu s tím štíhlým tvorem překonáváte překážky a ostatní jen žasnou nad tou krásou? Pak vám osud do cesty přivede malého, tlustého poníka s jedním okem, který vám převrátí život vzhůru nohama. Nejlepší kůň mého života, přísaháte ještě v čekárně pohotovosti s otékajícím kolenem. Protože ti zachránění koně, co z čisté vděčnosti udělají vše, co vám na očích vidí, existují jen v pohádkách. A je to dobře. Život je pestrý, každý den je jiný, plný nečekaných zážitků. Smiřte se s tím a užijte si ho. Každý den, každou chvíli. Ideálně s vaším koněm. A s naším časopisem.

Přeji vám krásné léto plné překvapení,

Pavla Růžičková

šéfredaktorka

 

V sedle 2/2018: Rovnou za nosem

Celá staletí si vědci lámou hlavu nad orientačním smyslem koní. Někteří koně najdou i v cizím prostředí vždy cestu domů, jiní zabloudí i za vlastním výběhem. Že by se jim porouchal kompas?

Za starých dobrých časů, kdy se do hospůdek jezdilo na koni nebo vozem, bylo vše mnohé jednodušší – neexistovaly žádné předpisy ohledně hladiny alkoholu v krvi. Kdo přebral, ten se prostě jen svěřil svému koni, který ho bez pomoci dovezl domů.

Ještě během druhé světové války v noci vojáci v terénu svým koním prostě pověsili otěže na krk a koně našli v noční tmě bezpečně cestu lesem a bažinami k jednotce, zatímco samotný voják by možná zbloudil k nepříteli.

A pamatujete si na kněžnu Libuši, co poslala svého koně, jenž bezpečně našel Přemysla Oráče, který byl mladý, statný, zdravý, inteligentní a nezadaný? A ještě se výborně hodil ke kněžně i k vládnutí? Přemýšleli jste, kolikrát asi koníček s Libuší cestu absolvoval, až trefil za tím správným nápadníkem?

Jinou legendou je hulánský kůň, kterého v roce 1905 armáda poslala vlakem z Postupimi do 250 km vzdáleného Hirschbergu, tam se utrhl a údajně po neznámých cestách dorazil zpět do své stáje. Stal se tak po léta důkazem orientačního smyslu koní, na který mnozí jezdci dodnes spoléhají.

Zda koně opravdu mají šestý smysl, který je bezpečně dovede domů neznámou krajinou, se ptal i zoolog a etolog profesor Bernhard Grzimek (1909-1987). Za druhé světové války dostal od kavalerie úkol provádět s koňmi psychologické pokusy, a kromě jiného zkoumal i jejich orientační smysl. Grzimek k pokusu cíleně použil chovné klisny, které znaly jen svou stáj a pastviny a neznaly širší okolí. Jako první vysadil arabskou klisnu jménem Phantoma 150 km od její stáje. Phantoma nejprve cíleně klusala směrem k domovu, Grzimek snadno sledoval její stopy ve sněhu. Ale už brzy vedly její stopy jednou tam, podruhé jiným směrem, jako by se nemohla rozhodnout. Nakonec se rozhodla pro směr přesně opačný, než byla její stáj. Grzimek ji objevil za několik hodin v úplně cizí stáji, do které se k údivu všech naprosto samozřejmě nastěhovala.

S tím se ovšem profesor nespokojil, a tak se na cestu vydala další klisna, tentokrát jménem Okupacja. Začátek její cesty byl impozantní, Grzimek ho popisoval takto: „Okupacja stála jako socha s hlavou otočenou na severovýchod, kde stála její stáj. Vidím dalekohledem, jak úplně vzkvétá. Hlavu má hrdě vztyčenou, nozdry a oči široce otevřené, stříhá ušima, ocas hrdě nahoru nesený… Zaržála a odklusala přímo na jihovýchod…“ Tedy úplně jinam, než kam měla. Celé hodiny se klisna bezcílně toulala zimní krajinou, až toho měl profesor Grzimek dost, krotké zvíře odchytil a na náklaďáku ho dopravil zpátky domů.

Jenže se stále nemohl smířit s faktem, že ani jedna klisna netrefila domů. Stejně jako v pohádce byla na řadě další princezna. Ta se ale nevezla na náklaďáku, nýbrž ji z domovské stáje dovedli pěšky se zavázanýma očima. Velmi ochotně se dala na cestu z hřebčína a stejně ochotně se rozešla, když ji na vzdáleném místě profesor vypustil. Zastříhala ušima a radostně odběhla do nejbližší, zcela neznámé vesnice, kde spořádaně počkala, až ji profesor našel a odvezl domů.

Žádná ze tří klisen k domovu nedorazila a profesor si poznamenal, že koně zřejmě žádný orientační smysl nemají. A rozluštil i záhadu onoho slavného hulánského koně. Vypátral staré kavaleristy, kteří mu potvrdili, že jmenovaný kůň se během své vojenské kariéry pohyboval často po trase Postupim–Hirschberg a nebylo tedy divu, že trefil domů.

Jak to tedy je s tím orientačním smyslem koní?

Existuje přece tolik příběhů, které se tradují, že na tom něco pravdy prostě být musí. Orientují se podle známé krajiny, postavení slunce nebo podle magnetického pole země? Vede je domů pach, akustický profil okolí nebo pro lidské ucho nepostřehnutelné ržání kolegy ze stáje?

Klasický příklad: jezdec se ztratí na vyjížďce v lese, povolí otěže, nechá to na koni a ten ho bezpečně dovede domů do stáje. Náhoda nebo systém přírody, do kterého se někdy vloudí chybička a kůň se ztratí? Vždyť i poštovní holubi někdy nenajdou cestu domů.

Charles Darwin (1809-1882), jeden z nejkritičtějších a nejuznávanějších přírodovědců, považoval orientační smysl zvířat za prokázaný. Byť tenkrát nebyl schopný vysvětlit, na jakém principu vnitřní kompas funguje. Předpokládal, že v mozku zvířete zanechávají prožitky určitou paměťovou stopu, které se zvíře podvědomě drží. Pak by ovšem zvířata, která se na vzdálené místo dostala oklikou, nevolila přímou cestu domů.

Antropolog a zoolog Desmond Morris se proto koncem osmdesátých let domníval, že kůň se na svou prostorovou paměť spoléhá v případě kratších vzdáleností. Dlouhodobě studoval především sociální chování koní a jejich vztah k člověku. Vycházel z předpokladu, že koně mají v hlavě určitý druh pachové mapy. Ve známém prostředí funguje na zatáčkách a odbočkách jako ukazatelé směru spojení různorodých pachů vázaných na dané místo, vizuálních vjemů a zvuků. Mnozí koně ale trefí i v neznámém prostředí. Morris vycházel z toho, že koně jsou vedeni určitým speciálním smyslem. Jedná se o magnetorecepci, která byla prokázána u mnoha druhů zvířat a bakterií a kterou zvířata reagují na změny v magnetickém poli Země.

Poštovní holubi například mají svůj kompas v zobáku v podobě nepatrných prvků obsahujících železo, které leží kolem jednoho určitého nervu v zobáku. Vědci předpokládají, že poštovní holubi znají sílu magnetického pole svého domovského holubníku a odchylky jim signalizují, kterým směrem od domova se nacházejí. Nepravidelnosti zemského magnetického pole, způsobené třeba zemětřesením nebo sopečnými výbuchy, magnetické receptory matou. Pak se může holub zcela ztratit. 

Morris předpokládal, že drobné železité prvky, které fungují jako minimagnety, mají ve své tkáni i koně. Jeho domněnku potvrzuje i fakt, že pokud se koně dostanou do oblasti s výskytem zemětřesení, mají problémy s orientací. Již malé otřesy, které nejsou pro lidi postřehnutelné, ovlivňují magnetické pole a matou koně. Po určité době koně ale nové situaci přivyknou a reagují zase zcela normálně. Přesto není teorie magnetorepce u koní potvrzená.

Problémem pokusů je eliminace činnosti prostorové paměti, která není výsledkem instinktu, nýbrž vědomí. Moderní vědci dnes Grzimkovi vyčítají, že vůbec neřešil, zda ony tři klisny vůbec chtěly jít domů. A ani orientační smysl s koňmi necvičil. Přitom by nebylo těžké tuto nejistotu vyloučit. Stačilo by klisny vrátit domů, a pak pěšky odvést na místo, ze kterého byly vypuštěny. Pokud by se vrátily rovnou domů, bylo by na místě pochybovat o existenci orientačního smyslu. V případě, že by se klisny opět toulaly po okolí, nebyl by to důkaz neschopnosti najít cestu domů, ale nevole ji hledat.

Chování jmenovaných tří arabských klisen bylo vlastně naprosto normální. Je pro ně přirozené se pohybovat na poměrně velkém území, a to i daleko od domova. Klisny z profesorova pokusu si očividně užívaly nově nabyté svobody a prostě jen daly průchod své přirozené zvědavosti a touze objevovat. Chovaly se jako děti, které se dostaly na velké, nové a neznámé hřiště. Těm by také poměrně dlouho nepřišlo na mysl utíkat domů. Kdo ví, zda by klisny po delší době nebo po několika dnech přece jen neutíkaly domů. To, že koně v nestřeženém okamžiku rádi opouštějí domovskou stáj a vydávají se zkoumat okolí, není nic nového.

Co teď? Podobné pokusy jsou dnes již nemyslitelné. Města, dálnice a jiná nebezpečí neumožňují provádět pokusy s orientačním smyslem koní. Stále tedy není potvrzena existence tohoto smyslu. Ovšem stejně tak ji ani nikdo nevyvrátil. Jezdci, kteří se spoléhají na to, že jejich kůň v nouzi najde cestu domů, si mohou oddechnout. Lososi, tažní ptáci, včely, ale také kočky, psi a jiní savci orientační instinkt prokazatelně mají. Proč by tedy zrovna koně měli po světě bloudit?

Bloud, nebo stopař?

Jak je na tom s orientačním smyslem váš kůň? Zeptali jsme se našich čtenářů.

• „Když naše děti odrostly, prodali jsme našeho poníka jiné rodině, která bydlí ve vesnici vzdálené 25 kilometrů. Za tři dny už stál Ferda před dveřmi do stáje a zdravil své koňské kamarády. Cestu rozhodně neznal, nikdy ji nešel, musel mít opravdu dobrý orientační smysl.“ Jana Fabiánová
• „Když jsem šla na školu do severních Čech, vzala jsem si s sebou z rodné Šumavy svého koně Olivera. Hned jsme si vyjeli do neprobádaných Krušných hor. Když jsem se ztratila, jako vždy jsem to přenechala koni a myslela si, že nás oba dovede domů. Jenže on se jen bezcílně potuloval. Nakonec jsem si všimla, že se stále jen stáčí domů k jihu. Když jsme se pak zase vrátili domů na Šumavu, hned poznal známé okolí a z každého výletu mne bezpečně dovezl domů.“ Markéta Janáčková
• „Se svou poničkou Lady jsme se jednou vydaly do lesů, kde jsme nebyly snad tři roky. Dlouho jsem si to užívala, než mi došlo, že netuším, kde jsme. Lady přitom celou dobu na všech rozcestích chtěla jít jinam než já. Nakonec jsem tedy zahodila otěže a nechala to na ní. Doma jsme byly za necelou půlhodinku, stále nevím, jak to dokázala. Cestu domů najde vždycky, to prokázala i několikrát potom.“ Marta Dvořáčková
• „Při větších vyjížďkách se mi několikrát stalo, že můj valášek nechtěl jít nejkratší cestou k domovu, ale snažil se jít jinudy. Několikrát jsem ho nechal, ať si tedy cestu najde sám. Pokaždé jsme skončili někde v křovinách. Od té doby věřím již jen vlastním smyslům a navigaci v telefonu.“ Petr Bořík

Obsah čísla 2/2018

• Editorial
• 6 Ze světa
• 8 Rovnou za nosem
• 12 Jednoočky
• 16 Jaký je život s jednoočkou?
• 22 Mohou koně simulovat?
• 26 Emoce na uzdě
• 28 Rizika předvídatelná a nepředvídatelná
• 33 Plakát
• 37 Ostruhy
• 38 Vademecum začínajícího koňaře: Zcitlivění otupělých koní
• 44 I koně musejí k zubaři
• 48 Příběh: Nejcennější je čas...
• 54 Pozitivní motivace: Barely II.
• 58 Pamlsky ano nebo ne?
• 64 Začínáme závodit!
• 66 Tipy pro vás

 

V sedle

Časopis pro aktivní jezdce, chovatele a milovníky koní, kteří se nespokojí s odpovědí, že to tak bylo vždycky, že se to tak dělá...

"V sedle" přináší aktivním jezdcům množství užitečných informací o péči o koně, o výcviku koně i jezdce, o pozitivní komunikaci a nejnovějších trendech ustájení či krmení. Jak napasovat sedlo, nasvalit koně po úrazu, trénovat bez haly nebo upravit problémová kopyta, jsou otázky, se kterými se majitelé koní potýkají denně. Velká pozornost je věnována i veterinárním tématům a psychologii koní. Jezdecký sport není prezentován formou zpravodajství, ale srovnávacími studiemi jednotlivých jezdeckých škol, podrobných portrétů sportovních koní a tipy pro trénink.

Čtvrtletník V sedle vydává vydavatelství Czech Press Group.
Facebook: V sedle
Web: www.v-sedle.cz
Seznam prodejních míst pro vás aktualizujeme zde.