West Country - Velký festival nejen o Západě

V srpnu se mi poštěstilo přidat se k výpravě do Francie na největší tamní festival věnovaný západní kultuře. Western je můj styl, a tak jsem neváhala ani chvilku. Francouzština sice není jazyk, kterým bych vládla, ale jazyková bariéra bylo opravdu to poslední, co mě zajímalo. Kromě množství fotek a pár suvenýrů jsem si odvezla vzpomínky a zážitky, které bych u nás nezískala a o které bych se s vámi nyní chtěla podělit.

Směr Francie

Čtyři cestující, tři foťáky a kompletně naložené auto. Start je pro některé z výpravy až v Bratislavě, pro mě v Brně, a cíl v městečku Bain de Bretagne na západě Francie. Před námi leží 1600 km a 4 dny strávené na festivale West Country. Po cestě podnikáme několik více méně povinných zastávek, mezi něž patří samozřejmě i Paříž a její krásy, i když to vše poněkud letem světem, neboť času není moc. Překonáváme problém s porouchaným autem, který se ale nakonec ukáže nebýt nijak výrazně vážným, vypořádáváme se s mapou a místními okresními silnicemi, které chvílemi připomínají spíše cestu do nikam, a odoláváme rostoucí únavě. V časných ranních hodinách třetího dne cesty konečně dosahujeme uvítací cedule městečka Bain de Bretagne, kde se festival koná. Se zapadajícím měsícem dorazíme do areálu a v rychlosti stavíme stany, abychom se pokusili dospat posledních pár hodin, které zbývají do svítání. Nutno říci, že poněkud marně, neboť jsme se zabydleli zrovna na místě, kde má stát skákací hrad, a tak jsme majiteli atrakce ráno probuzeni a odkázáni na jinou ubytovací plochu. Po tmě si člověk příliš nevybírá. Konečně jsme však na místě a čeká nás víkend plný koní, indiánů, kovbojů, motorek a spousty dalších věcí.

Přípravy vrcholí
Dorazili jsme ve čtvrtek a festival se pro návštěvníky otvírá až v pátek, takže máme před sebou ještě den volna. Nicméně pro lidi z týmu akce je to den plný starostí a příprav. Když pominu onen skákací hrad, jehož majitelé nás nenechali dospat, je tu spousta dalších věcí, které je třeba udělat. Aréna pro rodeo již sice dávno stojí, stejně tak taneční stany a indiánská vesnice, na celé asi čtvrtině plochy areálu má však ještě vyrůst stánkové městečko, kde budou probíhat doprovodné trhy.
Také zvířata je třeba připravit, každý den budou mít před sebou minimálně jedno vystoupení a po zbytek času budou muset vypadat alespoň reprezentativně, kdyby šel náhodou kolem nějaký ten návštěvník. V aréně také probíhají poslední tréninky, takové spíše rozhýbávání a dopilovávání posledních detailů.

Večer dorazí poslední účastníci festivalu a také někteří dokumentaristi. Na zahajovací den je třeba se pořádně vyspat.

První dojmy

Musím říct, že na první pohled vás West Country rozhodně ohromí. Jedná se o největší francouzský festival tohoto typu, jehož návštěvnost čítá v průměru kolem 40 000 lidí. Když pominu fakt, že u nás nic podobného není (ne, Lysá nebo Koně v akci opravdu nejsou srovnatelné akce), je to především atmosféra, která na vás dýchne. Indiánský tábor a ležení sedmé kavalerie, stylové zboží na stáncích, vzájemná podpora u jezdců na rodeu. Také návštěvníci jsou tu nějak jiní než v Čechách. Festival berou jako kulturní akci, a podle toho jsou také většinou oblečení - stylově. A kdo náhodou není, pořídí se odpovídající oděv, boty a klobouk tady, stánky pro to svým vybavením možnosti rozhodně poskytují. Westernový víkend znamená skutečně nejvíc víkend ve westernovém stylu.

Festival nabízí

Dost už úvodu, o co vlastně šlo. Největší atrakcí celého festivalu bylo bezesporu rodeo, ale o tom podrobněji až na dalších stranách. Za zmínku však stojí také ukázky práce s koňmi a s dobytkem, které v aréně probíhaly vždy mimo hlavní program.
Hned vedle arény pro zvířata se rozkládalo dobové ležení, charakterizované vztyčenou americkou vlajkou.

Největší část prostoru zabrala indiánská vesnice s tee-pee, naproti ní se rozkládalo ležení sedmé kavalerie, nechyběly ani tábory traperů, stany bílých přistěhovalců nebo zlatonosný důl. Všichni obyvatelé „městečka" každé dopoledne podnikali průvod po celém areálu jako takovou pozvánku k návštěvě a také aby náležitě předvedli své vyšperkované dobové kostýmy. Kromě toho u indiánů každý den probíhal Pow Wow, což je takové shromáždění, kde příslušníci kmene a hosté za doprovodu bubnů zpívají a tančí, povídají si a celkově vzdávají hold indiánské kultuře.

Mezitím v několika stanech s dřevěnou podlahou probíhala výuka country tanců. Po celou dobu akce bylo možné se učit tradiční americké line tance a následující večer si při koncertech pořádně zatancovat. A účast byla skutečně vysoká, stany byly doslova plné.

Ač se to může zdát zvláštní, součástí festivalu byl také francouzský šampionát dřevorubců. Soutěžilo se v řezání dřeva na rychlost i na přesnost, v kácení stromů s předem určeným místem, kam měl kmen dopadnout, a v dalších disciplínách. Jednotlivá klání byla ale dost zdlouhavá a kvůli mé jazykové bariéře také místy poněkud nudná.

V sobotu dorazilo druhé velké lákadlo festivalu, motorky a auta. Na vyhrazené části louky tak bylo možné si prohlédnout nejrůznější modely strojů dvoukolových a mnohdy i trojkolových, ale také spousta starých i nových aut, od „brouka" až k modernímu Land Roveru. Řidiči navíc každé dopoledne podnikali hromadnou vyjížďku do okolí, aby náležitě předvedli své nablýskané stroje a pozvali veřejnost na festival.

A v neposlední řadě tu byly samozřejmě stánky s tematickým zbožím. Od kompletního westernového oblečení, včetně klobouku a bot, přes vybavení vašeho koně, stylové šperky, motorkářská trička a suvenýry pro radost, až po tradiční nejen indiánské výrobky. Nechyběl samozřejmě dostatek stánků s jídlem a kdyby náhodou nestačil místní výběr, do zdejšího pekařství zásobeného francouzskými bagetami to bylo coby kamenem dohodil.

West Country toho mohlo nabídnout opravdu hodně a každý si tu našel něco pro sebe. Pro mě to bylo rodeo a indiánská vesnice s přilehlým dobovým ležením, pro ostatní třeba zrovna nablýskaní koně pod kapotou nebo country tance. Trhy poskytly něco pro každého. Návštěva festivalu takovýchto rozměrů a zaměření byla však rozhodně nezapomenutelná pro všechny. Pokud budete mít kolem poloviny srpna cestu do Bretaně, West Country rozhodně připište na seznam akcí, které byste měli navštívit.

Rodeo - největší atrakce festivalu

Hlavní atrakcí a největším představením festivalu bylo rodeo. K západní kultuře neodmyslitelně patří a nesmí tedy chybět ani na akci západu věnované. Divocí býci, zruční kovbojové, odvážní jezdci a krásné jezdkyně, ti všichni byli k vidění na rodeu ve West Country.

Rodeo na festival přivezl Vittorio Allegra, jeho majitel, jehož jméno má ve Francii ve světě koní velkou váhu. Svůj rodeový tým sestavil z různých profesionálů: někteří mají stálé angažmá v pařížském Disneylandu na show Buffalo Billa, jiní jsou zase profi rodeoví jezdci ze zahraničí (Němci, Kanaďani, Američani...). West Country samozřejmě není jeho jedinou zastávkou, toto rodeo existuje nezávisle na festivalu.

Zahájení

Stejně jako každé rodeo, i to ve West Country bylo zahájeno indiánským tancem. Předvedl jej v barevném oděvu euroindiánů (moderní indiáni) Petit Loup, v překladu Malý vlk, tančil za zvuku bubnů a zpěvu dalších příslušníků kmene. Aréna byla vysvěcena, rodeo mohlo začít.

Tradiční úvodní vlajková jízda nechala ve větru zavlát americký prapor, prapor festivalu a několik dalších vlajek, k úspěchu celé akce. Když byli následně všichni vlajkonoši se svými koňmi seřazeni na středu kolbiště, předstoupil jeden kovboj, smekl a začal odříkávat modlitbu, další tradiční zahajovací prvek rodea. Současně celé publikum povstalo a taktéž sňalo své klobouky, jako poctu akci a někteří možná i nejvyššímu. Poté se mikrofonu ujal Ludo Desette, rodeový spíkr, který diváky bude svým slovem provázet po celou dobu programu.

A aby byli diváci seznámeni také s legendou rodea a s duchem Ameriky, pod jehož křídly rodeo původně vzniklo, byla následně do arény postupně vpuštěna dvě stáda: nejprve divocí koně a potom stádo rohatého dobytka. Hlavní aktéři, bez kterých by akce nemohla vůbec vzniknout.

Adrenalin

Rodeo je známé především vzrůstajícím adrenalinem, a tak tomu samozřejmě bylo i zde. Hlavním bodem programu byly jízdy na býcích a divokých koních, neboli Bull Riding a Bronc Riding. V obou případech se jezdec vždy snaží na vyhazujícím zvířeti udržet co možná nejdéle, minimálně alespoň po dobu časového limitu. K vidění byly hned tři rodeové disciplíny: Saddle Bronc Riding, ve které má jezdec k dispozici westernové sedlo bez hrušky (kvůli bezpečnosti) a drží se pouze provazu upevněného k ohlávce koně, dále Barreback Bronc Riding, kdy se jezdec drží pouze úchytu na kohoutku koně a sedí na neosedlaném hřbetě, a nakonec již zmiňovaná Bull Riding, v principu stejná jako ta předchozí, jen místo koně je býk. Výkony některých jezdců byly skutečně obdivuhodné a následné reakce publika tomu také odpovídaly.

Aby se však adrenalinová představení nepočítala pouze na počty shození a na modřiny jezdců, na řadu přišla také triková jízda v podání skupiny Steva Koffiho a spol. Zavěšení ze sedla, vláčení za koněm, přeskoky, jízda ve stoje a dokonce prosmýknutí se pod krkem a následně i pod břichem tryskajícího koně, to už chce jistou dávku šikovnosti a odvahy. Jednoduše džigitovka, která by se mohla hrdě postavit vedle kozáckých profíků.

Harmonie

Jako protipól k adrenalinovým jízdám působila vystoupení Mariona Watebleda. Své umění práce s koňmi ukázal hned v několika blocích, a to se dvěma koňmi španělské krve. S tmavým hnědákem pracoval ze sedla, předvedl některé cviky španělské školy a ani úklona nebo položení nebyly problém. Poté divákům představil bílého hřebce, který se ukázal ve volnosti, pod vedením Mariona poté přijímal jeho pokyny ze země, ze hřbetu a dokonce i ze sedla druhého koně. Práce s garrochou, shromáždění, cviky vysoké španělské školy, položení a vzpínání, to vše bez jakýchkoliv postrojů. Vystoupení této trojice by se dalo vystihnout jedním slovem: harmonie.

Komunikaci s koněm předvedla také Izia Le Goff jako indiánka s malým rezavým koněm, pro kterou vystoupení takovéhoto typu bylo premiérou. Bez sedla a později i bez uzdečky vyprávěla divákům příběh o partnerství mezi indiánem a jeho koněm, kdy jeden pro druhého udělá prakticky cokoliv. Dokázala ovladatelnost svého ponyho ze hřbetu i ze země a opět přišlo na řadu lehání, vzpínání a další efektní kousky.

Show

Ke každému představení tohoto typu patří také show a jako odlehčení poslouží vtipné scénky. Přepadení krytého vozu taženého dvojspřežím, malé dvoukoláky tažené shetlandskými poníky nebo lasování poníka vybranými jedinci z řad publika, nic z toho na rodeu v Bretani nechybělo. Došlo i na štafetový závod s půllitrem piva, ve kterém nakonec zvítězila dvojice krásek v sedle, která na rozdíl od soupeřů do cíle aspoň trochu toho chmelového nápoje přivezla.

S laso show se představili Mexičani Enrique Latorre a Carlos Ruben Barrera. Ze sedla i ze země, oba dokázali, že jejich práce s lasem je skutečně mistrná.

Po posledním čísle se s diváky nad stádem odpočívajících koní spíkr rozloučil, rodeo předvedlo všechno, co mělo, a nastal čas potleskem odměnit všechny účastníky a nechat je nabrat síly na další den festivalu a na další vystoupení. Rodeo se sice nemohlo rovnat americkému rodeu, už jen proto, že nešlo o rodeo v pravém slova smyslu se všemi příslušnými disciplínami, rodeová show to však byla velice obstojná.

Novinka! Pokud preferujete elektronickou verzi časopisu, můžete si časopis Koně & hříbata levněji zakoupit na www.publero.com.

Obsah čísla 11/2011:

Plemeno: Buďonovský kůň
Starám se o...: Árnyho a Oriental Heroa (GER)
Fotoseriál: Výbava jezdce
Jedu, jedeš, jedeme: ...do stáje Ráby
Začátky v sedle: Klus

Plakáty:
A2: Quarter horse, hřebec TNT Cody Dunnit
A3: Hucul, valach Vulkán
A3: Arabofríský kůň, hřebec Romke
A3: Český teplokrevník, valach Mistrál

Ostatní:
Stříhání koní
Tady bydlím já II.
Francie: WEST COUNTRY
Biothane - nebojte se barev
Ze zahraničí: Taraco Stud
Tanec s koňmi
Drezúrní abeceda: U
121. Velká pardubická
Václav Vydra: S koňmi trochu jinak
Bondův ponykoutek a Žužuova poradna
Příběhy a foto čtenářů
Listárna a osmisměrka
Komiks Koniklec

...a další

Galerie

41

Zobrazit všechny fotografie

×

Autor snímku:

Z časopisů

Počet fotografií: 41

Podobné články

V sedle: Sarkoidy

9. 9. 2018 Karolína Vorálková

Všechno jednou končí... Tak bychom mohli uvést upoutávku na poslední vycházející číslo časopisu V sedle. Editorial a článek o sarkoidech si přečtěte…

Z časopisů

V sedle: Rovnou za nosem

5. 6. 2018 Pavla Růžičková

Celá staletí si vědci lámou hlavu nad orientačním smyslem koní. Někteří koně najdou i v cizím prostředí vždy cestu domů, jiní zabloudí i za vlastním…

Z časopisů