Koně a hříbata č. 12: Do Šonova za frískými koňmi
Před měsícem jsme vám slíbili, že vás začneme pravidelně informovat o koňských časopisech a tiskovinách. Dnes vám článkem "Jedu, jedeš, jedeme... do Šonova za frískými koňmi" v plném znění představíme dalšího z partnerů naší novinky, prosincové číslo časopisu Koně a hříbata. A od příště již s kompletním obsahem...
Jedu, jedeš, jedeme...
do Šonova za frískými koňmi
Text a foto: Zuzana Buráňová
V malebné vesničce Šonov, která je v pomyslném středu známých měst České Skalice, Náchoda a Nového Města nad Metují, se nachází rodinná stáj plná fríských koní. U nedaleké vodní nádrže Rozkoš, a nejen u ní, jsem s Valáškovými a jejich krásnými koňmi prožila spoustu krásných chvil. O ty bych se s vámi nyní ráda podělila.
Jiří Valášek se již dříve staral o koně v místním zemědělském družstvu, před pěti lety si ale pořídil koně vlastní. Fríské koně si vybral pro jejich skvělou a klidnou povahu a také schopnost zapřáhnout je do vícespřeží.
Po nějaké době s první frískou klisnou, kdy se skvělá povaha opravdu osvědčila, se rozhodl pro nákup dalšího koně, aby mohl zapřahat pár. Pokračovalo to nákupem dalších dvou koní do čtyřky, a dnes v Šonově najdeme hned 7 fríských klisen (Gerbrich Eagje, Annabel, Nadä Fän it Pompeblëd, Anastázie, Wiwiana, Juliana B., a mladá Freya) a jednoho hřebce (Mies F.D. Tsjustere Stâl), doplněné v současnosti o tři hříbátka. Nyní jsou tedy schopni sepřáhnout jak pár, tak i čtyřspřeží, pětispřeží a dokonce také šestispřeží.
Rozkoš i Peklo
Každá návštěva fríských koní v Šonově pro mě byla úžasným zážitkem. Ač nám napoprvé vůbec nevyšlo počasí (husté sněžení, mlha a tma mi téměř znemožňovaly fotit), stejně jsem ze Šonova odjížděla plná nových dojmů a naprosto natěšená na příště. Pozorovat naprosto volný pohyb stáda v přírodě a k tomu se vézt za dvojspřežím fríských klisen - prostě nádhera. Zamířili jsme tenkrát na malé vrstvě sněhu k vodní nádrži Rozkoš, která byla téměř vypuštěná. Fotila jsem, co to šlo, koně se mi schovávali v hustém porostu okolo břehu, ale to jen přispělo k celé atmosféře jejich volnosti. Mezi koňmi byla i hříbátka, která se v Šonově rodí před zimou (na jaře a v létě totiž Valáškovi objíždí spoustu akcí, což by s hříbaty nešlo). Dvě klisny v zápřahu, hřebec pod sedlem a čtyři klisny s třemi hříbaty navolno, všichni jsme se společně i přes nepřízeň počasí vydali k Rozkoši a zase zpátky.
Druhá návštěva pět dní po té první už byla slunečnější. I sněhu hodně připadlo, od minule to byl vlastně první den bez sněžení. V plánu bylo čtyřspřeží se saněmi na loučce na kopci, kde jsme už z dálky viděli krásně zasněžené stromy. Cesta tam ale vedla přes silnici, takže jsme nemohli vzít s sebou koně navolno. Další problém byl, že překrásné saně by nás všechny neuvezly, a tak se rozhodovalo, která část lidí pojede autem.
Napadlo nás také, že by se u stromů dobře vyjímal hřebec, a na můj dotaz, zda by bylo možné jej tam také dostat, mi bylo odpovězeno „Určitě, stačí, když tam na něm dojedeš..." :-) Chlapi se potutelně usmívali, tak jsem si představila, jak zápasím s divokým hřebcem ve sněhové závěji. K tomu mé nejezdecké oblečení, především tlusté oteplováky... Nakonec jsem se po ujištění, že je hřebec moc hodný (stále doplněné oním úsměvem), rozhodla, že do toho půjdu. A nelitovala jsem. Hřebec byl skutečně moc hodný, zvlášť, když jsme se udrželi u klisen. Kalhoty trochu klouzaly, ale to nevadilo, dokud jsme necválali. Musím říct, že jsem si to opravdu vychutnala a užila. Po těch zimách na blátě najednou zasněžená krajina jako v pohádce, do toho zvonečky na výstroji klisen... jako z jiného světa.
Na kopci nás skutečně čekaly krásně zasněžené stromy, přesně takové, jaké jsem si je již několikrát při zimním focení přála. Čtyřspřeží fríských klisen v kombinaci se saněmi, stylovým oblečením kočího a zimním prostředím vypadalo opravdu kouzelně. A což teprve focení hřebce, kterého jsme mohli úplně odstrojit a vyfotit ho u lesa navolno (tento snímek najdete i na velkém plakátu v tomto čísle). Při odjezdu ze Šonova jsem přemýšlela, zda to vše nebyl jen nějaký sen, protože při pohledu na kopec už jsem žádné zasněžené stromy neviděla - sníh už z nich stihl spadnout. Pozdější prohlídka pořízených snímků mě ale do úžasné pohádkové atmosféry dokázala vtáhnout zpět.
Při zimním focení mi Valáškovi ukazovali vlastní fotografie a videa z různých akcí. Velmi mě zaujaly fotografie ze zelené řeky a také z plavení v Rozkoši. Bylo jasné, že to si v létě nemůžu nechat ujít, proto jsme při další návštěvě směřovali právě k řece Metuji. Čekalo tam na nás Peklo, a to nejen dle názvu údolí, ale i v podobě cyklistů. Kolem řeky totiž vede cyklostezka, a když se vám v řece čachtají čtyři překrásní černí koně, prostě neodoláte, zastavíte a koukáte. Nehledě na to, že se tím ocitáte v hledáčku fotografa, kterého si ani nevšimnete.
I při této návštěvě jsem se dostala do sedla, tentokrát na jedné z klisen. První focení toho dne proběhlo v místě, kde slunce jen prosvítalo mezi stromy, takže jsem to měla lehce ztížené. A musím říct, že voda byla pěkně studená :-) Další místo už sice nebylo tak zelené, ale bylo celé prosluněné a cyklostezka se v tom místě přes lávku stáčela na druhý břeh (tedy za má záda), takže už mi pozadí dělala jen příroda. Voda tu byla hlubší, což nečekal ani pan Valášek, takže došlo k celkem komické situaci, kdy se za žádnou cenu nechtěl namočit, ale klisna už měla vodu po břicho. Zjištění, že pan Valášek nemá rád vodu, mě vcelku překvapilo :-)
Naopak Petr Mádr, který je Šonova také součástí, mi s hřebcem předvedl, jak si vodu dokáží vychutnat i v pohybu. Ten den se dostalo i na Rozkoš, ale bohužel krátce. Koně sebou plácli hromadně do vody, chvilku postáli, a pak naznali, že už toho bylo dnes dost, a že jdou domů. Protože v okolí zrovna probíhala sklizeň obilí, už jsme je nechali, aby nám nešli do pole.
Na focení v přehradě ale přesto došlo, a to přibližně o týden později. Obilí už bylo posečené, takže koně mohli kamkoliv, navíc jsme šli k Rozkoši rovnou, tudíž si tentokrát koupání vychutnali. A já také - sluníčko totiž svítilo tak, že jsem musela do vody, a to skoro po ramena, abych se dostala do dostatečné vzdálenosti od břehu. Návrhy na to, fotit ze hřbetu koně, jsem při představě na vykoupané fotovybavení raději odmítla :-) To jsem se radši vykoupala sama, i když jsem s sebou neměla plavky ani náhradní oblečení. Řekla bych ale, že to stálo za to, a než si to koně opět namířili domů, povedlo se mi toho v přehradě nafotit mnohem více než posledně.
V současnosti mají v Šonově tři nová hříbátka, na která už se moc těším. Vzhledem k blátu mi asi nezbyde, než počkat na sníh, ale - kdo si počká, ten se dočká. A v případě Šonova se zcela jistě můžu těšit na úplně nový a neopakovatelný zážitek :-)
O titulu:
Koně & hříbata jsou měsíčník pro milovníky koní s dárky v každém čísle - pohlednicí, sběratelskou kartičkou a velkým A2 plakátem. Vychází od roku 2006 a zabývá se především zajímavými a populárními tématy kolem koní. Snaží se o podání odborných informací srozumitelnou formou. Pravidelně se na jeho stránkách objevují informace o plemenech koní, o netradičních metodách péče o koně, o návštěvách stájí a míst s koňmi spjatých či o dění na akcích a závodech. Jeho neodmyslitelnou součástí jsou také plakáty koní, které jsou v časopisu dokonce čtyři. Prostor mezi rubrikami mají i čtenáři, kteří mohou přispívat hned do několika z nich.
Časopis je k dostání v prodejnách tisku za 39 Kč či formou předplatného za 34 Kč. U předplatného si můžete vybrat roční (408 Kč) nebo půlroční (204 Kč). Předplatné lze objednat zde: http://www.koneahribata.cz/predplatne
Web: www.koneahribata.cz
Galerie
V sedle: Sarkoidy
Všechno jednou končí... Tak bychom mohli uvést upoutávku na poslední vycházející číslo časopisu V sedle. Editorial a článek o sarkoidech si přečtěte…
V sedle: Rovnou za nosem
Celá staletí si vědci lámou hlavu nad orientačním smyslem koní. Někteří koně najdou i v cizím prostředí vždy cestu domů, jiní zabloudí i za vlastním…