Vzpomínka na Brozany

Když je po sportovní sezóně a venku to není nic moc, těšíme se vzpomínkama na hezké prožité chvíle. Třeba jako byl náš výjezd do Brozan. Den dětí a den koní, kam nás pozvala Irča Plačková a zajistila dopravu tam i zpět. Lenka „mrňous" předvedla svá voltižní čísla na Kasce a hned nato vyhrála „židličkovou" na úplně cizím poníkovi. Jmenoval se Blesk a vůbec na to nevypadal. Setkaly jsme se tam s westerňáky a sledovaly jejich ukázku přiježděnosti. Nebylo to špatný, nicméně nás víc lákaly skoky. Kaskáda si na parkuru vedla skvěle a při zvyšování překážek znovu a zas zůstala soupeřit už jen s jediným koněm.

Po akci na mě hvízdla Irča, že se jede na „Kuňku" (= hrad Kunětická hora) vydělat si nějaké peníze. Já jsem hvízdla na Lenku, posadila ji za sebe a jelo se k hradu. Vedle parkoviště pro turisty skvěl se třešňový sad. Povozily jsme pár dětí, co se k nám hned nahrnuly, a vida, skutečně bylo vyděláno! Směla jsem se projet i na velké Irenině kobyle ve westernovým sedle. Ne že bych ryzku nezvládla, ale nesedělo mi mít pod sebou vrstvu kůže sedla a překážející hrušku. Nevěděla jsem, kam přiložit holeň, jak uchopit otěže, jsou-li každá zvlášť. Mezitím se mi ztratila Lenka. Objevila jsem ji na samém konci sadu, jak stojí Kaskádě na sedle a cpe se třešněma. Nejvyšší čas jet domů...

Když slunce chybí II

Když slunce chybí, je fajn mít kamarádku. Našla jsem ji ve Štěpánce. Prodávala v nově otevřeném krámku, kolem kterého jsem denně jezdila nejméně dvakrát denně za Kaskou. S příznačným jménem „Lacinka" mi nadmíru vyhovoval. S drobnou hezkou ženuškou jsme si padly do oka a brzo jsme se spřátelily. Bydlela v dost neutěšených podmínkách v osadě Nákle asi půl kiláku od pozemku, který obývala Kaska. Měla dvě děti jen o něco starší než Lenka, rozuměly si spolu a hrály si v zahradě se zvířaty. Štěpánka nebyla kámoškou snad někam do baru, byla do špatného počasí a hrdá v duchu „všechno zvládnem sami, nikoho nepotřebuju".

Doma za kamny měla v krabici kuřata, po dvoře se proháněly husy, drůbež a dvě vlčačky. Děti chovaly v klíckách všelijaké exoty jako vodní želvy nebo damany, zatímco Lenka se musela spokojit s morčaty. Jenomže my jsme zas měli koně, což bylo velikým lákadlem pro ně, obzvlášť pro Jiřinku. Když dětskou dušičku zvábí vlání koňské hřívy, často je pro ni navždycky ztracená. Kdopak by odolal dobrosrdečné krásné kobylce se zlatavou srstí, bílou hřívou a ohonem, kdo z dětí by se nechtěl na ní aspoň chvilku povozit? Se Štěpánkou jsme si pomáhaly, zajistily společně zásoby krmení a stlaní na zimu. Než napadl sníh, postavily jsme ve stáji ohrádku pro malé prasátko, co jsme si pořídily, a na zimu se přistěhovala i Štěpánčina rozmazlená hnědá koza. Aspoň měla Kaska ve chvílích osamění společnost, dobře se zvířaty vycházela, jen na přítulné sele snad trochu žárlila.

Prasátko jsme pojmenovaly „Růžena", přestože to byl vlastně vepřík. Přezdívku si vysloužilo, když utrpělo přes hřbet šrám - snad od darebný rohatý uličnice, jež ho poněkud šikanovala. Bylo ošetřen desinfekcí, která ho na dost dlouho zabarvila pěkně dorůžova.

Od Nového roku jsem začala Kasce „stříhat metr". Nohu měla už v pořádku, dobře žrala a když právě nepadaly trakaře, byla pořád venku. Chodily jsme zase na procházky na ruce, Lenka ji opatrně projížděla neosedlanou. Napadl sníh a my jsme zapřahaly do sáněk. Párkrát jsem zkusila i prostý skijöring, protáhly jsme zavátou cestu a se štráfkou zajely do blízké truhlárny pro piliny.

Dáváš mi teda zabrat!

V roce 2000 se zima ne a ne vzdát... Ten strašný únor víceméně propršel. Můj rychlý moped za mokrého počasí často stávkoval. Kolikrát jsem ho tlačila čvachtanicí, s Lenkou jsme odpoledne raděj cápaly v holínkách...

333 dní od připuštění vypršelo čtvrtého března. Kasku jsem hlídala nenápadně, leč bedlivě, pevně rozhodnutá, že to tentokrát nepropásnu a budu u toho. Vemínko bylo trochu zatuhlejší, za pár dní kapku kleslo, bylo plnější. Ve stáji jsem si hned vedle stěny Kasčina boxu porychtovala lůžko a nastal nekonečný čas hlídání. Bylo chladné počasí, jedna deka by nestačila. Ke spánku jsem se ukládala nabalená do bundy, kulicha, ve vojenském spacáku. V kapse krabičku sirek, v dosahu petrolejka, v nočním stolečku natřeném na zeleno další potřebnosti - lékárnička, baterka. Za dřevěnou přepážkou kobylka spokojeně chroustá seno, občas zafuní směrem ke mně. Je klidná, neděje se nic zvláštního. Slyším každé její hnutí, přešlápnutí. Někdy ulehne, odfrkává, pak zase vstane. V protějším rohu stáje pochrupuje prasátko a přežvykuje koza.

Další noc je sestřička té předešlé. A každá další je to samé. O víkendu hlídá se mnou Lenička. Moc si to přála. Přidala jsem do výbavy termosku s čajem a pořádně ji oblíkla. Stejně je nám trochu zima. Povídáme si a nasloucháme zvukům stáje. Ještě několik takových dobrodružstvíček, Lenka popadla do náruče mourovatého kocoura Churchila a spí jak dudek, i když kocour přede jako cirkulárka. A zase nic. Po rozednění nakrmím a jdu domů udělat neodkladný důležitosti. Jistěže se zastavím pokaždý v „Lacince" pro čerstvé pečivo. Štěpánka už mě čeká a hned ví, že ještě ne... Po deseti dnech se nabídne, že mě vystřídá, i když se bojí myší - vidí, že už sotva pletu nohama. Přijímám vděčně a jdu se vyspat do své postele. Střídá mě pak ještě několikrát.

Apríl přichází!

Kaska se tváří, jako by se nechumelilo. Přišlo mi, že snad hlídá spíš ona mne. A jaro je tu! Udělalo se hezky a provádíme na zahradě jarní úklid. Třicátý den po spočítaném termínu je moje trpělivost skoro u konce. Starostí jsem celá zelená, volám doktora Michalce, že už si nevím rady. Než dorazil odpoledne, zapřáhla jsem ji nalehko do bran a chvíli cucháme starou trávu. Zpotila se. Pan doktor rozhodl, že ji opatrně vyšetří. Jen malinko se při tom zamračila, i pan doktor se tvářil podobně (asi mu v ní bylo úzko) a pak říká: „No hříbě tam - JE!".

Už je tu duben a hlídáme dál. Kaska několikrát za noc uléhá a zase vstává, zas několik nocí za sebou. 5. dubna o půl čtvrté ráno jsme se dočkali! Ze zimomřivé dřímoty mě vytrhlo hlasité vzdechnutí a šplouchnutí plodové vody. Fofrem se hrabu ze spacáku, šacuju se, kde jsou sirky? Aha, už se sypou po zemi! Lekla jsem se, až se mi podlomila kolena. Plamínek v petrolejce mihotavým světlem ozářil prostor boxu. Už jsem zahlédla maličká bílá kopýtka a vzápětí čumáček. Šlo to rychle, s jedním mocným zatlačením je hříbě venku. Ve světle petrolejky, ještě v bláně, přední nožky roztažené před sebou se dojemně zakymácelo. Spěchám očistit hlavičku, aby nevypadalo jako strašidelný mimozemšťan. Ale kdepak, koníček je to, hýbe se a dýchá, lucerna na jeho hlavě září tmou. Okouzlená zázrakem zrození drmolím, jak ho budu chránit, jak je krásný a Kaska že je úžasná. Pak je nechávám v jejich vlastním soukromí a jen zpovzdálí sleduju, jak klisna o hříbě vzorně a láskyplně pečuje. Jak se mrně staví na vratké nohy a hledá vemínko. Kaska mu ho sama nabízí a s prvními doušky hříběcí ocásek vesele zavíří. Což o to, na nožkách stálo skoro hned, zato ulehnout se mu nějak nedaří, a tak potácivě chodí a zkouší ty neposlušné nohy správně složit. To už vím, že máme zase „kluka" a Lenka nepůjde dnes určitě do školy...

Zase chci zastavit čas

Všechno rozkvetlo a zazelenalo se, je to paráda. Neznám nic líbeznějšího, než je klisna s hříbětem na louce plné pampelišek. Snad jenom teplá dětská ručka v mojí dlani. Malý blonďatý hřebeček poskakuje v zahradě. Chvíli závodí s motýlem a napodobuje matku při pastvě. Jenže krček je krátký a k zemi daleko. Popadl do tlamičky kopřivu a už se ošívá. Příště se přece jen bude lepší rozkročit, aby měl co máma! Anebo bude raděj ještě chvíli skotačit, máma má přece kdykoli pro něho dostatek mléka a to je přece jen to nejlepší! Nebo sebou plácnu do trávy a natrhám si sám pěkně vleže? Ale co to?! Proč na mě padá voda shora a nepříjemně studí? Do toho bláta teda stoupat nebudu, ještě bych si zamazal svý bílý podkolenky! Raděj se trošku vyválím v písku...

Obloha ztmavla a máma mě zavedla do stáje. Má něco dobrého ve žlabu a mně strká pod nos misku s granulema malá blonďatá holčička. Hladí mě po zkadeřeném krčku a mně ty granule zachutnaly. Ochutnám i ta stébla suchá, co tak šmakují mamince. Ze začátku se lidí trochu bojím, a tak se schovávám za mámou. Jsem ale zvědavý, co to mámě dělají - aha, přišli ji vykartáčovat a učesat. Je to docela příjemný podrbání, nechám si to taky líbit. Ale nohy teda podávat nebudu! Copak mohu stát jen na třech? Ale mám se s tím dvounožcem přetahovat - raděj mu vyhovím, vždyť se nic strašnýho neděje...

Dostal jsem svůj žlábek a dostávám do něj dvakrát denně zasypáno. Je to príma, zvlášť, když v něm objevím proužky slaďoučké mrkvičky. Akorát že u žlábku jsem povětšinou uvázán, dostal jsem ohlávku stejnou jako má máma, jen menší. Honem to všechno sním a budu hned odvázán. Sice se mnou šijí všichni čerti - ale budu hodný koník!
(Pokračování příště)

Obsah čísla:

Plemeno: Velkopolský kůň
Starám se o...: Nandy a Nebeskou
Fotoseriál: Chapsy a minichapsy
Jedu, jedeš, jedeme: na Doupovský ranč
Vizitka: Jardinillo CEN
Fotografování koní: Detail a lidé

Plakáty:
A2: Český teplokrevník, valach Mistrál
A3: Hafling x welsh pony, klisna Koločava Aňa (Anička)
A3: Malopolský kůň, valach Kasper
A3: Norik, klisna Kateřina

Ostatní:
Psi u koní: Catahoula a Doma je doma
Veterinární koutek
Cesta hříběte: Vybírání jména
Britská nativ. plemena: Welsh pony a cob
Začátky v sedle: Jízdárenské cviky
ABC Drezúrních koní
Bondův ponykoutek a Listárna
Příběhy a Foto čtenářů
Soutěže a osmisměrka
Koniklec a rozšířená Žužuova poradna

...a další