Kojení je dokonalým nástrojem k přežití savčích mláďat. Člověk se stal přeborníkem v maření výkonu tohoto „povolání" matek domácích zvířat. Proč ale i u klisen, které většinou nedojíme, a hříbata „leží ladem" až do zahájení výcviku? Omluvte, prosím, kojící agitku, ale praxe ukazuje, že jí stále nebylo dost.

Kojení patří k přírodnímu bohatství, které člověk bohorovně těží a plení, aniž by si uvědomoval, že zdroj se sice obnovuje s každou matkou, ovšem škody bývají trvalé na jednom každém mláděti, lidské nevyjímaje. U domácích zvířat jsme si zvykli rozhodovat, kdy, jak často a jak dlouho může savčí matka provozovat tuto nejdůležitější a nejpřirozenější součást péče o mládě. Vrcholem zvrácenosti je mléčný skot, kdy je tele po narození odvlečeno a podrobeno lidské představě o optimálním odchovu, zatímco matka třikrát denně „kojí" dojicí aparaturu.

V případě telat se sluší připomenout neočekávané děsivé poznání, že má-li být tele v „továrně na mléko" odstaveno od matky v prvních dnech života, je lépe udělat to ihned po porodu. Odstavování ve 4 až 6 dnech, které se praktikovalo zejména ve skandinávských zemích, totiž stresuje telata (i krávy) mnohem více než oddělení po porodu. Z hlediska imunitní obrany organismu telete, nastartování sacího reflexu a výživy je příjem alespoň mleziva přirozenou cestou pro tele výhodný, ovšem psychická újma je podstatně větší, protože již došlo k navázání vazby mezi matkou a teletem. Jsme tak svědky smutného paradoxu, kdy řada chovatelů v dobré víře dopřát telatům alespoň pár dní normálního dětství způsobovala a způsobuje svým zvířatům větší příkoří, než jaké páchá běžná, už tak obludná rutina. Ta se nakonec v dobách nedávno minulých nevyhnula ani potomkům našeho vlastního druhu, kdy bylo mateřské mléko prohlášeno div ne za nehygienické a matky v porodnicích kojily dle polovojenského rozpisu, zcela bez ohledu na momentální potřeby dětí i své.

Dnes naštěstí prožíváme návrat k přirozenějšímu způsobu mateřství, kdy i tradičně neosobní lékařská zařízení doporučují matkám kojit, a to tak často, jak si mimino řekne, a neustávat příliš brzy. Nejen lidé propagující vyvážené soužití s přírodou pochopili, že nešizené kojení je nejlepším vkladem do života nové generace, jak po stránce zdravotní, tak psychické. Teď to ještě vysvětlit chovatelům hospodářských zvířat a domácích mazlíčků...

Hříbata mají až na specifické výjimky (např. potomky klisen držených na odběry krevního séra pro účely humánní medicíny) životní start snazší než například výše zmíněná telata. Zpravidla jsou odchovávána pod matkou, bez omezování přístupu hříběte k matce a k odstavu od mléka dochází až v době, kdy mládě není potravně plně závislé na mateřském mléku. Odstav ve čtyřech až sedmi měsících, který chovatelé obvykle praktikují, je však předčasný z pohledu ztráty matky jako základního životního pilíře. Mateřské mléko je samozřejmě zejména pro volně žijící koně klíčové pro přežití, ovšem není jedinou „komoditou", kterou hříbě při kojení dostává.

Kojící balíček pro koně

Kojení je nedostižným předobrazem reklamního přístupu „mnoho funkcí v jednom balíčku". Mateřské mléko je nejpřirozenější a nejlépe vybalancovanou stravou pro hříbata v prvních měsících života a zejména v prvních hodinách a dnech po narození hraje klíčovou roli v imunitní obraně organismu hříběte. To je také evolučně vybaveno nemeškat a nepropást svou neopakující se šanci. Vrozené vzorce chování a trocha počátečního cviku jej záhy po porodu postaví na nohy a dovedou k matčinu struku, kde zahájí jednu ze svých na dlouho nejoblíbenějších činností.

Neméně důležitá role kojení spočívá v sociální a emocionální oblasti. Při kojení dochází k intimním rozhovorům a upevňování vazby mezi matkou a hříbětem, a také k zahánění strastí a foukání bolístek. Hříbě po nepříjemném či bolestivém zážitku okamžitě běží k matce, kde hledá útočiště, pochopení a útěchu. I proto je nejen u koní část kojení tzv. nenutritivních, kdy mládě nesaje mléko (v závislosti na struktuře a fyziologii mléčné žlázy a produkci mléka), ale jen se staví do pozice typické pro kojení, případně „naprázdno" manipuluje se strukem a čerpá uklidnění v důvěrné známé příjemné situaci.

Matčino mléko umíme hříběti plnohodnotně nahradit, nikoli už však matku samu. Pomineme-li dlouhodobou duševní újmu, kterou prožívá sirotek, není lehké dávkovat mléko podle jeho aktuálních potřeb. Zákonitosti tvorby mléka a chování při kojení totiž vycházejí ze vzájemného přediva jemných signálů mezi hříbětem a matkou, které nemáme šanci postihnout. Nedokážeme tak odhadnout, jak výživné mléko, kolik a jak často by hříběti dopřála matka. Ta jediná je po statisíce a miliony let „cvičena" přírodním výběrem k dokonalému odhadování potřeb hříběte. Obzvláště malá hříbata mohou špatně snášet větší množství mléka v mnohahodinových intervalech (ať už teče z dudlíku, nebo kbelíku), neboť očekávají úplně jiný model.
Koně (a obecně koňovití) se oproti jiným kopytníkům vyznačují kratším, zato častějším kojením. Jedno kojení obvykle trvá kolem jedné minuty (v rozmezí několika vteřin až dvou minut) a délka kojení se obvykle s věkem příliš nemění. Významně se mění počet kojení. V prvních týdnech života saje hříbě zhruba jednou až třikrát za hodinu, s přibývajícím věkem se frekvence kojení snižuje na několik kojení denně krátce před odstavem.

Kojím, kojíš, kojíme...

Z chování matky a hříběte při kojení lze leccos vyčíst, ovšem odhadnout pouze na základě pozorování chování množství mléka nebo energie, které hříbě od matky přijalo, je bohužel nemožné. Kojení a principy produkce a rozdělování mléka jsou oblíbeným tématem vědeckých prací, koně nevyjímaje. Až nedávno došlo k revizi původních a rutinně používaných předpokladů, že podle chování při kojení, zejména délky a frekvence, můžeme odhadnout, kolik mléka či energie savčí mládě přijme. Elissa Z. Cameronová (Anim Behav 1998), která mimo jiné po léta studovala volně žijící koně na Novém Zélandě, prošla předchozí savčí studie porovnávající chování při kojení se známým množstvím přijatého mléka (měřeného přírůstkem hmotnosti po daném kojení nebo přenosem izotopů z matky na mládě). Zjistila, že délka ani frekvence kojení s množstvím přijatého mléka nekorespondují. Velmi slabým prediktorem příjmu mléka byla i celková délka kojení za den. Tyto závěry autorka vzápětí potvrdila vlastními cílenými experimenty i na koních (Cameronová a kol., Anim Behav 1999 a Behav Ecol 1999).

V podstatě tedy nelze odhadnout příjem mléka (a tím výši mateřské investice, chceme-li se držet odborných termínů) bez rušení koní v jejich spontánní aktivitě nebo použití drahých a komplikovaných metod (vážení před kojením a po něm, přenos izotopů mlékem z klisny na hříbě). Závěry řady studií je tedy nezbytné přehodnotit. Jistá naděje však přeci jen svitla, neboť množství přijatého mléka či energie souvisí s tím, kdo kojení ukončil, jinými slovy, do jaké míry matka reguluje přísun mléka hříběti. Zatímco kojení v drtivé většině vyvolá a zahájí hříbě, různý podíl kojení ukončí, nebo rovnou odmítne matka. Klisny, které častěji ukončují kojení, pravděpodobně méně naplňují potřeby hříbat, jež tak dostávají méně mléka, než požadují. Nedostatečné nasycení hříběte je možné odhadovat z opakovaných pokusů hříběte vrátit se ke struku krátce po odmítnutém nebo ukončeném kojení matkou.

Chování při kojení může být ovlivněno dlouhou řadou různorodých faktorů, čímž se hledání jednoduchých převodních vztahů mezi chováním a mateřskou investicí dále komplikuje. Takovými faktory jsou věk a pohlaví hříběte, věk a zkušenost matky, její kondice a postavení v sociální hierarchii nebo podmínky prostředí. Některá hříbata mohou být navíc v získávání mléka šikovnější a rychlejší než jiná, hladová hříbata sají intenzivněji než méně hladová, jednotlivé matky různě snadno spouštějí mléko. Tím se může lišit i množství přijatého mléka za stejnou dobu sání při stejné frekvenci nejen mezi různými hříbaty, ale i u jednoho hříběte v rozpětí jednoho dne.

Celou tuto spletitou a únavnou kapitolku lze shrnout do zjednodušené pointy, že pozorování kojení a chování matky i hříběte má smysl a značný vypovídací potenciál o kvalitě mateřského chování a prospívání hříběte, ale výsledky je třeba interpretovat s plným vědomím daných metodologických úskalí.

Výhled do příště (a do zeleně...)

Jelikož je stále ještě léto, pojďme si jej nekazit povídáním o odstavu, který ani bez zásahu člověka není často nic, o čem by mláďata radostně psala ze skautského tábora. Mně se navíc poštěstilo psát tento článek na Větrné Pláni, pohádkovém místě kdesi mezi Ještědem a Ralskem, kde slunce praží na zápraží, vůkol jen pastviny a les, přátelský pes, stádo šťastných a pohodových koní a lišky přicházející s přáním dobré noci. V uspěchaném světě místo pozitivní deviace, kde se daří pocestným i koním. Není osudové psát o kojení a patřit okem na více než roční hříbátko, které si stále tu a tam „cucne" od maminy, byť už si k tomu musí málem kleknout?

Ze srubu s výhledem do jasných zítřků srdečně zdraví

Jitka Bartošová
Oddělení etologie, VÚŽV, v. v. i., Praha Uhříněves
kontakt: bartosova.jitka@vuzv.cz
podpořeno projektem AWIN 7. RP EK

Časopis HORSEMAN

Časopis o koních, lidech a pozemských radostech.

Web: www.horsemanonline.cz
Facebook: www.facebook.com/Horsemanonline
Vydává nakladatelství koněmilné literatury HARMONY
Předplatné zajišťuje společnost SEND