Lenka Gotthardová

Jak vznikla tvá láska ke koním? Jsi z „koňařské rodiny", nebo patříš mezi ty, kteří se ke koním dostali jinou cestou?
Já to mám tak napůl. V dřívější době můj dědeček a strýc chovali koně. Navíc na mne měla vliv pověst o Šemíkovi a Horymírovi.
Pocházím z Podbrdska. Z matčiny strany jsme tam velmi hluboce zakořeněni (dle genealogických linií už od 16. století). Dědeček Stanislav Cafourek z Hostomic žil na statku, kde byli chováni vždy tři až čtyři koně, s nimiž se pracovalo na poli. Sama vím, jak měl koně rád. Ještě mne v tom utvrdily staré fotografie, kde objímá hlavy svých koní, je z nich cítit silné pouto a velká láska k těmto zvířatům. Navíc dědeček v Praze jezdíval na koních v Sokole a v oddíle ve Stromovce. Bohužel po roce 1948 došlo k radikální změně, on o všechno přišel, takže ani moje maminka se již nemohla věnovat koním či zemědělství. Strýc Jan Klika choval koně i v době socialismu, u něho jsem poprvé asi ve svých osmi letech seděla na koni.

Také dávná a slavná česká pověst o Horymírovi a Šemíkovi měla zásadní vliv na mé odborné vzdělání a pozdější zaměstnání. Díky ní byl v Neumětelích v roce 1975 založen jezdecký oddíl, který se velmi záhy přestěhoval do Bezdědic, a tak jsem od svých dvanácti let navštěvovala místní jezdecký klub, který vedli Jitka a Jiří Kornalíkovi. Od té doby bylo vše podřízeno koním. I školy.

Vystudovala jsi Zemědělskou univerzitu v Praze.
Ano. Ze Střední zemědělské školy v Hořovicích, která byla zaměřena více ekonomicky, jsem jako jediná z ročníku dělala přijímačky na zootechnický obor Vysoké školy zemědělské v Praze (dnešní ČZU Praha) - samozřejmě kvůli koním. Ovšem předmět „chov koní" jsme měli až ve třetím ročníku, a to pouze 1x za 14 dní dvě hodiny. Byly výborné, přednášel nám doc. Ing. Věříš, CSc. a občas doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc. či někdo z praxe.

Protože na vysoké škole nebyl jezdecký oddíl, usilovali jsme hned od počátku o jeho založení. Reakce školy tehdy nebyly pozitivní, a tak jsme si založili alespoň hipologický klub. V jeho rámci jsme si organizovali mnoho přednášek a výjezdů za koňmi. Až v posledním ročníku školy byla naše skupina nadšenců pro koně úspěšná a roku 1988 mohli přijít na Starý Suchdol první tři koně ze Školního statku v Lánech - mezi nimi i starokladrubská klisna Sempra. Během čtyř let se počet zvedl až na 12 koní. Přes různé peripetie se povedlo zrestaurovat část historicky velmi významného Brandejsova statku a koně tam jsou dodnes a slouží výuce a dalším jezdeckým aktivitám pod názvem Akademický jezdecký klub ČZU.

Na Suchdole vyučuješ. Jaké předměty?
Nikdy jsem neměla v plánu učit na vysoké škole, a přesto jsem tam hned po jejím absolvování zůstala - ovšem, jak jinak, právě kvůli vzniklému jezdeckém klubu. Ten měl na starosti doc. Ing. Rudolf Zeipelt, CSc. Kvůli koním jsem se naučila i statistiku a šest let ji vyučovala, posléze dokonce i jako dvousemestrový předmět pro ekonomy!

Po roce 1989 se zlepšila situace v oblasti hipologického vzdělávání na Suchdole. Předmět chov koní mohl být rozšířen o vyšší počet výukových hodin, navíc přibyl i předmět jezdectví či jezdecké soutěže. Ještě v pozdější době vznikl dokonce celý bakalářský obor zaměřený na koně. To je oproti minulé době velký pokrok.

Na Provozně-ekonomické fakultě ČZU přednáším již od konce 90. let marketing a management v chovu koní a jezdectví. Je to taková nadstavba k běžné výuce chovu koní. Chov je již dlouhá léta vesměs prodělečnou záležitostí. Majitelé stájí k tomu musí provozovat výuku jízdy na koních, ustájení cizích koní či tzv. agroturistiku. To jsou zdroje, které podpoří vlastní chov. Prodej koně je také umění a prodávající či kupující musí vědět, jak má takovou záležitost zrealizovat a jaké doklady k tomu musí mít. Dále se tam zabýváme propagací, reklamou a řadou dalších mnohdy opomíjených, ale důležitých součástí koňařského života. Ve výuce je hodně věcí z praxe a ráda studentům umožňuji různé exkurze.

Na Agronomické fakultě ČZU se mohu věnovat předmětu magisterského studia chov koní v ČR a v zahraničí. Se studenty tak alespoň prostřednictvím fotografií, filmů a vyprávění procestujeme mnoho významných evropských chovů a realizujeme i exkurzi zpravidla na ranní práce do Španělské dvorní jezdecké školy ve Vídni. V tomto předmětu mohu velmi dobře využít své mnohaleté zkušenosti z cestování po Evropě a významných chovatelských centrech a mezinárodních závodech.

Těší mne i výuka na jiných školách, kde se mohu věnovat nádherným předmětům chov koní nebo jezdecké soutěže a dostihy.

Jaký je tvůj vztah ke kladrubským koním?
Určitě pozitivní a prošel si svým vývojem. Zrovna když jsem končila základní školu, podařilo se mi dostat o prázdninách se zájezdem JZD Horymír Neumětely na oslavy 400. výročí založení kladrubského hřebčína. To byl pro mne obrovský zážitek. Pak jsme se několikrát vydali s kamarády z bezdědického klubu na návštěvu Kladrub (a Evy Kozlové, která pochází z Berounska). Ve škole následovaly exkurze do Kladrub a později i v rámci výuky a práce účasti na zkouškách výkonnosti starokladrubských koní (i když to jsem častěji jezdila do Slatiňan).

Oponenta mé disertační práce dělal MVDr. Norbert Záliš a v roce 1994 mi prostřednictvím mého školitele nabídl práci v hřebčíně. Radostí jsem skákala metr dvacet, ale velmi záhy jsem z toho vystřízlivěla. Na vlastní kůži jsem zažila, jak složité období panovalo v Kladrubech v 90. letech.

Dostala ses občas alespoň na kozlík kladrubského spřežení?
Ano, když jsem nastoupila do Kladrub v roce 1994, mohla jsem se občas svézt s koňmi, kteří plnili své úkoly v zápřeži zpravidla mezi Kladruby a Selmicemi či Semínem. Pak jsem se shodou různých náhod dostala přes Švýcarsko do Německa na trénink k Michaelu Quinklerovi a mohla jsem si u něho udělat bronzový odznak v jízdě se spřežením. Celým kurzem jsem byla nesmírně nadšená, neboť výuka měla úžasný systém a logické návaznosti. Tak jsem se těšila, že až přijedu do Kladrub, budu moci nových zkušeností využít. Místo toho jsem dostala neuvěřitelně vyčiněno, jak jsem si mohla dovolit udělat kurz v zahraničí... A tak nejenom z těchto důvodů jsem v roce 1996 přešla do hřebčína Equus Kinsky v Chlumci nad Cidlinou a strávila tam téměř čtyři roky. Byla to prima doba, Půlpánovi byli a jsou nesmírně pracovití a aktivní a to mi vyhovovalo. Mám ráda, když se něco děje, organizuje a práce někam pozitivně směřuje.

Věnovala ses také redakční práci?
Aniž bych opět tušila, kam mne vítr zavane, jednou jsem připsala pod článek Jirkovi Plačkovi do Jezdectví, že pokud hledají (poprvé v historii časopisu) redaktora, mohla bych jim v tomto směru být nápomocná. A tak jsem tři a půl roku pracovala jako redaktorka tohoto časopisu. První článek jsem tam poslala již v roce 1981, byl o Hubertově jízdě v JK Horymír Neumětely, takže tam již píši přes 30 let...

Byla jsi dlouho ředitelkou hřebčína v Kladrubech nad Labem. Jaké máš na toto období vzpomínky?
Bez pár týdnů jsem se mohla o kladrubský a slatiňanský hřebčín starat pět let. Přes všechny problémy a v závěru i zbytečné nepříjemnosti musím říci, že to bylo krásné období. Oba hřebčíny mají své genie loci, čili duchy míst, vyzařuje z nich ona dávná historie, důstojnost a velkorysost jejich císařských či šlechtických budovatelů.

Od roku 2003 jsem mohla spolupracovat s panem Ing. Milanem Vítkem. V té době se podařilo oba hřebčíny postupně více a více otevírat odborné i široké veřejnosti, starokladrubští koně se mohli opět vydávat na naše i zahraniční akce a byli nesmírně obdivováni. Měla jsem radost, že ony změny potěšily mnoho návštěvníků, kteří se mnohdy se slzami v očích do hřebčínů navraceli. Byla to chvílemi velmi pozitivně emotivní doba. A musím říci, že až na drobné výjimky se mi se zaměstnanci, s různými firmami i s mnoha návštěvníky velmi dobře spolupracovalo.

Několikrát jsi doprovázela starokladrubské koně na Equitanu. Jaký úspěch zde toto plemeno mělo?
Dostat se na pozvání na Equitanu je obrovské terno. Kladrubský hřebčín se na Equitaně objevil poprvé již v závěru 80. let, pak několikrát v letech devadesátých, ale nikdy nevystupoval ve večerním programu HOP TOP SHOW.

V roce 2004 jsem se snažila vyvinout maximální úsilí o to, aby se tam starokladrubští koně mohli opět prezentovat. Nebylo to vůbec jednoduché, ale nakonec vše dobře dopadlo a v únoru roku 2005 se naši koně společně se starokladrubskými koňmi úspěšného švýcarského jezdce Daniela Würglera objevili ve večerním vystoupení. Úspěch to byl náramný (a čeští diváci byli hrdí na vystoupení českých koní!) a okamžitě přinesl i zájem ostatních vystavovatelů o účast našich koní. Potom se mohlo jet do Hamburku, Friedrichshafenu, Salzburgu, Vídně, Mannheimu a znovu na další Equitany.

Jaké přípravy vyžaduje účast na tak velké celosvětové výstavě?
Je to hodně papírování, protože speciálně na Equitanu musíte vyplnit mnoho listů tlustého katalogu a neustále reagovat na dotazy organizátorů a potvrzovat jejich tiskopisy. Pak si musíte ujasnit, co budete na výstavě předvádět - co bude ve večerním programu, co v denních programech ve velké hale či v menších při prezentaci plemen. Dále je nutné sepsat, co vše se sebou musí vzít. Hoši sice mají výborně natrénováno „pakování" na závody, ale ještě je potřeba brát zboží do stánku (někdy i jeho vybavení) a další spousty drobností. A nezapomenout přibalit českou vlajku! Vždy jsem byla velmi šťastná, když naše kočáry projížděly arénami výstavišť a za nimi vlála česká vlajka.

Za Českou republiku se totiž stále málo prezentujeme v zahraničí. Je to dáno také tím, že účast českých koní na výstavách mimo ČR není, až na drobné výjimky, téměř nikým podporovaná. Vždy mi přišlo, že do zahraničí jedeme v podstatě navzdory ministerstvu zemědělství či jiným důležitým institucím. Nikdy to tam nikoho nezajímalo. A podobná situace zůstává i nyní. Zajímalo by mne, kam by se například Národní hřebčín či chovatelské svazy měly obrátit o podporu účasti českých koní na zahraničních výstavách (1x se vyjelo do Mnichova s Czech Turismem). Je přece tolik akcí, výtvarných děl, umělců či jiných specialistů, kteří s podporou státu prezentují naši zemi v zahraničí (mnohdy nám to přijde až podivné) a na koně se zatím taková podpora nevztahuje. A přitom máme co ukazovat!

Následovalo vedení Hipologického muzea ve Slatiňanech. Jak se ti líbilo tam?
Toto muzeum je světovým unikátem. Navštívila jsem hodně podobných institucí, ale nikdo nemá tak velké a hodnotné sbírky. I v Německu nám ho závidí. Jenže jsem byla ve špatnou dobu na špatném místě. Po dvou měsících mého působení ve Slatiňanech se změnilo vedení na pardubickém Národním památkovém ústavu a muzeum se mělo zmenšit a ustoupit rodině původních majitelů Auerspergů. Rezolutně jsem řekla, že já obrazy koní ze stěn muzea sundávat nebudu a dostala jsem výpověď. Sice jsem se ještě mohla pro muzeum určitým způsobem angažovat, ale stejně je ho pouze polovina. Naštěstí nový pan kastelán Ing. J. Bušta pochopil, jak jsou koně pro Slatiňany významní, takže ze sbírek nic neubývá, ale přesto je zámek rozdělen na dvě části - zámeckou a hipologickou. I ta „koňská" půlka je však stále velmi zajímavá a můžete se na ni přijít podívat od dubna až do října.

V muzeu se mi rovněž líbilo a práce mne obohatila o větší kulturní a historický přehled v oblasti umění a hipologie. Ještě si tam šetřím drobnou práci v hipologické knihovně:-).

V tuto chvíli se do Kladrub vracíš. V jaké funkci?
Od února jsem se externě zapojila do činnosti ve prospěch kladrubského a slatiňanského hřebčína. Mám na starosti propagaci, zahraniční vztahy a měla bych připravit větší, popřípadě i menší publikaci o obou hřebčínech. To jsou práce, které mne těší a pro hřebčín by měly být přínosné.

Čemu dalšímu se ještě věnuješ?
Kromě výše uvedeného píši a vydávám různé publikace. Největší radost jsem měla z vydání prvního dílu Jiřího Hájka Kroniky kladrubské (letos v září vyjde druhý ze čtyř dílů). Pak jsem pro Střední školu jezdectví a dostihového sportu napsala dvě publikace: Abeceda mladého jezdce (ta je spíše chovatelsky zaměřena) a Jezdecké soutěže s řadou aktuálních informací a vyobrazení. Nyní připravuji publikaci o panu profesoru Františku Bílkovi a v plánu mám mnoho dalších prací.

Zastáváš také funkci předsedkyně Svazu chovatelů koní Kinských.
Práce pro Svaz chovatelů koní Kinských mne velmi baví a jsem ráda, že už i s těmito koňmi se nám daří opět pronikat na zahraniční výstavy.
K dalším mým činnostem patří i práce pro ASCHK ČR. Tam si letos kladu za cíl účast českých chladnokrevných koní na velkolepé akci Titanen der Rennbahn v Brücku u Berlína. Nemálo práce mám i ve východočeském svazu ČJF.

Veškerá činnost pro koně a pro jezdectví mne moc baví a držím se zásady, že období složitá či smutná bývají vždy vystřídána dny radostnými a slunečnými. A těch je více, pokud si to alespoň myslíme.

Děkuji za rozhovor.

Druhé číslo časopisu Svět koní 2/2012 je od čtvrtka 29. března v prodeji! Co si v něm zajímavého přečtete a kde si jej můžete koupit, to vám prozradíme v dnešním příspěvku. S časopisem Svět koní navíc výrazně ušetříte na nákupech jezdeckých potřeb!...

Hned po otevření na vás čeká na křídovém papíře obojstranný plakát A4. V úvodní části nemůže chybět tradiční editorial šéfredaktorky časopisu Anny Reinbergerové. Další dvojstrana je věnována mozaice zajímavostí ze světa koní.

Hlavním tématem je tentokrát odčervování. Každoročně majitelé koní řeší důležitou otázku, jak, kdy a čím své koně chránit před parazity. Používám správné preparáty, jak často mám odčervovat? Odpovědi na tyto otázky vám přinese MVDr. Dominika Švehlová.

Všichni se těší na jaro, aby mohli vyrazit do terénu na vyjížďku a konečně po tuhé zimě si užili příjemných chvil v sedle. Ale i taková vyjížďka má svá pravidla, která je potřeba dodržovat. A to vše nám vysvětlí ve svém článku Renáta Kolářová.

Plemenní hřebci byli hlavním tématem minulého čísla, a tak jsme se podívali také na to, jak probíhalo předvádění plemenných hřebců ve stáji West na farmě Prak.

Veterinární téma se tentokrát věnuje nepříjemným ekzémům u koní. V létě mnoho koní trpí alergií na mouchy nebo sluníčko a způsobuje jim utrpení. Jak koně před tímto chránit naleznete také v druhém čísle časopisu Svět koní.

V rozhovoru jsme se na zajímavé věci zeptali Ing. Lenky Gotthardové. Každý asi ví, že byla několik let ředitelkou hřebčína Kladruby nad Labem, ale málokdo již ví, že v tuto chvíli se tam Lenka Gotthardová vrací na pozici propagace a styku se zahraničím.

Trocha umění čtenáře čeká v článku Filipa Minaříka, který si jako prvního malíře koní vybral slavného anglického umělce George Stubbse. Z pera Filipa Minaříka také pochází článek o krmení drezurního koně. Dozvíte se, jak všeobecně drezurnímu koni dopřát kvalitní život umožňující co nejlepší výkony na obdélníku.

V oblíbených článcích o chovu koní se tentokrát vydáme do Holandska za plemenem vedoucím většinu sportovních kvalifikací. Je to holandský teplokrevník neboli KWPN.

U plemen ještě chvilku zůstaneme a v pravidelné rubrice Plemena koní od A do Z se podíváme na slezského norika a shirského koně.

Časopis Svět koní koupíte v prodejnách tiskovin zásobovaných PNS - První novinovou službou a také v prodejnách jezdeckých potřeb Dance and Jump (Praha 7), Equiservis (Rudná u Prahy) a Jan Hauzr (Praha 5).

A POZOR!!! S aktuálním číslem časopisu Svět koní můžete výrazně ušetřit při nákupech jezdeckého vybavení. V rámci mimořádné akce Světa koní najdete uvnitř vydání kupony na slevu 15 % na kompletní sortiment zboží (s výjimkou již zlevněných produktů, krmiva, kosmetiky a služeb) v obchodním domě Dance and Jump a dokonce 20 % slevu na kompletní sortiment zboží (s výjimkou již zlevněných produktů) v prodejně Equimonarch - Jan Hauzr.

Pokud se rozhodnete časopis předplatit od č. 3/2012, zaplatíte do konce roku pouze 156 Kč! Objednávkový formulář najdete na www.svetkoni.cz, kde je též ke stažení dárkový certifikát.